57 Co 142/2025-314 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 10. 2018 do zaplacení za řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010 (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění: řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010 bylo zahájeno dne 26. 9. 2006 a skončilo dne 28. 8. 2017, a to pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, č. j. 33 Cdo 660/2017-717. Žalobce dne 3. 4. 2018 uplatnil u žalované nárok na nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010 a podáním shodného obsahu zahájil u Okresního soudu v Ostravě předmětné řízení o náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení.3. Na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), a to § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a odst. 1 a § 32 odst. 3, a dospěl k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná, neboť od následujícího dne po právní moci konečného rozhodnutí, kterou je třeba chápat jako nejzazší okamžik, kdy se účastník o takové újmě dozvěděl, začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, jež uplynula dnem 28. 2. 2018. Jelikož žalobce uplatnil svůj nárok u žalované a rovněž tak u soudu až dne 3. 4. 2018, tedy až po uplynutí promlčecí lhůty, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť lhůta je dostatečně dlouhá na to, aby si žalobce konec lhůty pohlídal.4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítal, že žaloba byla podaná včas, neboť dne 3. 4. 2017 žádal žalovanou, která se k jeho žádosti nevyjádřila, o odškodnění, a tedy „po půl roce nevyjádření podal žalobu, a to bylo do půl roku, jak sděluje zákon; tedy podání žaloby dne 3. 4. 2018 bylo v zákonné lhůtě“. Uvedl, že k uvedenému tvrzení je schopen doložit důkaz, avšak navrhl, aby tento důkaz doložila i žalovaná. Zástupkyně žalobce mu nedoručila rozhodnutí dovolacího soudu, o kterém se dozvěděl až u jednání dne 12. 2. 2025, a lhůta běží až o okamžiku, kdy se dozvěděl, že mu vznikla nemajetková újma, tj. od 12. 2. 2025. Za dané situace je zřejmé, že si nemohl podat ústavní stížnost a bylo zbytečné, aby okresní soud toto hledal v databázi Ústavního soudu. Dle žalobce jej měl soud vyzvat k předložení důkazu, což neučinil, a porušil tak jeho základní lidské právo na spravedlnost. Dále nesouhlasil s povinností zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, neboť „úředník je žalobcem placen už paušálně“.5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Dle žalované žalobce u ní neuplatnil podáním ze dne 3. 4. 2017, jak nově a mylně tvrdí ve svém odvolání, resp. emailovém podání ze dne 12. 2. 2025, požadavek uplatněný žalobou projednávanou v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 74/2019, tj. požadavek na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010. Tento požadavek uplatnil žalobce u žalované (a shodně i u soudu) až podáním ze dne 3. 4. 2018, kdy jde o podání shodné s žalobou podanou v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 74/2019, jak zcela správně zjistil soud prvního stupně. Uvedené je jednoznačné také i ze samotné listiny nyní předložené žalobcem, která je datována dnem 3. 4. 2017, nacházející se mezi listinami, které soud prvního stupně zaslal dne 13. 5. 2025 žalované, z nichž se podává, že touto listinou žalobce jednak zřejmě podal odvolání v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 53/2017 a jednak do tohoto podání překopíroval svou předchozí listinu adresovanou soudu a , státní organizace, , již nazval „Žaloba na odškodnění“, resp. „Žádost o odškodnění - zasláno na MS“, jejímž předmětem byl nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy jednak z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010 a jednak z titulu nesprávného úředního postupu, který popsal takto: „K nesprávnému úřednímu postupu - kdy soud nedodržoval zákon o soudních poplatcích“. I z této žalobcem zaslané listiny ze dne 3. 4. 2017 je zřejmé, že touto nebyl uplatněn žádný požadavek na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010. O požadavcích žalobce uvedených v podání ze dne 3. 4. 2017, resp. požadavcích uvedených v listině překopírované do daného podání, bylo vedeno řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 53/2017, které bylo skončeno rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 17 C 53/2017-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2019, č. j. 11 Co 328/2019-91; usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 1255/2021-141, pak bylo odmítnuto dovolání žalobce směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2019, č. j. 11 Co 328/2019-91. Pokud jde o otázku konce soudního řízení, v němž mělo dojít k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, od nějž se odvíjí počátek běhu promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného v režimu OdpŠk, odkázala žalovaná na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, z nějž jednoznačně vyplývá, že „co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách , stát, je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o ústavní stížnosti, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné“. Soud prvního stupně tedy při určení počátku běhu promlčecí doby zakotvené v § 32 odst. 3 výše uvedeného zákona postupoval zcela správně, když vycházel z právní moci posledního v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010 vydaného rozhodnutí, jímž bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 660/2017-717, kterým bylo dovolání žalobce odmítnuto a které nabylo právní moci dne 28. 8. 2017. Za situace, kdy žalobce uplatnil svůj nárok jak u žalované, tak současně u soudu až dne 3. 4. 2018, tedy po uplynutí více než 6 měsíců od data 28. 8. 2017, okresní soud zcela správně žalobu zamítl.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu dle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání není důvodné.7. Odvolací soud rozhodl o odvolání v nepřítomnosti účastníků, když žalobce, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil (viz § 101 odst. 3 o. s. ř.) a žalovaná svoji nepřítomnost omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti.8. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která odvolací soud přejímá a pro stručnost odůvodnění na ně odkazuje, což je postup souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).9. Tvrzení žalobce (v odvolání) o tom, že nárok uplatnil u žalované dne 3. 4. 2017, je tvrzením v odvolacím řízení, které probíhá v systému neúplné apelace, nepřípustným a rovněž důkazy navržené k prokázání tohoto tvrzení jsou nepřípustné, neboť nenastala žádná z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a odst. 1 písm. a) – f) o. s. ř., pročež odvolací soud tyto důkazy neprovedl.10. V řízení bylo zjištěno, že žalobce podal žádost u příslušného ministerstva až dne 3. 4. 2018, kdy zároveň nárok uplatnil u soudu, tj. před uplatněním žalobou nebyl nárok předběžně projednán u příslušného ministerstva (viz § 6 a § 14 odst. 3 OdpŠk). Jelikož poté uplynula lhůta 6 měsíců podle § 15 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a žalovaná dala najevo, že jej uspokojit nehodlá, byly podmínky pro věcné projednání žaloby ke dni vydání napadeného rozhodnutí splněny (k tomu obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013).11. Okresní soud rovněž správně posoudil otázku, kdy počíná běh pr