15 CO 195/2022-100 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 39 134,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 134,91 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 597,18 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 597,18 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 276,93 Kč a úroku 9,9 % ročně z částky 39 482,09 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 272,67 Kč (výrok III.). 2. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení pouze částečně procesně úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu nákladů řízení jen v poměrné části. Za procesní úspěch žalobkyně považoval okresní soud částky uvedené ve výroku I. rozsudku, za její procesní neúspěch naopak nároky, jež byly soudem zamítnuty a jsou uvedeny ve výroku II. rozsudku. Do procesního úspěchu zahrnul i žalované příslušenství, příslušenství žalované do zaplacení zkapitalizoval ke dni svého rozhodnutí. Úspěch žalobkyně dle okresního soudu činí 82 % z celkové hodnoty sporu včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu (celkem 47 176,32 Kč), její procesní neúspěch představuje 18 % z celkové hodnoty sporu včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu (celkem 10 028,44 Kč), rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 64 % Okresní soud proto přiznal žalobkyni jen 64 % z jí uplatňovaných a účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně vyčíslil částkou 9 801,06 Kč s tím, že tyto tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 590 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, 1 úkon právní pomoci po 2 700 Kč (za účast u jednání soudu) dle § 7 téže vyhlášky, 1 režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH. Z částky 9 801,06 Kč činí 64 % částku 6 272,67 Kč. 3. Proti výroku III. o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně včasné odvolání (jež následně doplnila a opravila podáním ze dne [datum]), jímž se domáhala jeho změny tak, aby jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9 807,11 Kč. Žalobkyně namítala, že dle jejího názoru její úspěch ve věci činil 98,5 % a nikoliv 82 %, jak uvedl okresní soud, neboť žalobkyně byla úspěšná z původně žalované jistiny ve výši 39 732,09 Kč co do částky jistiny 39 134,91 Kč, tedy byla úspěšná z 98,5 % a její neúspěch činí jen 1,5 % z žalované jistiny, a proto jí měla být přiznána náhrada v plné výši dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud zcela nesprávně při výpočtu úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení zohlednil i žalobkyní požadované příslušenství. Tento závěr by pak nutně vedl k tomu, že by žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení nikoliv pouze z jistiny, ale rovněž i z příslušenství. Postup okresního soudu tak vytváří nerovnost stran v soudním řízení, neboť v případě úspěchu žalobkyně soudy vychází z pouhé jistiny a v případě jejího neúspěchu vychází při výpočtu náhrady nákladů i z příslušenství. Tento postup je nutno považovat za protiústavní. Nesprávnost postupu zvoleného okresním soudem pak vyplývá i z § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ ZSoP“), v němž je stanoveno, že základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že příslušenství pohledávky, pokud netvoří samostatný předmět řízení, nemá vliv na výši soudního poplatku. Obdobně je pak v § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) stanoveno, že při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Příslušenství pohledávky v případě, že netvoří samostatný předmět řízení, tedy nemůže mít vliv na stanovení sazby odměny advokáta. Ze znění výše uvedených ustanovení lze vyvodit, že není-li zákonem o soudních poplatcích ani advokátním tarifem k výši příslušenství přihlíženo, tedy pokud netvoří samostatný předmět řízení, neměl by být podle příslušenství ani poměřován úspěch účastníků ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř. K výši příslušenství pohledávky by soudy neměly přihlížet rovněž z důvodu neurčitosti jejich výše, jenž je zpravidla vyjádřena termínem„ do zaplacení“, a to z důvodu, že i samotná délka trvání soudního řízení by v takovém případě v nemalé míře mohla rozhodovat o úspěchu či neúspěchu ve věci. Navíc by to pro soudy znamenalo, že by byly povinny v každém jednotlivém případě vypočítávat konkrétní výši žalovaného příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, což by však bylo v rozporu s požadavkem„ do zaplacení“. 4. Žalobkyně ve svém odvolání uvedla, že si je vědoma nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017, které se dané problematice věnují. S výše zmíněným nálezem Ústavního soudu, stejně jako s navazujícími rozsudky Nejvyššího soudu však žalobkyně kategoricky nesouhlasí. Ústavní soud totiž pouze stroze uvedl, že v této souvislosti nelze argumentovat ZSoP, ani advokátním tarifem, jelikož se jedná o specifické právní úpravy soudních poplatků a odměňování advokátů, které nemají žádný vliv na posuzování úspěchu ve věci. Žalobkyně považuje tuto argumentaci za naprosto nedostatečnou a nepřesvědčivou, když Ústavní soud neuvedl, na základě jakých skutečností k tomuto závěru došel. Žalobkyně se vymezila i proti tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že postup, kdy by soudy nezohledňovaly příslušenství jistiny, nemá oporu v platném právu, což opět nemá žádný zákonný podklad. Neexistuje totiž jediné ustanovení, které by stanovilo, že soudy v rámci zjišťování úspěchu ve věci mají zohlednit příslušenství pohledávky. Naopak, pokud se právní řád chápe jako jeden souladný celek, který za předpokladu racionálního zákonodárce není vnitřně rozporný, je nutno dospět k závěru, že vhodnějším a koncepčnějším řešením je doposud převládající praxe soudů, které příslušenství pohledávky nezohledňují. 5. Žalobkyně dále v odvolání namítala, že pokud by pak měly být aplikovány závěry uvedené ve shora citovaném nálezu či navazujících rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pak by účastník řízení, který má ve věci plný úspěch, měl mít právo žádat o náhradu nákladů řízení sestávající nejen z jistiny, ale rovněž z příslušenství. Uvedený závěr vyplývá rovněž z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka], podle nějž příslušenství, ať již kapitalizované nebo běžící, ať již ve formě úroku či úroku z prodlení, učinila žalobkyně předmětem řízení, a proto úspěch či neúspěch i ohledně tohoto předmětu řízení je nutno při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu stran ve sporu zohlednit. Podle žalobkyně však uvedené závěry nemají oporu v platném právu a odporují úmyslu zákonodárce, který podle systematického a teleologického výkladu nepovažuje příslušenství jako předmět řízení, pokud není žalováno samostatně. 6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila. 7. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v jeho nákladovém výroku III. včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Přitom postupoval v souladu s § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a tyto nebyly ani žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž odvolání žalobkyně shledal nedůvodným. 8. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně byla v řízení úspěšná pouze částečně, a že je namístě postupovat dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. zjistit poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně na hodnotě sporu a přiznat žalobkyni pouze nárok na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. 9. Odvolací soud dále považuje za důležité zdůraznit, že právo na náhradu nákladů sporného řízení je upraveno především v § 142 o. s. ř., z nějž vyplývá, že základním kritériem, jímž se řídí, je úspěch ve věci. Věcí se přitom rozumí předmět řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 116/1967), jak byl vymezen žalobou, popř. dalšími dispozitivními procesními úkony žalobkyně. Předmětem tohoto řízení byl nárok na nesplacenou jistinu úvěru ve výši 39 482,09 Kč a nárok na poplatky v celkové výši 250 Kč. Z částky jistiny úvěru pak žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok v celkové výši 1 276,93 Kč, dále běžící úrok ve výši 9,9 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 732,09 Kč od [datum] do zaplacení. 10. Žalobkyně se tak žalobou domáhala úhrady nejen jistiny (ve výši 39 732,09