11 CO 300/2021-73 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77.671 Kč s úrokem z prodlení (odstavec I. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 2. Rozsudek napadla v celém rozsahu žalobkyně a namítala nesprávné právní posouzení věci. Tuto nesprávnost shledávala v tom, že soud prvního stupně posoudil žalobkyní uplatněný nárok z hlediska dobrých mravů a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyhodnotil zpětné vyřazení žalovaného z evidence uchazečů o zaměstnání jako nepřiměřeně tvrdý a příliš formální postup žalobkyně. Pro nepřiznání požadovaného plnění učinil okresní soud závěr, že i když žalovaný nesplnil svou zákonnou oznamovací povinnost, není možno v případě neoznámení tzv. nekolidujícího zaměstnání vyvodit tak závažné důsledky, jako je zpětné vyřazení žalovaného z evidence a povinnost vrácení prostředků vynaložených na jeho mzdu představujících příspěvek obci [obec]. K tomu žalobkyně namítala, že zákon o zaměstnanosti jednoznačně stanoví postup v případě, kdy uchazeč o zaměstnání poruší svou povinnost vůči úřadu práce a neumožňuje správnímu orgánu zvážit, zda v případě nesplnění povinnosti podle § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti bez vážných důvodů rozhodne o vyřazení, nýbrž stanoví, že úřad práce uchazeče vyřadí, tudíž správní orgány nejsou oprávněny svévolně odklonit od dikce zákona, naopak jsou povinny postupovat v souladu s ním dle zásady legality zakotvené v § 2 odst. 1 správního řádu. Zákon o zaměstnanosti rovněž neobsahuje žádné ustanovení o odstranění tvrdosti zákona, nezohledňuje ani povahu či intenzitu porušení povinnosti a sankcionuje jak úmyslné, tak nedbalostní porušení oznamovací povinnosti. Žalobkyně má za to, že její postup je zcela v souladu se zákonem, přestože vede k důsledkům, které jsou v případě žalovaného tvrdé, avšak tvrdost zákona nelze klást k tíži žalobkyně, která je zákonem vázána. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky 77.671 Kč, neboť se jedná o škodu, kterou žalovaný způsobil žalobkyni tím, že vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do práv žalobkyně a má povinnost nahradit to, co tím způsobil. Žalovaný porušil svou povinnost oznámit žalobkyni výkon nekolidujícího zaměstnání a byl žalobkyní zpětně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, čímž žalovaný způsobil, že nemohl být žalobkyní zařazen do projektu financovaného ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu a finanční příspěvek na jeho mzdové náklady nebyl žalobkyní poskytnut pro uchazeče o zaměstnání. Zaviněním žalovaného došlo k neoprávněnému a neúčelnému poskytnutí finančního příspěvku žalobkyní a žalovaný je povinen příspěvek vrátit. V tomto smyslu se žalobkyně domáhala změny napadeného rozhodnutí. 3. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud nenařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). 5. Z obsahu spisu se podává, že žalobou došlou soudu dne 10. 9. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77.671 Kč. Po provedeném dokazování u jednání dne 29. 9. 2021 učinil okresní soud z provedených listinných důkazů skutková zjištění tak, jak jsou popsána v bodech 6. až 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění okresního soudu nebyla žádným z účastníků jakkoli zpochybněna a stručně je lze shrnout takto: Mezi Úřadem práce ČR a obcí [obec] jako zaměstnavatelem byla dne [datum] uzavřena dohoda, na základě které obec jako zaměstnavatel vytvořila pracovní příležitost – jedno pracovní místo pomocného dělníka s týdenním úvazkem 40 hodin na dobu od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018. Úřad práce se zavázal poskytnout zaměstnavateli příspěvek na zaměstnance ve výši vynaložených prostředků na mzdy a s tím související pojištění a další platby ve výši maximálně 15.000 Kč měsíčně. Žalovaného doporučil úřad práce na obcí [obec] zřizované místo. Na základě pracovní smlouvy měl zaměstnanec práci jako pomocný dělník v obci [obec] se dnem nástupu do práce 1. 5. 2018 na dobu určitou do 31. 10. 2018 s úvazkem 40 hodin týdně. Celkem bylo úřadem práce obci [obec] vyplaceno 77.671 Kč na pracovní místo obsazené žalovaným. Následně bylo na základě kontroly zaměstnavatele [právnická osoba] zjištěno, že žalovaný vykonával činnost pro tuto společnost na základě dohody o provedení práce v době evidence u úřadu práce. Zahájení výkonu této činnosti však žalovaný úřadu práce neoznámil. Proto byla jeho evidence na úřadu práce zpětně ukončena od 3. 7. 2017 sankčním vyřazením, a to rozhodnutím úřadu práce ze dne 13. 11. 2019. Úřad práce vycházel z dohody o provedení práce pro zaměstnavatele [právnická osoba] a výší odměny, která činila 3.150 Kč. Jednalo se o výkon činnosti, který nebránil zařazení a vedení žalovaného v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť výše odměny nepřesáhla polovinu minimální mzdy. Žalovaný však výkon této činnosti úřadu práce neoznámil a po zahájení správního řízení byl uvedeným rozhodnutím z evidence vyřazen. Žalovaný byl zaměstnán u [obec] na pozici veřejně prospěšné práce v období od 1. 5. 2018 do 31. 10. 2018 a jeho příjem za tuto dobu činil celkem 58.266 Kč Ministerstvo práce a sociálních věcí po nahlášení shora uvedených skutečností úřadem práce sdělilo tomuto subjektu, že výdaje vynaložené na mzdu žalovaného jsou nezpůsobilými výdaji projektu, k neoprávněnému poskytnutí finančního prostředku došlo opomenutím uchazeče – žalovaného, který je odpovědný za uhrazení nákladů vynaložených na jeho mzdu. 6. Přes odvolací námitky vznesené žalobkyní odvolací soud souhlasí s právním posouzením věci tak, jak to učinil okresní soud. Je pravdou, že ve smyslu § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen zákona) zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání dle písm. b) výkon činnosti na základě dohody o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna nebo odměna připadající na jeden měsíc za období, za které přísluší, nepřesáhne polovinu minimální mzdy. Uchazeč o zaměstnání je povinen krajské pobočce úřadu práce výkon této činnosti bez ohledu na výši měsíčního výdělku nebo oznámit při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebo nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti, a ve lhůtě stanovené krajskou pobočkou úřadu práce dokládat výši měsíčního výdělku nebo odměny. Žalovaný v době od 6. 2. 2017 do 30. 4. 2018 byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, přičemž v tomto období vykonával pro společnost [právnická osoba] práci na základě dohody o provedení práce, za což obdržel odměnu ve výši 3.150 Kč. S ohledem na výše takto poskytnuté odměny výkon činnosti na základě dohody o provedení práce vykonávat mohl, neboť minimální mzda činila od ledna 2017 11.000 Kč, částka 3.150 Kč nepřesáhla polovinu této minimální mzdy. Zároveň však žalovanému jako uchazeči o zaměstnání svědčila povinnost výkon této činnosti bez ohledu na výši měsíčního výdělku úřadu práce oznámit. Žalovaný tuto povinnost vyplývající z § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti nesplnil. Byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání až do 30. 4. 2018, kdy nastoupil jako pomocný dělník ke svému zaměstnavateli obci [obec], kde pracoval do 31. 10. 2018 a byla mu vyplacena mzda (či náhrada mzdy) ve výši 58.266 Kč, obci [obec] byl ze strany žalobkyně poskytnut příspěvek na zřízení uvedeného pracovního místa v celkové výši 77.671 Kč. Dle § 30 zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání krajská pobočka úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nesplní povinnost stanovenou v § 25 odst. 3 citovanou shora. V případě žalovaného tak úřad práce postupoval v souladu s dikcí § 30 odst. 1 a § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti a zpětně k 3. 7. 2017 žalovaného vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, a to rozhodnutím ze dne 13. 11. 2019. Stalo se tak po uplynutí doby, po kterou byl žalovaný jako pomocný dělník zaměstnán u [obec] (od 1. 5. do 31. 10. 2018), za což mu náležel příjem v celkové výši 58.266 Kč a obci byl poskytnut příspěvek na mzdové náklady žalovaného v celkové výši 77.671 Kč. 7. Okresní soud správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31, kdy Nejvyšší správní soud v bodě 27. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že činnost správních orgánů je v prvé řadě službou veřejnosti a při výkonu svých pravomocí by měl mít správní orgán vždy na zřeteli účel, pro který byl zřízen. Smyslem činnosti úřadu práce je především zprostředkování zaměstnání. K tomuto účelu by měla vést veškerá činnost úřadu, přičemž vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by mělo přestavovat pouze krajní opatření, nikoliv běžný nástroj řešení agendy úřadu práce. Soud nikterak nezpochybňuje, že uchazeč o zaměstná