8 CO 312/2021-176 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, že návrh společnosti [právnická osoba], aby byla společnosti [právnická osoba] uložena povinnost zaplatit společnosti [právnická osoba] částku 26.177.615,88 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá, a dále se tento rozsudek nahrazuje v rozsahu výroku I. rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU, a dále, že účastník je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před Energetickým regulačním úřadem. Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. 2. Okresní soud při svém rozhodování o zamítnutí žaloby postupoval v souladu s ust. § 250i o. s. ř. Nárok žalobkyně posuzoval dle ust. § 28 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném do 1. 10. 2013, dále dle ust. § 28 ve znění účinném do 20. 5. 2014, § 1 odst. 1 vyhlášky č. 140/2009 Sb. a § 9b odst. 6 citované vyhlášky, přičemž podstatou sporu je v daném případě výklad ust. § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném do 20. 5. 2014, tedy zda v rozhodném období měla žalobkyně povinnost platit příspěvek ve výši 583 Kč/MWh v souladu s platným cenovým rozhodnutím č. 5/2012 nebo příspěvek ve výši 495 Kč/MWh v souladu s platným a účinným zákonem. Okresní soud dospěl k závěru, že cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. příspěvek POZE) je dle zákona č. 165/2012 Sb. stanovena vždy pro celý regulovaný rok s nejzazším datem stanovení této ceny do dne 30. 11. roku předcházejícího, přičemž limitace dle § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném od 2. 10. 2013, se měla uplatnit až při stanovení ceny pro rok 2014, když předmětné ustanovení stanoví závazný pokyn pro ERÚ, jak má postupovat při cenové regulaci, nikoliv samotnou regulovanou cenu. Sporné ust. § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. tak nebylo adresováno jednotlivým účastníkům trhu s elektřinou, tedy ani žalobkyni, které tak z něj nemohla pro rozhodné období vyplývat žádná subjektivní práva ani povinnosti; jednalo se o pokyn adresovaný ERÚ. Nejde ani o spor mezi státem ve vrchnostenském postavení a soukromým subjektem, jak se snaží dovozovat žalobkyně, v němž by mohl být soukromý subjekt upřednostněn na úkor státu, nýbrž o spor mezi dvěma soukromými subjekty, ve zcela rovném postavení. 3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že návrh společnosti [právnická osoba], aby byla společnosti [právnická osoba], uložena povinnost zaplatit společnosti [právnická osoba] částku [částka] s příslušenstvím, se zamítá a rozsudek nahrazuje v rozsahu výroku I. rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 5. 2019, č. j. 06768-23/2018-ERU a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 06768-32/2018-ERU. Uvedla, že otázkou není výklad obsahu práv a povinností účastníků trhu s elektřinou, pokud jde o povinnost placení příspěvku POZE, ale otázkou je posouzení souladu obsahu zákona o POZE ve znění novely a obsahu právního předpisu, který jej prováděl. Soud prvního stupně naprosto opomenul vypořádat se s aspektem ústavního pořádku a jím nastaveného legislativního rámce pro primární a sekundární normotvorbu. Pro posouzení předmětné otázky v řízení bylo rozhodující, kdy nabyla platnost, a hlavně účinnost novela, jakou právní sílu má novela a její obsah ve vztahu k vyhlášce č. 140/2009 Sb. a cenovému rozhodnutí č. 5/2012, které obojí jsou prováděcí předpisy nižší právní síly. Právní úprava byla z hlediska obsahu a systematiky zřejmá, tedy co je příspěvek POZE, z čeho se platí, z čeho se odvozuje jeho placení, kdo je plátcem, kdy a komu, a nebylo nutno ji podrobovat výkladu, který má v právní vědě za cíl ozřejmit právně obsah práv a povinností. Spor byl pouze o výši povinnosti, resp. o rozsahu v jakém je ERÚ vázán ukládat povinnosti subjektům v energetice, přičemž tato výše byla stanovena od 2. 10. 2013 jednoznačně zákonem, otázkou ale bylo, kdy byla tato výše po sekundární normotvorbu závazná. Nelze souhlasit, že koncepce novely by byla zamýšlena tak, že se nedotkne výše již upraveného regulovaného roku 2013, tj. cenového rozhodnutí, tím, že v jeho průběhu omezí maximální výši příspěvku POZE. Pokud soud zakládá svůj názor na formulaci § 28 odst. 2 a odst. 7, který předpokládá„ Při stanovení cen pro následující kalendářní rok…“ neměl by odhlížet od skutečnosti, že takto formulované právní normy nevážou aplikaci zákona pouze na rok 2014, jde o obecnou právní úpravu, která zakotvuje koncepci od účinnosti a na dobu následující, třeba i několika let. Zákon je obecným právním předpisem a novela tak nekonkretizovala období, kdy má být aplikována, novela obecně stanovila a) stanovení příspěvku POZE, nechť je provedeno ERÚ v předchozím roce na rok následující b) maximální výše příspěvku je 495 Kč/MWh, a to od 2. 10. 2013. Jakýkoli jiný výklad, který omezení výše vztahuje až na 1. 1. 2014 jde přímo proti obsahu novely. Současně z žádného právního předpisu stejné právní síly, jako je novela, nevyplývá, že by výše příspěvku POZE nemohla být měněna v průběhu roku, když sám § 28 je normou s relativně neurčitou hypotézou. Toto nelze určitě a kategoricky dovodit ani odkazem na odst. 7. Den účinnosti § 28 zákona o POZE byl jednoznačně stanoven 2. 10. 2013 a jakýmkoli výkladem nelze účinnost posouvat. Pro srovnání lze odkázat na okamžik účinnosti samotného zákona o POZE, když jeho § 28 nabyl účinnosti až k 1. 1. 2013, tato skutečnost také nijak nebránila ERÚ, aby již 30. 11. 2012 vydal cenové rozhodnutí č. 5/2012. Pokud měl být příspěvek POZE dle novely stanoven až od 1. 1. 2014, proč tuto skutečnost zákonodárce nestanovil stejným způsobem, jako při přijímání primárního znění zákona o POZE. Neobstojí závěr soudu prvního stupně, že bez dalšího má být zřejmé, že zákonodárce zamýšlel, aby účinky pro prováděcí předpisy ERÚ nastaly až od 1. 1. 2014. Žalobkyně trvá na tom, že rozhodnou otázkou je, v jaké výši byla žalobkyně povinna příspěvek POZE platit v době od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, dává porovnání obsahu zákona a provádějícího právního předpisu. Dále odkázal na ust. Ústavy čl. 79, 112, čl. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Listiny, § 2 zákona č. 2/1969 Sb. Pokud účinný zákon od 2. 10. 2013 stanovil, že sekundární normotvorba může stanovit výši příspěvku POZE pouze do výše 495 Kč/MWh, jinými slovy, že ERÚ může uložit povinnost na základě zákona v mezích do této částky, nemohl být nadále aplikován prováděcí předpis stanovující tuto výši na 583 Kč/MWh. Nic jako předsunutá účinnost právního předpisu neexistuje, okamžik účinnost zákona nemůže být posunut výkladem, zákon má přednost před prováděcím právním předpisem, pozdější zákon má přednost před dřívějším zákonem natož dřívějším prováděcím právním předpisem, pozdější zákon vylučuje aplikaci předchozího prováděcího právního předpisu v rozsahu, ve kterém si odporují. Příspěvek POZE je z hlediska práva poplatkem stanoveným státem, v podstatě daní uvalenou za určitou činnost, v pochybnostech v neprospěch státu a v pochybnostech platí mírněji a dle čl. 95 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dále žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu z hlediska nedostatku důvodů. 4. Účastnice navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Uvedla, že ERÚ i Rada ERÚ dospěly v přezkoumávaných rozhodnutí k závěru, že účastnice - ČEZ Distribuce v rozhodném období účtovala žalobkyni příspěvek POZE zcela v souladu se zákonem, ve výši platně stanovené CR 5/2012 ERÚ a Rada ERÚ se ztotožnily s názorem ČEZ Distribuce, že jeho postup při účtování příspěvku POZE byl správný. Soud prvního stupně relevantní právní úpravu vyložil správně, v souladu s úmyslem zákonodárce a se zohledněním kontextu právní úpravy jako celku. Výklad, který prosazuje žalobkyně, by byl vadný a nepřípustně formalistický. Účastnice odkázala na nález Pl. ÚS 33/97, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, kdy soudy při výkladu právních předpisů se nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie). V souladu s ust. § 28 zákona o POZE, ve znění do 1. 10. 2013, § 1 odst. 1 písm. a) a vyhlášky č. 140/2009 a § 9b odst. 1 a odst. 6 citované vyhlášky vyplývá, že pro rok 2013 platila právní úprava, která stanovila postup pro stanovení příspěvku POZE tak, že regulovaným rokem je kalendářní rok, výše příspěvku POZE má být stanovena koncem předchozího roku, postupem dále uvedeným, s účinností od 1. 1. regulovaného roku. Nejprve vláda stanoví nařízením ve lhůtě do 31. 10. předchozího roku limit dotace ze státního rozpočtu. Následně ERÚ se znalostí této částky učiní propočet (se zohledněním údajů o skutečně vynaložených nákladech a příjm