15 Co 119/2024-143 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 20 647,33 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 12 072,57 Kč s veškerým úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 647,33 Kč za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení. Poukázala na znění ustanovení § 1970 o. z. s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 26. 6. 2023. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 6. 2022, které mu bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty deseti dnů, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 26. 6. 2023 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou z 28. 8. 2023, jejíž odeslání do sféry dispozice žalovaného prokázala podacím lístkem České pošty, s. p. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinil. K závěru okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, již před podáním žaloby, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněz, když žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako na rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně.3. Z obsahu odvolání plyne (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalobkyně odvoláním napadá i hmotněprávní splatnost tam přisouzené částky, což i žalobkyně upřesnila u jednání odvolacího soudu.4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil v emailu ze dne 15. 4. 2024 tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku, k jednání odvolacího soudu se však bez omluvy nedostavil.5. Odvolací soud v nepřítomnosti žalovaného (v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. v hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzené částky 20 647,33 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním napadá závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 254/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 20 647,33 Kč za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.6. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 19. 9. 2023 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 32 719,90 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru (zápůjčce) uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dříve , Anonymizováno, ) ze dne 2. 9. 2019, č. , Anonymizováno, , znějící na částku 50 000 Kč a za úrok ve výši 23,90 % ročně, kterou se žalovaný zavázal vrátit předchůdkyni žalobkyně v 60 měsíčních splátkách po 1 541 Kč. Vzhledem k tomu, že se dostal s úhradou splátek do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku ke dni 17. 4. 2023 zesplatnila a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023 s účinností ke dni 1. 6. 2023 postoupila žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky žalovaný na tuto ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 30 881,90 Kč, poplatků ve výši 1 838 Kč, přičemž předmětem řízení jsou jak kapitalizované smluvní úroky ve výši 5 495,40 Kč vyčíslené ke dni 17. 4. 2023, tak také kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 570,11 Kč vyčíslené ke stejnému dni a dále běžící smluvní úroky ve výši 23,90 % ročně z částky 30 881,90 Kč za dobu od 18. 4. 2023 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 719,90 Kč za dobu od 18. 4. 2023 do zaplacení. K výzvě okresního soudu pak žalobkyně doplnila, že její předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, jejich ověřením, doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů a uvedla, že žalovaný do zesplatnění úvěru, tj. do 17. 4. 2023, uhradil na předmětnou pohledávku celkem částku 29 352,67 Kč.7. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.8. Okresní soud ve věci s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, když na základě listinných důkazů předložených žalobkyní dovodil, že žalovaný jako spotřebitel uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. o. z., na kterou se vztahuje rovněž právní úprava zakotvená v zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a § 87 tohoto zákona. Současně dospěl k závěru, že zapůjčitelka nesplnila povinnost zakotvenou v ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, řádně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si uvedené údaje náležitě ověřila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ustanovení § 588 o. z., k níž soud přihlíží i bez návrhu. V důsledku toho pak vzájemný vztah účastníků z neplatné smlouvy okresní soud vypořádal s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni toliko částku 20 647,33 Kč představující jistinu zápůjčky poskytnuté v částce 50 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 29 352,67 Kč, a to aniž by žalobkyni přiznal další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. Současně okresní soud konstatoval, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté, nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, stanovil ji okresní soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty, přičemž přihlížel k výši a povaze dluhu a době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl. Dále okresní soud vyložil, že jelikož úhrada dlužné částky byla žalovanému uložena v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.9. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.10. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.11. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bez