8 Co 99/2024-90 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 125.350 Kč ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně splatných vždy k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a pro případ prodlení se zaplacením každé splátky s úrokem z prodlení ode dne následujícího po splatnosti každé jednotlivé splátky dle předchozího odstavce (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 82.788,40 Kč spolu s úrokem ve výši 9,49% ročně z částky 201.841,62 Kč od 14. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 208.138,40 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7.566 Kč (odstavec III. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) byla dne 23. 6. 2020 uzavřena smlouva, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 300.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. ú. , č. účtu, . Výše RPSN byla sjednána na 10,61 %, roční úroková sazba ve výši 9,49 %. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit, činila 418.978,02 Kč, přičemž splatnost úvěru (datum poslední splátky) byla sjednána na 15. 6. 2027. Výše měsíční splátky činila 4.990 Kč. Počet měsíčních splátek 84 a první splátka byla splatná do 15. 7. 2020, další splátky pak vždy k 15. dni v měsíci. Celá částka úvěru pak byla žalovanému vyplacena dne 23. 6. 2020, přičemž dle přehledu splátek vyplynulo, že žalovaný na úvěr uhradil pouze částku 174.650 Kč. Pokud se jedná o proces zkoumání úvěruschopnosti, pak právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila, že před poskytnutím úvěru provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta tak, že od klienta získala informace uvedené v žádosti. Žalovaný uvedl, že čistý příjem činí 35.000 Kč ze zaměstnání, žije s partnerkou v družstevním bytě a má 2 děti. Celkové výdaje včetně splátek úvěru činí 30.000 Kč. Příjmy ostatních členů domácnosti měly činit 7.000 Kč. Příjem pak byl ověřen z bankovního výpisu. Dále byl žalovaný ověřen v systému BRKI a NRKI, v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku. Žalovaný pak měl v květnu 2020 již 4 existující spotřebitelské úvěry. S ohledem na uvedené skutkové okolnosti okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru je ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného pouze na základě tvrzení žalovaného o svých příjmech a příjmech domácnosti. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, přičemž jeho výdaje nebyly jakkoliv doloženy. Jedná se přitom (s ohledem na již ustálenou judikaturu) o neplatnost absolutní, k níž soud je povinen přihlédnout i bez námitky účastníků. Nárok uplatněný v tomto řízení pak bylo možno, byť z části, posoudit z jiného právního titulu, a sice jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou úvěru a vrácenou částkou, a to v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1, věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, tj. v nové lhůtě splatnosti.3. Proti tomuto rozsudku, a to do všech výroků, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V prvé řadě nesouhlasila se závěry okresního soudu, že její právní předchůdkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělil, že žije s partnerkou, má dvě vyživovací povinnosti, žije v družstevním bytě, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, . a jeho čistý měsíční příjem činí 35.000 Kč. Tyto skutečnosti byly ověřeny z výpisu z účtu žalovaného za období od 03/2020 do 06/2020. Žalovaný pak uvedl i příjmy ostatních členů domácnosti, a to ve výši 7.000 Kč měsíčně. Dále žalovaný sdělil celkové výdaje domácnosti, které měly činit 30.000 Kč měsíčně (včetně bydlení a splátek závazků). Tyto výdaje byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení, životním minimem a výpisem z účtu žalovaného. Nahlédnutím do registru klientských informací žalobkyně dále zjistila, že žalovaný v době jednání o uzavření smlouvy o úvěru měl jeden závazek ze spotřebitelského úvěru s měsíční splátkou 8.151 Kč, jeden závazek z kontokorentu se zbývající jistinou k doplacení ve výši 5.009 Kč a dva závazky z revolvingového úvěru s měsíční splátkou 2.220 Kč a měsíční splátkou 500 Kč. Žalobkyně tak z úvěrové zprávy zjistila, že má žalovaný další 4 závazky, které však hradí řádně a bez žádných delikvencí. Žalovaný byl kromě dotazu do registru klientských informací prověřován v insolvenčním rejstříku a registru SOLUS. V registrech byl žalovaný bez negativního nálezu. Na základě údajů v registrech NRKI, BRKI, SOLUS a údajů z bankovních výpisů nebylo u žalovaného identifikováno riziko exekuce. Pakliže bylo v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru kalkulováno se skutečně zjištěnými či ověřenými údaji, žalobkyně zjistila, že žalovanému zbude měsíčně k dispozici částka 12.000 Kč. Žalobkyně tak vyhodnotila, že žalovaný bude schopen řádně hradit měsíční splátku ve výši 4.990 Kč. Žalovaný pak uhradil řádně celkem 34 měsíčních splátek, jak vyplývá z dokumentu „Splátkový kalendář úvěru“ a byl tedy schopen řádně hradit skoro tři roky od poskytnutí úvěru. Na základě tohoto lze dovodit, že příčina důvodu aktuálního nesplácení dluhu vznikla až po poskytnutí úvěru a nesouvisí s ekonomickou a sociální situací, ve které se žalovaný nacházel v období před poskytnutí úvěru. Nesprávný postup soudu I. stupně pak žalobkyně rovněž spatřovala ve stanovené lhůtě k plnění, kdy žalovanému byla uložena povinnost plnit neuhrazenou jistinu úvěru ve splátkách ve výši 2.000 Kč, aniž by soud I. stupně tento postup řádně odůvodnil a postavil na jasných důkazech. Splátky byly stanoveny v situaci, kdy žalovaný byl po celou dobu sporu pasivní a na pohledávku žalobkyně od jejího zesplatnění neuhradil ničeho.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 23. 6. 2020, na základě níž mu byla poskytnuta částka 300.000 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal a na splátkách, které činily 4.990 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni pouze 34 splátek v celkové výši 174.650 Kč.7. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak právní předchůdkyně žalobkyně ohledně příjmů žalovaného vycházela z prohlášení žalovaného, kdy měla dále z výpisu z jeho běžného účtu ověřen pouze jeho příjem, nikoliv však jeho výdaje. Příjem odpovídal částce cca 35.000 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že příjem v domácnosti tvoří další částka 7.000 Kč, což však nebylo nikterak ověřeno. Pokud se jedná o výdaje, žalovaný v prohlášení uvedl, že tyto celkově činí 30.000 Kč měsíčně. Dále žalovaný uváděl, že hradí dluh z dalších čtyř úvěrů, a to ve výši 8.151 Kč měsíčně, 2.220 Kč měsíčně a 500 Kč měsíčně u dalšího kontokorentního úvěru se zbývajícím doplatkem ve výši 5.009 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že při zkoumání úvěruschopnosti bylo vycházeno z registru BRKI, NRKI, SOLUS a žalovaný byl rovněž prověřen v insolvenčním rejstříku.8. Vzhledem k době uzavření smlouvy (23. 6. 2020) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2390 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZoSÚ), účinného od 1. 12. 2016, zejména ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ.9. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebit