15 Co 213/2024-65 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 148 294,23 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 7 365 Kč (výrok III.) a žalobkyni uložil doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 2 233 Kč (výrok IV.).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 148 294,23 Kč za dobu od 3. 9. 2023 do zaplacení. Poukázala na znění ust. § 1970 o. z. s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (správně nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Odkázala dále na ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 1. 6. 2021, tedy den poté, co věřitel vyzval žalovanou k vrácení částky v rámci odstoupení od smlouvy (správně výzvou ze dne 1. 8. 2023). U jednání odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že odvoláním napadá i hmotněprávní lhůtu splatnosti částky přisouzené výrokem II. rozsudku okresního soudu.3. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. S odvolacím návrhem žalobkyně nesouhlasila s odůvodněním, že o svém dluhu nevěděla, do své datové schránky se přihlásila až před měsícem a zjistila, že probíhá odvolací řízení.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v závěru o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 254/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a dále ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 148 294,23 Kč za dobu od 3. 9. 2023 do zaplacení, přičemž provedl přezkum tohoto rozsudku ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 28. 3. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 223 269,60 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 11. 2021 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 225 000 Kč za úrok ve výši 12,99 % ročně, při řádném splácení se zvýhodněnou úrokovou sazbou ve výši 10,91 % ročně, jež se žalovaná zavázala splatit nejpozději do 20. 11. 2023 v měsíčních splátkách po 3 595 Kč. Splátky však žalovaná neplnila řádně a včas, když zaplatila na tento úvěr toliko částku 76 705,77 Kč. Původní věřitel z tohoto důvodu využil svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 2. 9. 2023 zesplatnil, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Současně pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2023. Žalovaná se ve věci v řízení před okresním soudem nevyjádřila.6. Okresní soud provedl dokazování na základě listin předložených žalobkyní a dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z. absolutně neplatná, neboť původní věřitel a poskytovatel úvěru, , právnická osoba, , sice ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ posuzoval úvěruschopnost žalované, avšak vycházel toliko ze žalovanou uváděných příjmů a výdajů, které nijak neověřoval. Okresní soud tak dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru neposoudil úvěruschopnost žalované důkladně. Dále konstatoval, že při závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitel povinen vrátit úvěrující pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem, tj. v nové době splatnosti, která odvisí od jeho možností. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a konstatoval, že nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Okresní soud proto zavázal žalovanou k zaplacení dosud nevrácené jistiny dané rozdílem poskytnuté výše úvěru v částce 225 000 Kč a částkou na úvěr žalovanou zaplacenou ve výši 76 705,77 Kč, tj. k zaplacení částky 148 294,23 Kč, přičemž její splatnost stanovil v délce 30 dnů od právní moci rozsudku s ohledem na výši nevrácené jistiny a jednak ve prospěch spotřebitele podle zákona o spotřebitelském úvěru. Odkázal přitom na ustanovení § 124 věty druhé ZoSÚ, podle kterého má věřitel povinnost vyzvat spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, k uhrazení dlužné splátky a poskytnout mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů. Ve zbývajícím rozsahu pak okresní soud s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru žalobu zamítl. Dále okresní soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 2 233 Kč a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že přiznal žalobkyni, v řízení úspěšné z 56,41 %, nárok na náhradu nákladů řízení z 12,82 % odpovídající částce 7 365 Kč, když celková výše nákladů řízení vzniklých žalobkyni činila částku 57 449,90 Kč.7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelem řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání výslovně nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.8. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 148 294,23 Kč ve výroku II. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 148 294,23 Kč, kterou okresní soud odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 vázal na uplynutí lhůty 30 dnů od právní moci svého rozhodnutí.9. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2014 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že v daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalované poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit do právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné skutečnosti pro tento závěr svědčící.10. Žalovaná byla v řízení před okresním soudem zcela procesně pasivní, ničeho netvrdila a nedoložila o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nejpozději v době, od které se v podaném odvolání žalobkyně domáhá úroku z prodlení v návaznosti na výzvu k plnění. V odvolacím řízení pak žalovaná výslovně uvedla, že žalobkyni dlužnou částku nezaplatila, když o svém dluhu nevěděla. K jednání okresního soudu se nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána a mohla být u tohoto jednání poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o své povinnosti tvrdit své případné možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny. K odkazu okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak odvolací soud uvádí, že závěry tam uvedené plně sdílí a nikterak se od nich neodchyluje, neboť sdílí názor, že splatnost se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit. Odvolací soud však má za to, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli. Odvolací soud tak má za to, že se žalovaná i s ohledem na poskytnutí úvěru v roce 2021 dostala do prodlení s úhradou dlužné jistinu neplatně sjednaného úvěru nejpozději k datu, od kterého žalobkyně nárok na úrok z prodlení požaduje, tj. od data 3. 9. 2023, a v souladu s ust. § 1970 o. z. jí proto vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné částky dále úrok z prodlení v zákonné výši, vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně, a to až do zaplacen