57 CO 271/2022-184 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s 8,25% úrokem ročně od 6. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), jinak žalobu, co do částky 90 000 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II), a žalované uložil nahradit žalobkyni náklady zaplacením částky 50 143,48 Kč (výrok III). Ohledně prodlení žalované vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 130 000 Kč dne 2. 12. 2020, na což žalovaná reagovala sdělením ze dne 26. 8. 2021 se závěrem, že„ projednání jednotlivých nároků brání překážka spočívající v nemožnosti seznámit se se spisovým materiálem“. Na to navázal právní hodnocení, že je namístě vyjít„ z data uplatnění nároku u žalované, která měla k předběžnému projednání lhůtu půl roku, kterou však nedodržela, což bylo způsobeno objektivně, na druhou stranu však odpověď, kterou právnímu zástupci žalobkyně odeslala dne 26. 8. 2021, mohla zaslat i v době zákonem předvídané.“ 2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla – posuzováno z obsahového hlediska (srov. odvolací návrh) – ve výroku I, a to pouze v přiznaném úroku z prodlení za dobu od 6. 12. 2020 do 2. 6. 2021. Vzhledem k tomu, že žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy byla žalované doručena 2. 12. 2020, dostal se stát do prodlení až po uplynutí šestiměsíční lhůty, tedy 3. 6. 2021, což vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), přičemž předběžné projednání nároku má neformální povahu a nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy (stát buď požadavku vyhoví, nebo nikoliv) (srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 579/2021, a ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015). Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že stát z vlastní vůle neprovedl zákonem požadované mimosoudní vyřízení věci (rezignoval na ně), pročež se svým postupem zbavil„ dobrodinní“ poskytnuté lhůty, kdy neplyne úrok z prodlení, a proto se zmíněná judikatura dovolacího soudu nemůže prosadit. Kritice podrobila zdůvodnění žalované o potřebě spisového materiálu (kritéria pro posouzení jsou zřejmá z odůvodnění rozhodnutí trestních soudů v dané věci, potažmo podané žádosti). Dále poukázala na rozhodovací praxi ESLP, kterou specifikovala, a která ústí v závěr, že na předběžné projednání kompenzace je nezbytné nazírat jako na součást kompenzačního řízení, přičemž toto je„ prozářeno ústavním právem“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III ÚS 3271/20, nebo 21. 6. 2021, sp. zn. II ÚS 417/21) a ostatně zákonem stanovená lhůta je nepřiměřeně dlouhá (nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09). S ohledem na uvedené ústavní imperativy má rozsudek soudu prvního stupně v napadené části za věcně správný, a proto navrhla, aby bylo odvolání žalované„ zamítnuto“ a žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že je důvodné. 5. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 130 000 Kč s úrokem z prodlení od 6. 12. 2020, neboť nárok uplatnila 2. 12. 2020 a žalovaná rezignovala na mimosoudní projednání věci. 6. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, obstojí i pro odvolací řízení a v podrobnostech na ně odvolací soud může odkázat. 7. Podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2). 8. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že šestiměsíční lhůta je stanovena v § 15 OdpŠk jako lhůta stanovená zvláštním zákonem ke splnění náhradové povinnosti. Stát se ocitá v prodlení ve smyslu § 1968, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a oprávněnému vzniká právo požadovat úroky z prodlení až po jejím uplynutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, nebo usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2489/2018). Zvláštní úpravu otázky splatnosti náhrady škody – odchylnou od občanského zákoníku – neshledal rozpornou s ústavněprávními principy ani ústavní soud (v nálezu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II ÚS 1612/09, řešil v souvislosti s podanou ústavní stížností též návrh na zrušení citovaného ustanovení, který odmítl). 9. Žalobkyně prosazuje negaci pravidla lex specialis derogat legi generali, kterou ve skutečnosti věcně upíná k důvodu neuspokojení poškozeného. Sdělení žalované ze dne 26. 8. 2021 ve svém důsledku totiž nepředstavuje nic jiného než zdůvodnění, proč žalobkyní uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy žalovaná neuspokojí. Uvedený argument ovšem nemůže vyprázdnit (eliminovat) zvláštní právní úpravu, a to již proto, neboť důvody, pro které stát neuspokojil poškozeného, jsou z hlediska okamžiku splnění náhradové povinnosti (i vzhledem k povaze institutu předběžného projednání nároku, který představuje pouze formulaci vůle státu – k tomu dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný pod č. 89/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2250/16) irelevantní; ostatně zákon neukládá ústřednímu orgánu povinnost se k uplatněnému nároku jakkoliv vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016). Výše specifikovaná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy prosadí i v poměrech posuzované věci. 10. S poukazem na smysl právního institutu předběžného projednání nároku, který lze spatřovat především ve snaze zabránit zbytečným soudním sporům, tedy i nákladům s nimi spjatými, neboť v případě opodstatněnosti nároku je poškozený uspokojen přímo již příslušným ústředním orgánem, aniž by došlo k uplatnění nároku u soudu, lze dodat, že způsob, jakým žalobkyně postupovala při předběžném projednání nároku, není ohledně dopadu do její sféry indiferentní. Může se ovšem projevit pouze v tom, že se připravila o možnost předejít plnění úroku z prodlení (po marném uplynutí lhůty) a náhrady nákladů řízení úspěšného poškozeného. 11. Odvolací soud nemá důvod odchýlit se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; rozhodnutí, na která žalobkyně poukazuje se okamžikem splnění náhradové povinnosti (přímo) nezabývají a nelze z nich ani dovodit negaci pravidla lex specialis derogat legi generali. 12. Vzhledem k tomu, že šestiměsíční lhůta uplynula 2. 6. 2021, žalovaná se dostala do prodlení dnem následujícím, a proto má žalobkyně nárok na úrok z prodlení až od 3. 6. 2021. 13. Soud prvního stupně rozhodl v napadeném rozsahu nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, a protože nebyly splněny podmínky, aby byl rozsudek soud prvního stupně v tomto rozsahu potvrzen nebo zrušen, odvolací soud jej v tomto rozsahu podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil. 14. Přestože odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů prvostupňového řízení, a to z důvodu změny rozsudku soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), může odkázat na jinak správné odůvodnění stanovení výše náhrady nákladů soudem prvního stupně (viz bod 47 napadeného rozsudku), aniž by bylo nezbytně nutné toto jinými slovy reprodukovat, a sice s dovětkem, že ani část zamítnutého příslušenství na přiznání náhrady nákladů prvostupňového řízení žalobkyni podle § 142 odst. 3 o. s. ř. vliv nemá. 15. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně. 16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože v této fázi řízení byla zcela úspěšná žalovaná, jejíž účelně vynaložené náklady se sestávají z paušální náhrady, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen podle §