11 CO 191/2022-117 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyloučil z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k zajištění pohledávky oprávněného – žalovaného v celkové výši 4.312.500 Kč proti povinnému [jméno] [příjmení], [datum narození], jak byl tento nařízen usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 6. 2010, č. j. 28 E 78/2010-15 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014, č. j. 56 Co 363/2010-123, nemovité věci označené v odst. I. výroku (dále jen předmětné nemovitosti) a v odstavci II. výroku rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21.456 Kč. 2. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítal nesprávné právní posouzení věci s tím, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně vyšla najevo nová skutečnost. Namítal, že předmětné nemovitosti jsou a také v době rozhodnutí soudu prvního stupně byly zatíženy soudcovským zástavním právem ve smyslu § 338b a násl. o. s. ř. s tím, že ve věci tohoto soudcovského zástavního práva došlo k situaci, kdy Krajský soud v Ostravě ve věci dvakrát nesprávně rozhodl, když předmětný návrh na zřízení soudcovského zástavního práva zamítl, nicméně každé z těchto nesprávných rozhodnutí bylo vždy zrušeno Ústavním soudem, přičemž při svém třetím rozhodování již Krajský soud v Ostravě předmětné soudcovské zástavní právo potvrdil. Žalobkyně dovozuje svou dobrou víru o nabytí nezatížených nemovitostí tím, že nemovitosti nabyla těsně předtím, než Ústavní soud napodruhé napravil nesprávné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, tj. v době, kdy v katastru nemovitostí nebyla uvedena poznámka o předmětném řízení o návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva. Ust. § 338d odst. 1 o. s. ř. stanoví, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovité věci je rozhodující den, v němž soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem. Tyto účinky platí bez ohledu na to, zda se případný nabyvatel předmětných nemovitostí dozvěděl či nedozvěděl o vedení řízení o soudcovském zástavním právu a bez ohledu na to, zda poznámka o takovém řízení již je zapsána v katastru nemovitostí. Zjevným účelem tohoto principu je nadřazení ochrany věřitele, tj. nadřazení zájmu na tom, aby vykonatelná pohledávka věřitele byla zajištěna majetkem dlužníka, nad zájmem nabyvatele těchto nemovitostí, který je získává od dlužníka v době, kdy má dlužník vůči věřiteli vykonatelný závazek. Nepochybným důvodem tohoto nadřazení je skutečnost, že věřitel zpravidla nebude nikdy schopen prokázat případy, kdy takto dochází k úmyslnému vyvádění nemovitostí dlužníka za účelem poškození věřitele. Právě v posuzované věci je v tomto směru signifikantní okolnost, kterou se žalovaný dozvěděl po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, že dlužníci v předmětných nemovitostech nadále bydlí a mají zde zřejmě vyznačen i trvalý pobyt. Je nepochybné, že se jedná o neobvyklou situaci, když k převodu nemovitostí došlo již před více než 10 lety. Ve vztahu k dobré víře nabyvatele již soud prvního stupně konstatuje, že na věc není aplikovatelné ust. § 984 odst. 1 o. z., nicméně v posuzovaném případě nepřichází v úvahu ani judikatura o ochraně dobré víry nabyvatele z doby před účinnosti aktuálního občanského zákoníku, neboť příslušné judikáty řeší toliko rozpor mezi obecnými vadami zápisu v katastru nemovitostí na straně jedné a dobrou vírou nabyvatele na straně druhé. V posuzovaném případě se však jedná o rozpor mezi dobrou vírou nabyvatele a speciálním ustanovením občanského soudního řádu, které je záměrně stanoveno na ochranu věřitele vykonatelné pohledávky před zájmy dlužníka a nabyvatele, který nemovitosti od tohoto dlužníka získává. Pokud soud prvního stupně uvádí, že skutečnost, že Ústavní soud dvakrát rušil nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže jít k tíži nabyvatele, pak žalovaný tvrdí, že dvojí nezákonné rozhodování krajského soudu nemůže jít ani k jeho tíži. Domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že žaloba bude zamítnuta. 3. Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému odvolání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1020/2004 ze dne 8. 3. 2006, podle něhož je pro získání soudcovského zástavního práva rozhodující to, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem. V daném případě však ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem soudcovské zástavní právo k nemovitostem pravomocně nevzniklo, a proto ani nemůže být přihlíženo ke stavu ke dni podání návrhu na jeho zřízení. K jeho pravomocnému nařízení totiž paradoxně došlo až po převodu vlastnického práva z původního vlastníka na žalobkyni jako nabyvatele. Z téhož důvodu pak judikatura ohledně vzniku účinku soudcovského zástavního práva ke dni podání návrhu na jeho nařízení soudem nemůže být použita, neboť podmínkou akceptace okamžiku podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva je, aby o něm bylo následně rozhodnuto, ať již soudem prvého či druhého stupně kladně, tj. aby nabylo právní moci. V této věci bylo ale usnesení o jeho zřízení Okresního soudu ve Frýdku-Místku pravomocně zrušeno Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím na základě odvolání původního vlastníka jako povinného. Tím dle žalobkyně řádné soudní řízení o nařízení soudcovského zástavního práva skončilo, a proto v době převodu předmětných nemovitostí neexistovalo. Navíc bylo odmítnuto i dovolání žalovaného Nejvyšším soudem, takže původní vlastník jako prodávající ani žalobkyně jako kupující nemohli předpokládat, že za 280 dnů rozhodne Ústavní soud odlišným způsobem. Rozhodující je to, že jak původní vlastník, tak žalobkyně jako nabyvatelka nemovitostí byli v dobré víře s ohledem na absenci zápisu soudcovského zástavního práva v katastru nemovitostí, že ke dni uzavření kupní smlouvy a podání návrhu na vklad soudcovské zástavní právo pravomocně nevzniklo. Princip ochrany dobré víry by měl zohledňovat také práva dalších třetích osob, neboť žalobkyně si opatřila na nákup předmětných nemovitostí úvěr zajištěný zástavním právem váznoucím na převáděných nemovitostech a rovněž jak ona, tak i tento úvěrující byli v dobré víře, že na předmětu zástavy nevázne právo žádné třetí osoby. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se ve smyslu § 267 o. s. ř. domáhala vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí ve formě zřízení soudcovského zástavního práva. Okresní soud provedl ve věci dokazování listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání a dospěl ke skutkovým závěrům, které nebyly v podstatě žádným z účastníků zpochybněny. Tyto skutkové závěry odpovídají provedenému dokazování a odvolací soud na ně v úplnosti odkazuje tak, jak jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí. 6. Pro úplnost lze skutková zjištění shrnout takto: Dne 30. 4. 2010 došel Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku návrh oprávněného [titul] [jméno] [příjmení] (zde žalovaného) proti [jméno] [příjmení], [datum narození] jako povinnému na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech. Oznámení o skutečnosti, že u soudu byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, bylo zasláno katastrálnímu úřadu dne 13. 5. 2010. Usnesením ze dne 4. 6. 2010 byl výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech nařízen. K odvolání povinného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, které nabylo právní moci dne 19. 10. 2010 (č. j. 56 Co 363/2010-38) rozhodnuto tak, že se návrh zamítá. Dovolání oprávněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 20 Cdo 4716/2010-59, které nabylo právní moci dne 4. 2. 2011, odmítnuto pro nepřípustnost a následně na základě ústavní stížnosti oprávněného Ústavní soud svým nálezem ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10 usnesení odvolacího soudu zrušil. Po novém projednání odvolání proti usnesení prvostupňového soudu ze dne 4. 6. 2010 odvolací soud opětovně svým usnesením ze dne 22. 12. 2011, č. j. 56 Co 363/2010-97, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2012 usnesení soudu 1. stupně změnil tak, že návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech zamítl. Předmětné usnesení bylo zasláno na vědomí katastrálnímu úřadu dne 12. 4. 2012 Ústavní soud svým nálezem ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1470/12 usnesení odvolacího soudu zrušil a následně odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech potvrdil, toto usnesení je datováno 31. 1. 2014 a nabylo právní moci 1. 4. 2014. Dovolání povinného bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu a byla také odmítnuta jeho ústavní stížnost. Dne 15. 4. 2014 sdělil okresní soud