11 Co 112/2025-378 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadený rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.074 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku (odst. I. výroku), zamítl žalobu ohledně částky 499.926 Kč (odst. II. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 130.250 Kč (odst. III. výroku), rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV. výroku).2. Rozsudek napadla včas podaným odvoláním žalovaná. Její odvolání směřovalo proti výroku v odst. I., a sice do částky 250.000 Kč, která byla žalobci přiznána jako náhrada nemajetkové újmy. V rozsahu částky 50.074 Kč (bolestné) nebylo odvolání podáno a v tomto rozsahu odst. I. výroku nabyl právní moci, stejně jako zamítavý výrok v odstavci II.3. Žalovaná v podaném odvolání namítala, že soud při stanovení náhrady nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč vyšel pouze z jediného soudního rozhodnutí, které však není vůbec přiléhavé (NS sp. zn. 8 Tdo 46/2013). Žalovaná má za to, že újma způsobená žalobci je oproti újmě způsobené oběti trestného činu v označeném rozsudku nesrovnatelná (jednalo se o , název, ) a přiznání poloviny částky, která byla přiznána obětí , název, , je nepřiléhavé. V předmětné věci zakročili policisté proti žalobci v důsledku omylu, když postupovali v souladu s veřejným zájmem, aby zadrželi pachatele trestné činnosti. Zákrok Policie ČR byl řádně prošetřen Generální inspekcí bezpečnostních sborů, která neshledala, že by byl žalobce podroben mučení a jinému nelidskému a krutému zacházení. Postup zasahujících policistů přiměřený okolnostem byl, nicméně v důsledku omylu použili těchto prostředků vůči jiné osobě. Žalobce nereagoval na výzvy policistů, a proto bylo přistoupeno k užití donucovacích prostředků. V okamžiku, kdy si policisté svůj omyl uvědomili, bylo upuštěno od použití donucovacích prostředků, žalobci byla opakovaně vyslovena omluva a bylo mu nabídnuto lékařské ošetření, které odmítl. Žalovaná je toho názoru, že žalobci nemohla být způsobena ani z poloviny tak závažná újma na zdraví a psychice jako poškozené oběti v označené trestní věci sp. zn. , číslo, . Soud pominul, že v takových případech stanovení nemajetkové újmy má být postupováno obdobně podle judikatury týkající se odškodňování nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, případně spočívající v porušení jiných práv, avšak pouze za předpokladu, že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků. Neshledá-li soud takový případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Nebude-li možno postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě Česka a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Žalovaná považuje částku 250.000 Kč za přemrštěnou a značně nadsazenou. Soud zřejmě nezohlednil, že psychické problémy, které byly s to zhoršit vnímání způsobené újmy, neměly v celém svém rozsahu původ v předmětném zákroku policistů. Žalobce prokazatelně trpěl úzkostnými a depresivními stavy již před zákrokem policie. Žalovaná má za to, že roční vedení pracovní neschopnosti žalobce bylo účelové, neboť podle znaleckého posudku , jméno FO, je obvyklou dobou léčení při lehkém zhmoždění krční páteře doba 2–4 týdnů. Žalovaná s odkazem na svědeckou výpověď praktického lékaře žalobce namítá, že žalobce určitými psychickými problémy již trpěl, ale odbornou pomoc nevyhledal. Rovněž připomněla, že žalobci byla několikrát vyslovena omluva. Domáhala se změny napadeného rozhodnutí tak, že v rozsahu částky 250.000 Kč bude žaloba zamítnuta.4. Žalobce navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukazoval na to, že omluva mu nebyla vyslovena ani jednou, pouze mu bylo poskytnuto vysvětlení, jak a proč k incidentu došlo. Pokud odmítl lékařské ošetření, tak logicky pro absenci důvěry v policii. Zákrok byl od samého počátku nezákonný, byly překročeny interní předpisy pro postup policie bez ohledu na to, že byl užit proti jiné osobě, než bylo zamýšleno. Samotné chování policistů při zásahu bylo protiprávní, jednalo se o brutální napadení spícího a neozbrojeného žalobce a jeho zcela nedůvodné trýznění po dobu několika minut. Na zadní straně stehna bylo vedle sebe několik spálenin způsobených zásahem taseru. Okresní soud porovnával intenzitu újmy v předmětné věci a ve srovnávaném případě, v obou se jednalo o hrubé násilí, o způsobení újmy na zdraví s dlouhodobými následky, o způsobení psychického traumatu s dlouhodobými následky na psychice a o způsob útoku hrubě ponižující důstojnost člověka.5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odst. I. výroku ohledně částky 250.000 Kč. Dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné, a to ve vztahu k výši přiznané částky.6. Žalobce svou žalobou požadoval po žalované následující nároky: 1) náhradu nemajetkové újmy za narušení osobní svobody, cti a důstojnosti ve výši 500.000 Kč, 2) za způsobenou újmu na zdraví, délku léčení ve vztahu ke snížení kvality života a bolestného ve výši 300.000 Kč a 3) ztrátu na výdělku ve výši 90.833 Kč, celkem požadoval částku 890.833 Kč. Ve vztahu k částce 90.833 Kč bylo řízení zastaveno po zpětvzetí žaloby, z uplatněného bolestného bylo soudem pravomocně přiznáno 50.074 Kč, za náhradu nemajetkové újmy bylo přiznáno 250.000 Kč a ve zbytku byly uplatněné nároky zamítnuty. Žalobce odvozoval svůj nárok ze zásahu Policie ČR, ke kterému došlo dne , datum, když policie – Útvar rychlého nasazení (URNA) dostala příkaz k zadržení osoby , jméno FO, a jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. V důsledku omylu policie po rozbití skleněné výplně okna vstoupila do bytu v nájmu žalobce, proti probuzenému žalobci byly použity donucovací prostředky – hmaty, chvaty, hrozba střelnou zbraní, elektrický dočasně zneschopňující prostředek (taser), pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace. Poté, co policie zjistila, že se jedná o jinou osobu než , jméno FO, , došlo k ukončení tohoto zákroku.7. Okresní soud provedl ve věci náležité dokazování tak, jak vyplývá z protokolů o jednání a skutková zjištění učiněná okresním soudem považuje odvolací soud za správná a provedeným důkazům za odpovídající. V úplnosti na ně odkazuje.8. Dle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka, včetně jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Dle odst. 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.9. Žalobce uplatnil nárok na zaplacení původně 500.000 Kč, posléze přiznaných 250.000 Kč s tvrzením, že zákrokem policie proti jeho osobě byla porušena jeho práva plynoucí z § 81 o. z.10. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že k porušení těchto práv v důsledku zákroku ze strany policie skutečně došlo. Zde odvolací soud doplňuje následující. Předmětný zákrok policie měl správně směřovat proti úplně jiné osobě než žalobci, který uvedeného dne ráno spal v posteli ve svém bytě, kdy ze spánku byl probuzen rozbitím skla v okně a následným vniknutím členů URNA, ozbrojených a v kuklách do svého bytu. Lze přijmout závěr, že jednáním policie bylo nesporně zasaženo do osobnostních práv žalobce. Bylo porušeno jeho právo na ochranu života a zdraví, když proti němu policie použila taser, byl omezen na své svobodě poté, co proti němu policie použila hmaty, chvaty, zabránila mu v prostorovém vidění, byl omezen na své svobodě, byla poškozena jeho čest a důstojnost. Jednalo se ze strany policie o skutečně brutální vniknutí policistů v kuklách do bytu nic netušícího, spícího muže. Žalobce byl držen vleže na posteli, v bytě se ozýval křik policie a pokyny, co žalobce má či nemá činit. Došlo nepochybně k narušení jeho soukromí, neboť zákrok se odehrál v žalobcově bytě, tj. v prostoru, který každý normální člověk považuje za bezpečné místo, kde nebude napaden. Zcela bezúhonný muž byl tímto způsobem probuzen a následně s ním bylo zacházeno jako se zločincem včetně nasazené kukly na hlavu a použití taseru. Neobstojí názor žalované, která se uplatněnému nároku bránila s tím, že kdyby žalobce neprotestoval, plnil pokyny, které mu policie dala, neškubal sebou a nebránil se, nemusel zákrok proběhnout uvedeným způsobem. V podstatě jde o obdobu tvrzení, že kdyby se oběť útoku nebránila, tak by jí nebylo třeba tolik ublíženo. Je to vlastně přenesení odpovědnosti za následek z pachatele na oběť. Takovou úvahu odmítá odvolací soud připustit. Žalobce je člověk bezúhonný, nemající se zákroky policie v jakékoliv kvalitě či kvantitě zkušenosti a skutečně mu nelze vyčíst, že probuzen a v podstatě v šoku se začal bránit a nebyl schopen vyhodnotit náležitě situaci, zůstat „v klidu“ a snést zákrok policie proti své osobě. Jestliže se žalobce bránil, choval se tak, jak by se zachovala zřejmě většina jiných osob v jeho případě.11. V předmětné věci vnikla policie do cizího bytu osoby, která s