19 Co 253/2025-291 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud oběma žalovaným uložil povinnost vyklidit pozemky parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , zapsané na listu vlastnictví , číslo, v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro , název, , Katastrální pracoviště , město, do 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I) a povinnost zdržet se umisťování movitých věcí na pozemcích uvedených ve výroku I (výrok II). Prvnímu žalovanému uložil nahradit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 28 505 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III) a druhé žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 28 505 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV).2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce, který je vlastníkem pozemků parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , uzavřel dne , datum, s prvním žalovaným kupní smlouvu č. , číslo, , kterou prvnímu žalovanému jako kupujícímu prodal budovu čp. , číslo, – stavba – výroba v části obce , adresa, , postavenou na parc. č. st. , číslo, a tuto parcelu, vše v katastrálním území a obci , adresa, za kupní cenu 1 650 000 Kč. V čl. 7 smlouvy se žalobce zavázal prvnímu žalovanému umožnit přístup k převáděným nemovitostem přes pozemky ve svém vlastnictví p. č. , číslo, a p. č. , číslo, v k. ú. a obci , adresa, s tím, že mu umožňuje právo chůze a jízdy motorových vozidel. Způsob užívání uvedených pozemků měl být řešen zvláštní smlouvou. Její uzavření však první žalovaný neprokázal.3. Na základě provedeného dokazování dospěl prvostupňový soud k závěru, že oba pozemky ve vlastnictví žalobce jsou bez právního důvodu užívány třetími osobami (zákazníky autoservisu) k průjezdu a parkování vozidel a prvním žalovaným k témuž, a to v souvislosti s provozováním autoservisu i proto, že má v objektu kancelář. Oba žalovaní pozemky užívají, první žalovaný na něm umisťuje i movité věci (například slunečník, posezení, květináč apod.). V projednávané věci přitom nelze eliminovat činnost jednoho žalovaného od druhého.4. S obranou prvního žalovaného, že v čl. 7 kupní smlouvy bylo sjednáno právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy po pozemcích parc. č. , číslo, a , číslo, se okresní soud vypořádal tak, že ujednání v kupní smlouvě nepředstavuje ujednání o věcném břemeni užívání těchto pozemků, protože nemá nezbytné náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Nepřisvědčil ani tvrzení prvního žalovaného, že došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, když pozemky v dobré víře užívá déle než 12 let a má v úmyslu tak činit i nadále, protože v opačném případě by musel s podnikáním skončit, a to jednak pro nedostatek jeho dobré víry, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží, jednak pro dlouhodobé neshody s prvním žalovaným, který cca již od roku , rok, na místě instaloval dopravní značku se zákazem zastavení a doplňkovou tabulí s upozorněním na zákaz parkování. Konstatoval, že omezit vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného lze i na základě obligačního práva, to by však bylo ujednání jen mezi žalobcem a prvním žalovaným. Ujednání o závazku žalobce zajistit přístup k nemovitostem prodávaným prvnímu žalovanému umožněním chůze a jízdy motorových vozidel se netýkalo třetích osob ani parkování. Existenci dohody, která to měla umožňovat, se prvnímu žalovanému prokázat nepodařilo. V řízení sice vyšlo najevo, že žalobci byla ve skutečnosti vyplacena částka 2 650 000 Kč (což žalobce nepopíral), nebylo však prokázáno, že šlo o úhradu za uzavření dohody o parkování a užívání pozemků.5. Žalobci, který byl v řízení plně úspěšný, okresní soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení a každému z žalovaných uložil povinnost zaplatit je jednou polovinou.6. Žalovaní podali proti rozsudku odvolání, v němž namítali, že první žalovaný na pozemek žádné movité věci neumisťuje a žádné movité věci na pozemku nejsou v jeho vlastnictví, držbě či dispozici. Pokud byly nějaké věci na pozemku umístěny, byly ve vlastnictví třetích osob, zejména zákazníků druhé žalované či jejích zaměstnanců. Žalovaní tak nebyli ve věci legitimováni a žalobce měl žalovat vlastníky těchto věcí. Dále okresní soud chybně dovodil, že prvnímu žalovanému nesvědčí užívací právo k pozemku, včetně parkování vozidel, ze samotné kupní smlouvy. Žalobce věděl, k jakému účelu bude objekt sloužit a mohl předpokládat, že před autoservisem někdo zaparkuje. Svědecky bylo prokázáno, že si účastníci kupní smlouvy ústně sjednali parkování před autoservisem na předmětném pozemku, jak o tom hovořil žalovaný a jeho manželka. Z tohoto důvodu žalobce obdržel 1 000 000 Kč navíc nad rámec kupní smlouvy. Žalovaní rovněž připomněli, že užívací právo mohlo vzniknout i vydržením a závěrem konstatovali, že žalobce v žádném případě nemohl být se svou žalobou úspěšný proti oběma žalovaným. Buď umisťuje předměty na pozemek první žalovaný, což nebylo prokázáno, nebo druhá žalovaná, „což je velice sporné a dle žalovaných to také prokázáno nebylo“. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne. Žalovaní se vymezili i proti tomu, že okresní soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení oběma ve stejné výši, ačkoliv druhá žalovaná přistoupila do řízení až v pozdější fázi.7. V doplnění odvolání žalovaní zdůraznili, že napadené rozhodnutí stojí na nepřiměřeně restriktivním výkladu smluvního ujednání o právu jízdy a chůze, který zcela pomíjí jeho hospodářský účel, což je v rozporu se zásadou proporcionality. Užívána je pouze marginální část pozemku v rozsahu nezbytném k provozu autoservisu, a to za dlouhodobé tolerance vlastníka. Prvostupňový soud pominul, že při provozu autoservisu výkon práva jízdy nutně zahrnuje i příjezd vozidel zákazníků, manipulaci s vozidly před provozovnou a jejich krátkodobé odstavení. Bez těchto činností by bylo právo jízdy fakticky nevyužitelné. Rozhodnutí okresního soudu vychází z nereálného předpokladu, že provoz autoservisu lze vykonávat bez možnosti manipulace s vozidly v místě vstupu do provozovny. Zásah do vlastnického práva žalobce pokládají za minimální, když denní provoz činí 2 - 5 vozidel, jde výlučně o vozidla zákazníků a „žalovaný“ (bez bližšího označení) užívá cca 75 m2 z celkových cca 800 m2. Okresní soud se však otázkou proporcionality v potřebném rozsahu nezabýval a neprovedl odpovídající poměření práv obou účastníků. Žalovaní právo v uvedeném rozsahu vykonávají od roku , rok, , investovali do úpravy pozemku, zajišťují jeho údržbu a vlastník proti tomuto užívání dlouhodobě nevystupoval. Tyto okolnosti podle žalovaných zakládají jejich dobrou víru a podporují závěr o existenci práva odpovídajícího služebnosti, případně jeho vydržení. Předmětem rozhodnutí jsou drobné věci (lavička, popelník, květináče), které neslouží k trvalému záboru pozemku, neznemožňují výkon vlastnického práva žalobce a souvisejí s provozem autoservisu. Uložení povinnosti jejich odstranění je nepřiměřené, aniž by byl prokázán reálný zásah do práv žalobce. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Žalobce navrhl odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Konstatoval, že oba žalovaní pozemek stále užívají. Stále tam stojí stolek a lavice se slunečníkem a mimo automobilů parkovaných za provozem autoservisu je zde parkováno i auto prvního žalovaného a jeho manželky.9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), při nařízeném jednání přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i jemu předcházející řízení v mezích, v nichž se žalovaní domáhali jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.), a to i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání, pokud jde o věc samou, není důvodné.10. Odvolací soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů učinil odpovídající skutkové závěry a po právní stránce je správně posoudil. Nad rámec jeho odůvodnění krajský soud vzhledem k podanému odvolání a námitkám v něm uplatněným doplňuje následující.11. Žalobce se žalobou domáhá ochrany svého vlastnického práva. Jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tímto zákonem se přitom řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu z