27 CO 46/2022-166 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 49 917,98 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 41 909 Kč od 18. 6. 2021 do zaplacení (výrok I.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 49 917,98 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění povinností žalovanou dle smlouvy [číslo] uzavřené mezi účastnicemi dne 18. 11. 2019. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Okresní soud vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že smlouvou ze dne 18. 11. 2019 žalovaná zažádala o poskytnutí prostředků ve výši 35 000 Kč a zavázala se vrátit celkem 115 467 Kč (jistinu, úrok 53 467 Kč, administrativní poplatek 27 000 Kč), a to v šedesáti měsíčních splátkách (59 splátek po 1 925 Kč a 60. splátka ve výši 1 892 Kč). Dne 26. 11. 2019 žalovaná obdržela částku 35 000 Kč, zaplatila však pouze 21 175 Kč. Po zesplatnění dne 8. 3. 2021 nezaplatila ničeho. 5. Z právního hlediska okresní soud věc projednal jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) a podle § 2 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (smlouva sice obsahovala označení„ zápůjčka“, avšak zároveň povinnost žalobkyně poskytnout částku v budoucnu, tudíž se jedná o konsenzuálně vznikající smlouvu o úvěru), když na věc aplikoval dále ust. § 433 odst. 1 a 2 a § 588 o.z. 6. Okresní soud dále vyšel z toho, že žalovaná měla dle smlouvy splácet jistinu a úroky, avšak v této souvislosti podrobil přezkumu otázku, zda ujednaný úrok a administrativní poplatek obstojí z hlediska dobrých mravů ve smyslu ust. § 588 o.z. K tomu poukázal na výklad dobrých mravů ve vztahu k úrokům v judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a 33 Odo 236/2005). Okresní soud odkázal na průměrnou sazbu úroků u úvěru na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem v listopadu 2019 (dle údajů ČNB – databáze ARAD) ve výši 8,34 % p.a., s tím, že úrok v posuzované věci byl v míře 45 % p.a., což je více než pětinásobek zmíněné průměrné úrokové míry poskytované bankami. Jde o zcela neadekvátní odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, kterou nelze odůvodnit ani vyššími náklady či rizikem nebankovního poskytovatele (úroky za dobu trvání smluvního vztahu o více než 50 % přesáhly jistinu). Ujednání o úrocích je proto ve zjevném rozporu s dobrými mravy dle § 588 o.z. Okresní soud za této situace akceptoval maximální úrokovou sazbu 20 % p.a. (na tuto výši moderoval úroky dle § 1802 o.z.), pročež dovodil, že při této výši by úrok při anuitním splácení, které bylo v této věci ujednáno, představoval za šedesát měsíců 20 620 Kč. 7. Rovněž administrativní poplatek ve výši 27 000 Kč (60 x 450 Kč) shledal okresní soud nemravným, když uvedl, že tímto ujednáním žalobkyně své hospodářské postavení zneužila k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (§ 433 o.z.). 8. Okresní soud dále se zřetelem na výše uvedené rekapituloval, že žalovaná měla kromě jistiny ve výši 35 000 Kč platit úrok ve výši 20 620 Kč, z kterýchžto částek dovodil výši jedné měsíční splátky 927 Kč (55 620: 60 měsíců). Pokud žalovaná zaplatila celkem 21 175 Kč, což odpovídá 22,84 splátkám, pak 23. splátka byla spatná až 3. 11. 2021. Žalovaná se tak ke dni rozhodnutí soudu nedostala do prodlení a nevznikly ani další nároky spojené s prodlením, tudíž zesplatnění úvěru ke dni 8. 3. 2021 bylo při zohlednění výše úroků souladných s právem předčasné. Okresní soud proto předčasnou žalobu zamítl. 9. Ve včas podaném odvolání žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně shrnula závěry okresního soudu a zdůraznila, že svévolná změna výše měsíčních splátek dle sjednaného splátkového kalendáře z částky 1 925 Kč na měsíční splátku ve výši 927 Kč, s následným závěrem, že se žalovaná nemohla dostat do prodlení se splácením splátkového kalendáře (zesplatnění úvěru bylo předčasné), je zcela jednoznačně v rozporu se zákonnou úpravou a zamýšleným smyslem ust. § 1802 o.z. Nalézací soud svým postupem fakticky vytvořil úplně novou samostatnou smlouvu o zápůjčce s nově nastavenými parametry této zápůjčky, skrze které současně„ zhojil“ prodlení žalované s úhradou jednotlivě sjednaných dílčích splátek. Tento postup je v rozporu se zákonem. Žalobkyně proto navrhovala, aby odvolací soud s přihlédnutím k navržené moderaci úrokové sazby na 20 % ročně, činící spolu s jistinou dlužnou částku ve výši 55 620 Kč, po započtení již provedených úhrad žalované ve výši 21 175 Kč, změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 34 445 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z uvedené částky od 8. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Alternativně pak odvolatelka navrhla zrušení rozsudku okresního soudu v odvoláním dotčené části a vrácení věci okresnímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. 10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání, tj. v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 34 445 Kč s příslušenstvím, a v závislém nákladovém výroku (sub II.) přezkoumal, když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a to při nařízeném jednání v nepřítomnosti žalované za splnění podmínek ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. (za použití ust. § 211 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 11. Odvolací soud odkazuje na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, týkající se samotného úvěrového vztahu, v němž byl ze strany žalobkyně žalované poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, v němž se žalovaná zavázala žalobkyni tento úvěr vrátit se sjednanými úroky a administrativním poplatkem v pravidelných šedesáti měsíčních splátkách (59 splátek po 1 925 Kč a 60. splátka ve výši 1 892 Kč), když zápůjční úroková sazba činila 45 % ročně a administrativní poplatek činil 27 000 Kč (450 Kč x 60). Odvolací soud dále vychází i z ujednání o důsledcích vyplývajících z prodlení klientů (žalované), o možnosti žalobkyně pro případ prodlení delší než 30 dnů zesplatnit úvěr (viz článek 11 smlouvy [číslo]). Dále možno odkázat na zjištění, že žalobkyně dne 26. 11. 2019 zaslala žalované na účet částku 35 000 Kč, že žalovaná dle výpisu splátkového kalendáře (viz č. l. 15 spisu) uhradila v období od ledna do listopadu 2020 celkem 21 175 Kč, kdy se jednalo o jedenáct splátek po 1 925 Kč (v období leden až březen 2020 ve lhůtě splatnosti, v období od dubna do listopadu 2020 šlo o nepravidelné splátky) a že žalobkyně úvěr zesplatnila k 8. 3. 2021. 12. V daném případě je dále nepochybné, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o.z. V této smlouvě se žalobkyně jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 420 o.z. zavázala poskytnout žalované finanční částku 35 000 Kč a žalovaná se jako spotřebitelka ve smyslu § 419 o.z. zavázala tuto částku vrátit ve sjednaných splátkách a se sjednanými úroky a administrativním poplatkem. 13. Krajský soud si je shodně se závěrem soudu prvního stupně vědom toho, že ujednání o úrocích obsažené ve smlouvě není souladné s dobrými mravy. Zde lze pro stručnost odkázat např. na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 2841/2018 a 21 Cdo 1484/2004. Ujednání o nepřiměřené výši úroků nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru, jde o ujednání oddělitelné od ostatních částí úvěrového vztahu (srov. § 576 a § 588 o.z.). Závěr, že ujednání o nepřiměřené výši úroků je sice neplatné, avšak nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru, vyplývá z ust. § 1802 o.z., dle kterého„ mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytly banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy“. Jde o obecnou úpravu, která není měněna v ustanoveních smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. o.z.). 14. Tento náhled lze podpořit i odkazem na závěr Ústavního soudu o tom, že„ základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (viz nález Ústavního soudu z 22. 5. 2018, sp. zn. II.