57 CO 249/2022-57 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt [číslo] o velikosti 1+0 s příslušenstvím, nacházející se v domě [adresa], č. o. [číslo] na ulici [název], v [obec] [část obce], do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a nahradit náklady řízení zaplacením 6 200 Kč (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobce jako pronajímatel (a vlastník) bytu a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu tohoto bytu, a to na dobu určitou od [datum] do [datum]. Žalobce vyzval žalovaného k předání bytu do [datum], přičemž žalovaný byt nevyklidil a žalobci nepředal. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobci poskytl ochranu vlastnického práva, neboť žalovaný užívá jeho byt bez právního důvodu, když nájemní poměr skončil uplynutím doby k [datum]. Dodal, že žalobou uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy, protože vzhledem k autonomii vůle žalobce nebyl povinen uzavřít s žalovaným další (novou) nájemní smlouvu, a to ani pro nepříznivý zdravotní stav žalovaného. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým rozsudek napadl zcela. Argumentoval tím, že žalobce„ bezdůvodně neprodloužil nájemní smlouvu“, ačkoliv žalovaný vždy„ bez problémů platil byt“ a nikdo si na něj nestěžoval. Poukázal na svůj vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav. Dále vysvětlil, proč došlo k nedoplatku s tím, že má domluven splátkový kalendář. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby věcně správný rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a žalobci předat výše označený byt, jehož je vlastníkem, a který žalovaný užívá, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil uplynutím doby. 6. Žalovaný procesní obranu staví na argumentech, které zopakoval v odvolání (blíže viz bod 2 odůvodnění). 7. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a jsou náležitě reflektována závěrem o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze odkázat. 8. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby jí vydal. 9. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci je namístě poskytnout žalobci ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaný neprávem zasahuje (nájem skončil uplynutím doby a nebyl obnoven – srov. § 2285 o. z.), je správný. Odvolací soud jej koriguje pouze potud, že ochranu vlastnického práva žalobce je namístě poskytnout prostřednictvím vindikační žaloby (§ 1040 o. z.) (k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační a negatorní žaloby je založena na stejných principech, jako tomu bylo v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, a proto lze vycházet z ustálené rozhodovací praxe relevantní předchozí právní úpravu vykládající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98); všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). 10. Požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.). 11. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně představuje zneužití práva má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)). O takovou situaci v posuzované věci vskutku nejde. Není totiž důvod, tento nepředstavují žalovaným tvrzené okolnosti (jeho vyšší věk a nepříznivý zdravotní stav), aby se autonomie vůle, jakožto vůdčí občanskoprávní zásada, neprosadila i v poměrech posuzované věci. 12. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (odvolacím soudem provedená korekce právního posouzení na věcnou správnost napadeného rozsudku nemá vliv) potvrzen. 13. Procesně úspěšný žalobce se vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení, a proto přísudek nebyl žádnému z účastníků přiznán.