8 CO 228/2022-94 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně běžícím z této částky od 18. 3. 2022 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13.252 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2.919,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úrok ve výši 29 % ročně z částky 4.395,78 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 274,34 Kč (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku). 2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] kdy na základě této smlouvy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala je vrátit v 45 týdenních splátkách po 304 Kč, kdy takto měla vrátit poskytnutou částku navýšenou o poplatek ve výši 5.302 Kč, úrok ve výši 932 Kč, částky za administrativní činnost ve výši 2.728 Kč a částky za vedení účtu ve výši 1.642 Kč Celkem tak měla vrátit částku [částka]. Částka zápůjčky pak byla žalované téhož dne vyplacena. U žalované však nebyla před uzavřením smlouvy objektivním způsobem vyhodnocena její možnost úvěr fakticky splácet. Právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela pouze z prohlášení žalované v zákaznické kartě. Z výpovědi svědkyně [příjmení], která zprostředkovala poskytnutí zápůjčky, vyplynulo, že byly pouze prověřeny příjmy žalované, které byly ověřeny ve výši [částka] měsíčně. Svědkyně pak uvedla a vyplývá to i z listinných důkazů, že nebyly předloženy žádné doklady o výši výdajů uváděných žalovanou v zákaznické kartě, tedy v částce [částka] na zápůjčky u jiných společností a v částce [částka] na odhadované měsíční výdaje, zejména výdaje na bydlení. Pokud jde o prověřování žalované v centrálních registrech, jak bylo žalobkyní tvrzeno, pak k tomu byl doložen pouze výpis z centrální evidence exekucí ve vztahu k žalované, který však byl činěn až dne 27. 1. 2022 a u žalované byly zjištěny dvě exekuce v roce 2021, nicméně nebylo z této listiny zjištěno, že toto prověření prováděl původní věřitel již v době, kdy byl žalované poskytován úvěr, tedy v roce [rok]. Stejně tak nebylo prokázáno, že by bylo nahlíženo do dalších tvrzených registrů tímto věřitelem. Okresní soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je proto ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobkyně tak má nárok pouze na vydání částky představující skutečně poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení, což odpovídá částce [částka], když žalovaná na splátkách žalobkyni uhradila celkem [částka]. 3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavců II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek v této části tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. Namítala, že proces zkoumání úvěruschopnosti je třeba v každém konkrétním případě posuzovat individuálně a okresní soud v projednávané věci nedostatečně zohlednil okolnosti konkrétního případu, který danou situaci doprovázel. Předmětem smlouvy o úvěru byla částka [částka], kterou měla žalovaná uhradit v rámci 45 týdenních splátek. Jedná se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů pod zákonným dohledem ČNB. Před poskytnutím úvěru byla s vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně sepsána žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Vázaný zástupce před podpisem smlouvy řádně a odborně ověřil příjmy a výdaje žalované, a to prostřednictvím výplatních pásek. Dále byly vázaným zástupcem ověřeny zdroje těchto příjmů, tedy že žalovaná je zaměstnána u [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem v [obec]. Soud I. stupně dále nesprávně právně posoudil předmětný spor, kdy nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty při rozhodování ve skutkově i právně shodných věcech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména rozhodnutí II. ÚS 3236/18 z 9. 4. 2019 Ústavní soud se již dostatečně vyjádřil k právně a skutkově zcela totožnému případu, kdy jeho právní závěr je zcela opačný závěru soudu I. stupně, jedná se o rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1543/2021 ze dne 22. 6. 2021. V daných případech je shodnou skutečností, že daný úvěr poskytl právní předchůdce žalobce, jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou. Byla vyplněna totožná zákaznická karta, byly tvrzeny naprosto obdobné skutečnosti, tedy byly doloženy výplatní pásky, resp. potvrzení o příjmu, dále byl doložen a ověřen zdroj příjmů žalovaného. Taktéž byla provedena lustrace v rámci insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kdy nebylo nalezeno žádné aktivní insolvenční či exekuční řízení. Úvěruschopnost byla tedy zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně. 4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelské zápůjčce dne [datum], na základě níž jí byla poskytnuta částka [částka], kdy tuto částku žalovaná vyčerpala a na splátkách, které činily 304 Kč týdně, uhradila žalobkyni pouze částku [částka]. 7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, pak právní předchůdkyně žalobkyně ohledně příjmů a výdajů žalované vycházela z prohlášení žalované, kdy měla dále ověřen pouze její příjem, nikoliv však její výdaje. Příjem odpovídal částce cca [částka] měsíčně, nicméně výdaje zde uvedené ([částka] a [částka]) nebyly dále jakkoliv ověřeny. Pokud pak dále uváděla, že bylo provedeno zkoumání historie žalované v systému BRKI, NRKI, SOLUS a centrální evidence exekucí, tato tvrzení jakkoliv nedoložila, resp. doložila lustraci v evidenci exekucí s následným datem 27. 1. 2022. 8. Vzhledem k době uzavření smlouvy ([datum]) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2390 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZoSÚ), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ. 9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odstavec 2). 10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26) v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitel