8 CO 167/2022-121 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou k zaplacení částky 250.000 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak je specifikováno v odstavci I. výroku rozsudku do tří dnů od právní moci rozsudku a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 125.547,24 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žaloba byla zamítnuta. V odvolání žalovaná uvedla, že okresní soud se nesprávně vypořádal s námitkou žalované, kdy v řízení bylo prokázáno, že mezi žalovanou a původním věřitelem byly uzavřeny i jiné smlouvy o zápůjčkách, žalobce proto neusnesl břemeno tvrzení ani důkazní stran zapůjčeného finančního obnosu 250.000 Kč. Žalovaná poukazovala na nesrovnalosti mezi obsahem smlouvy o zápůjčce, e-mailovou komunikací mezi stranami smlouvy a účetními závěrkami žalované, z nichž lze dovodit, že částka 250.000 Kč, která byla zaslána na účet žalované, není plněním zápůjčky dle smlouvy z 30. 6. 2014. Dle předmětné smlouvy mělo být plněno v hotovosti, nikoliv bankovním převodem. Žalovaná dále odkázala na svá tvrzení ohledně neplatnosti uznání závazku, když z textu předmětné listiny nevyplývá uznání závazků, není v ní uvedeno žádné slovo„ uznání“ a pokud jde o uznání nároku jako takového, odkazovala na usnesení NS ČR 33 Cdo 12/2013, které rozebírá, jak má obsahově uznání závazku vypadat. Žalovaná poukazovala na rozpor, který je mezi smlouvou o zápůjčce a listinou z 31. 3. 2015, kdy ve smlouvě o zápůjčce se hovoří o tom, že zapůjčitel přenechává vydlužiteli v hotovosti částku 250.000 Kč, aby ji použil jako provozní úvěr, kdežto v listině z 31. 3. 2015 se hovoří o půjčce do podnikání. Soud prvého stupně se rovněž nesprávně vypořádal s námitkou promlčení jistiny i příslušenství, kdy listina o uznání závazku se výslovně vztahovala toliko na jistinu ve výši 250.000 Kč, nikoliv na příslušenství. V této souvislosti odkázal na rozsudek NS ČR 21 Cdo 4616/2018, dle kterého nelze ze samostatného uznání jistiny dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství. Nebylo-li právo na úrok z prodlení písemně uznáno, promlčuje se v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé. Pokud tedy soud vyhodnotil uznání závazku jako platný právní úkon, nesprávně posoudil otázku promlčení příslušenství. 3. Zástupkyně žalobce navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu, pokud zpochybnila strana žalovaná obsah„ splátkového kalendáře“, pak uznávací prohlášení nevyžaduje příslib zaplacení, jak vyplývá z komentáře ust. § 2053 o. z. V tomto směru také odkázala na usnesení NS ČR sp. zn. 33 Cdo 12/2013, jehož obsah právní věty z daného usnesení citovala. Podle názoru žalobce okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Žalobci pak náleží příslušenství pohledávky, když v „ uznání“ je uvedeno, že úroky nebudou požadovány, pokud budou splátky řádně spláceny. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalované bylo zčásti podáno důvodně. 5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá, a na která odkazuje. 6. Předmětem sporu je smlouva o zápůjčce z 30. 6. 2014, která byla uzavřena mezi předchůdcem žalobce [titul] [jméno] [příjmení] a žalovanou společností na částku 250.000 Kč se smluvním úrokem 1,96 % ročně se splatností do 31. 3. 2015. V této smlouvě se hovořilo o předání částky v hotovosti, fakticky však [titul] [jméno] [příjmení] dne 3. 7. 2014 zaslal tuto částku ze svého účtu na účet žalované, což bylo v řízení nesporným. Dne 31. 3. 2015 byl sepsán„ návrh splátkového kalendáře a splátkový kalendář“, který byl vytvořený [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], tedy jednateli žalované a tuto listinu pak poslali [titul] [příjmení]. To, zda byla či nebyla vedena tato částka v účetnictví žalované, nemůže jít k tíži žalobce, jak správně uvedl okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jednatelé žalované tvrdili, že existovaly jiné půjčky, případně že se v daném případě jednalo o jinou půjčku než tu, která je předmětem sporu, pak sami o jiných půjčkách neměli žádné poznatky, nevěděli ani, zda tato půjčka, případně jiné půjčky, byly ze strany žalované zaplaceny. Oprávněnost nároku pak vyplývá i z e-mailové korespondence mezi [titul] [jméno] [příjmení] a žalovanou. Smlouvou ze dne 14. 2. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobce. 7. Pokud se týká právního posouzení věci, pak soud prvého stupně nárok žalobce správně posoudil jako uznání dluhu dle ust. § 2053 o. z. 8. Podle ust. § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 9. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. 10. Podle ust. § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. 11. V řízení bylo učiněno nesporným, že předchůdce žalobce [příjmení] [příjmení] zaslal ze svého účtu na účet žalované částku 250.000 Kč, což žalovaná nezpochybňovala, akorát tvrdila, že se jednalo o jinou půjčku, o jakou, nebyla schopná specifikovat. Jak správně uvedl okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, peníze měly sloužit k rozvoji podnikání, a je nepodstatné, že ve smlouvě o půjčce byl označen účel poskytnutí této částky jinak než v obsahu listiny z 31. 3. 2015. To, že předmětná částka měla sloužit k podnikání, bylo prokázáno jak výpovědí svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], tak i [jméno] [příjmení], společníka žalované i výpovědí jednatelů žalované. 12. Uznání dluhu z 31. 3. 2015 má náležitosti řádného uznání dle ust. § 2053 o. z. Tuto listinu sepsali jednatelé žalované, kterou také vlastnoručně podepsali. Pokud strana žalovaná namítala, že uznání dluhu nebylo podepsáno věřitelem, tedy [titul] [příjmení], pak uznání dluhu je jednostranným právním jednáním adresovaným věřiteli a účinky uznání dluhu tudíž nevyžadují souhlas nebo jakékoliv jiné jednání ze strany věřitele. Písemný projev uznání dluhu musí být doručen do dispoziční sféry věřitele, což se v dané věci stalo. Žalovaná tak uznala pohledávku žalobce co do důvodu i výše v částce 250.000 Kč, kterou se zavázala splácet ve splátkách po 10.000 Kč, jak vyplývá z listiny z 31. 3. 2015. 13. Na rozdíl od okresního soudu má odvolací soud za to, že v předmětné listině, tedy v uznání žalovaná uznala toliko jistinu, tj. částku 250.000 Kč, nikoliv příslušenství této pohledávky, a proto nelze žalobci přiznat sjednaný úrok ve výši 1,96 % ročně ani zákonný úrok z prodlení 8,05 % ročně z jednotlivých splátek. V tomto směru lze odkázat například na rozhodnutí NS ČR 29 Odo 1663/2006, 26 Cdo 841/2018, z nichž vyplývá, ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství. Z ust. § 639 o. z. plyne, že uzná-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Promlčení nároku na zaplacení částky 250.000 Kč tedy nedošlo. Z ust. § 642 o. z. plyne, že pokud byl dluh uznán, neplatí desetiletá promlčecí lhůta pro úroky a pro ta opětující se plnění, která dospěla po uznání dluhu. Z judikatury Nejvyššího soudu lze tedy dovodit, že má-li pohledávka povahu opětujícího se plnění a povinnost dlužníka jej zaplatit vzniká jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého závazku, tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek. Nárok na příslušenství pohledávky je tedy v souladu s ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčen. 14. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ohledně částky 250.000 Kč jakožto věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř., ohledně příslušenství z částky 250.000 Kč rozsudek v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. 15. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl znovu v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Náhrada nákladů řízení byla stanovena okresním soudem správně v částce 125.547,24 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval spolu s příslušenstvím ke dni rozhodnutí okresního soudu celkem částku 405.765 Kč a byla mu přiznána částka 250.000 Kč, byl jeho úspěch v rozsahu 22 %. Z tohoto důvodu byla žalovaná zavázána zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci v tomto rozsahu, a tedy v částce 27.620,40 Kč. 16. V odvolacím řízení byl žalobce rovněž úspěšný z 22 %, proto mu náleží náklady řízení podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy tyto náklady sestávají z odměny za 1 úkon právní služby, tj. účast u odvolacího jednání ve výši 9.300 Kč dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 1 režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, dále náleží zástupkyni žalobce náklady na ubytování ve vý