57 CO 212/2022-266 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaná 1. je vlastníkem nemovitostí v [katastrální uzemí], a to pozemků parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba občanské vybavenosti [adresa], parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., parc. [číslo] ostatní plocha, parc. [číslo] zahrada, parc. [číslo] zahrada a parc. [číslo] zahrada (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů řízení částku 2 382,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2. na náhradě nákladů řízení 2 412 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3. rozhodl tak, že vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 2. Rozsudek v celém rozsahu napadla žalobkyně odvoláním, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno, případně se domáhala zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k novému projednání. Dle žalobkyně okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o tom, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“), zejména, že v této souvislosti nesprávně právně vyhodnotil otázku majetkové křivky způsobené žalobkyni a otázku původního majetku. Žalobkyně považovala za nesporné, že k majetkové křivdě vůči ní došlo také před rozhodným obdobím, a to na základě výnosu ze dne [datum], kterým došlo ohledně dotčeného majetku k zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách ve prospěch subjektů, které nelze s žalobkyní ani jejími předchůdci ztotožnit. Tato majetková křivda byla deklarována již prezidentským dekretem č. 5/ 1945 Sb., dle kterého převod vlastnického práva nacistickým úřadem byl neplatným právním jednáním. Nesouhlasila však s okresním soudem v tom, že za vlastníka nemovitostí v období od roku 1941 do roku 1949 bylo možné po celou dobu považovat subjekt [označení subjektu] [anonymizováno 9 slov]). Naopak v dané době byl za vlastníka nemovitostí považován právní předchůdce žalobkyně, neboť předmětné nemovité věci se například nacházejí v soupise církevního majetku ze dne [datum], kde je u nemovitostí zapsána„ Náboženská společnost: [název subjektu] [anonymizována dvě slova]“, nebo dokument ze dne [datum] je nadepsán jako„ Přehled budov evidenčně dosud vedených národní správou majetkové podstaty bývalého [název subjektu] [anonymizována dvě slova]“. Z provedeného dokazování vyplývá, že právě žalobkyně s předmětnými nemovitostmi v poválečném období nakládala a prováděla rekonstrukce (viz přípis [název subjektu] [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne [datum]). Postup při uplatnění práv plynoucích z neplatnosti majetkoprávních převodů dle dekretu č. 5/ 1945 Sb. byl poté upraven zákonem č. 128/1946 Sb., přičemž vrácení nemovitostí na základě žaloby podané podle tohoto zákona zjevně muselo mít deklaratorní účinky, kdy pouze na základě soudního rozhodnutí docházelo k obnovení knihovního pořádku s tím, že neplatnost majetkoprávního převodu nastala již na základě dekretu č. 5/ 1945 Sb.; nejednalo se tedy o konstitutivní rozhodnutí, kterým by došlo k vzniku vlastnického práva. Žalobkyně se jako vlastník opakovaně domáhala navrácení svého majetku formou výzev a žádostí v souladu s tehdy platnými právními předpisy. O těchto žádostech však nebylo po nástupu komunistického režimu rozhodnuto, přičemž po únoru 1948 bylo již zcela zbytečné žalobu dle zákona č. 128/1946 Sb. podávat, když v této době docházelo k perzekuci církví ze strany totalitního režimu. K majetkové křivdě vůči právnímu předchůdci žalobkyně tedy došlo také v rozhodném období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi ze strany komunistického režimu. Dále pak žalobkyně uvedla, že v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1726/2000) k naplnění znaku oprávněné osoby podle restitučních právních norem postačí existence nároku dle dekretu č. 5/ 1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn. Dle žalobkyně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť okresní soud neprovedl dokazování k prokázání tvrzení, že se žalobkyně domáhala navrácení majetku formou výzev a žádostí; v tomto směru žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000. Dále žalobkyně namítala, že okresní soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním o tom, že žalobkyně pozbyla vlastnické právo k nemovitým věcem před rozhodným obdobím a v návaznosti na tento závěr pak nesprávně dospěl k závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Dále pak namítala, že soud nepřihlédl ke všem jejím tvrzením a důkazům týkajícím se její loajálnosti vůči Československému státu a kromě těchto důkazů neprovedl ani důkazy, které měly prokázat perzekuci členů právního předchůdce žalobkyně ze strany komunistického režimu, kdy tento postup okresní soud žádným způsobem neodůvodnil. 3. Žalovaná 1. ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného a zcela se ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně, že žalobkyni se nestala majetková křivda v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a nestala se ani způsobem daným v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, a dále uvedla, že přechod předmětných nemovitých věcí na žalovaného 2. nebyl v rozporu s ust. § 18 téhož zákona. Poukázala na ustálenou judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 133/2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, sp. zn. 28 Cdo 428/2019 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2426/19, sp. zn. III. ÚS 4163/18 a sp. zn. I. ÚS 2447/19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 133/2018-552, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobkyně ve věci s obdobným skutkovým základem, dovolací soud odmítl argumenty žalobkyně, že dotčený majetek nemohl být konfiskován a není tak naplněn důvod výluky dle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, nesouhlasil rovněž s názorem žalobkyně, že odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně je nutné pokládat za majetkovou křivdu ve smyslu § 5 odst. j) event. b), i) či k) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Odmítl rovněž argumentaci žalobkyně, že restituci požadovaného majetku nelze podmiňovat uplatněním nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. 4. Žalovaný 2. rovněž navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Uvedl, že není povinnou osobou dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, jelikož nespadá pod výčet uvedený v § 4 předmětného zákona. Dále uvedl, že skutečnost, že žalobkyně po skončení 2. světové války nevyužila možnosti dané jí zákonem č. 128/1946 Sb., na základě něhož se mohla domoci obnovy svého vlastnického práva, jde pouze k její tíži. Judikatura, na kterou poukazuje, není použitelná. Žalovaný 2. se považuje za oprávněného vlastníka žalobou dotčených nemovitostí a žalobkyně není aktivně ani věcně legitimována k podání předmětné žaloby, jelikož žalobou dotčený nemovitý majetek nevlastnila ani po část rozhodného období, pročež jí nemohla vzniknout majetková křivda, jejíhož zmírnění se žalobou domáhá. Předmětný majetek nepřešel do vlastnictví žalovaného 2. v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ani v rozporu s ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy tzv. blokačními ustanoveními, které převod majetku limitovaly. 5. Žalovaný 3. ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že považuje napadený rozsudek ve věci samé za správný a odkázal na jeho odůvodnění. 6. Žalovaný 3. podal odvolání proti výroku IV rozsudku, tj. proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi ním a žalobkyní, kterým se domáhal jeho změny tak, že mu bude přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč za 2 procesní úkony po 300 Kč, a to za přípravu účasti na jednání a za účast na jednání před okresním soudem dne 3. 3. 2022. Odvolání odůvodnil tím, že se nevzdal práva na náhradu nákladů řízení, náhradu nákladů řízení výslovně požadoval ve svém podání ze dne 4. 3. 2022 označeném jako závěrečný návrh. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána osobami oprávněnými, jsou včasná a přípustná, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalobkyně není důvodné a odvolání