57 Co 199/2025-85 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 000 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I), jinak žalobu co do částky 14 000 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení zaplacením 8 949 Kč (výrok III).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v souvislosti s ukončením podnájemního vztahu k 17. 6. 2024 se účastníci dohodli, že ze složené jistoty ve výši 50 000 Kč si žalovaná ponechá (toliko) 35 000 Kč (jednak na úhradu dlužného podnájemného, jednak jako zálohu na případné nedoplatky služeb za rok 2024), přičemž na zbývající část jistoty ve výši 15 000 Kč, která je předmětem tohoto sporu, se dohoda nevztahovala. Pravdivost tvrzení žalované, že si 15 000 Kč ponechala na základě dohody na úhradu škod způsobených žalobcem, měl soud tedy za vyvrácené – je rozporné s obsahem předávacího protokolu, v níž byl předtištěný prostor pro příslušné ujednání, včetně specifikace způsobených škod přeškrtnut. Výkladem tohoto právního jednání pak dospěl k závěru, že závěrečné ustanovení, že „vůči sobě nebudou mít žádné nevypořádané závazky a že veškerá práva a povinnosti z podnájemní smlouvy budou mezi nimi narovnány“ považoval za „obecnou formuli, která bývá standardní součásti závěrečných smluvních ustanovení, avšak v tomto konkrétním případě postrádá jakýkoliv skutečný obsah.“3. K námitce započtení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že za výměnu poškozené tapety zaplatila žalovaná částku 11 000 Kč a za dodatečné čištění bytu, včetně hloubkového čištění sedací soupravy od psích chlupů, zaplatila 3 200 Kč. Tyto práce byly provedeny až po převzetí bytu žalovanou.4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 2254, 2290, § 2293 odst. 1, § 2951 odst. 1 a § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a jednak odmítl, že by se žalobce vzdal nároku na vrácení zbývající části jistoty, stejně jako to, že by se žalovaná vzdala veškerých nároků na náhradu škody, pročež jí tížila povinnost žalobci zbývající část jistoty ve výši 15 000 Kč vrátit. Protože žalovaná důvodně uplatnila námitku započtení ve výši 14 000 Kč (v důsledku takto vymezeného rozsahu nezohlednil další vynaložené náklady ve výši 200 Kč) sestávající se z nároku na náhradu škody za poškozenou tapetu v obývacím pokoji ve výši 11 000 Kč a za úklid znečištěného zařízení bytu ve výši 3 000 Kč, přitom vyšel ze závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., shledal žalobou uplatněný nárok důvodný jen co do 1 000 Kč s příslušenstvím.5. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela (tj. včetně vyhovujícího výroku I). Odvolací argumentaci zaměřil vůči závěru o opodstatněnosti nároku na náhradu škody. Zdůraznil, že již od 30. 5. 2024 disponovala s bytem žalovaná, která v něm prováděla úpravy, a to „přinejmenším v podobě úklidu a výmalby“, přestože podnájemní vztah stále trval (činila tak bez vědomí a bez souhlasu žalobce). Realizovala-li jakékoliv zásahy a „v souvislosti s těmito následně vynaložila jakékoliv plnění, pak takovéto plnění za tyto zásahy, byť by je uhradila až po 17. 6. 2024, musí nést sama a nemůže je přenášet na žalobce.“ Kromě toho v protokolu o předání ze dne 17. 6. 2024 byla přeškrtnuta ujednání o tom, že by část jistoty měla být použita na náhradu úklidu bytu nebo úhradu vzniklých škod. Dle žalobce tedy nárok na náhradu škody ve výši 14 000 Kč není důvodný. O nevěrohodnosti procesní obrany pak svědčí i antedatovaný listinný důkaz, a to faktura číslo , hodnota, fakticky vystavená až 17. 3. 2025. Převzetí bytu mohla žalovaná odmítnout, což se nestalo a taktéž se ani případné nedostatky nepromítly do předávacího protokolu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a to tak, že žalobě zcela vyhoví a žalobci přizná přísudek.6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání – poté, co se podrobněji vyjádřila k provedenému dokazování – navrhla (posuzováno z obsahového hlediska), aby byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém a závislém výroku potvrzen, neboť je věcně správný.7. Subjektivně oprávněn (legitimován) k podání odvolání je účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Existenci případné újmy lze posuzovat pouze z procesního hlediska a v tomto směru je rozhodující výrok soudu prvního stupně. Při tomto posuzování nelze vzít v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, nýbrž jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. To v případě vyhovujícího výroku I v úvahu nepřipadá, a proto odvolací soud v tomto rozsahu odvolání žalobce podle § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť v tomto rozsahu jde o odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.8. Odvolací soud po zjištění, že jinak bylo odvolání podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v zamítavém výroku II a závislém výroku III a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.9. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 15 000 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu vrácení jistoty, čemuž se žalovaná bránila námitkou započtení nároku na náhradu škody ve výši 14 000 Kč.10. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] a to lze vztáhnout i na právní posouzení, pročež se odvolací soud zaměřil zejména na odůvodnění neopodstatněnosti odvolací argumentace.11. Napadá-li žalobce skutkovou stránku posuzované věci, protože má procesní obranu žalované „za nevěrohodnou“, a to jednak pro antedataci vystavené faktury, jednak pro neuvedení poškozené tapety a znečištění gauče psími chlupy v protokolu o předání bytu, pak toliko opakuje argumentaci předestřenou již soudu prvního stupně, se kterou se soud náležitě vypořádal, což odvolací soud může akceptovat.12. V této souvislosti je možno zdůraznit odlišení hmotněprávní a procesněprávní roviny, tedy na jedné straně výklad písemného zachycení projevu vůle smluvních stran, na straně druhé nakolik lze z této soukromoprávní listiny (protokolu o předání bytu), jejíž pravost nebyla popřena, usuzovat na pravdivost prohlášení, které listina zachycuje. V posuzované věci přitom hmotněprávní rovina podmiňuje rovinu procesněprávní, tedy co do výsledku, když jiný výklad projevu vůle (odlišný od písemného textu), eliminuje důkazní sílu tohoto důkazního prostředku. Vyjádřeno jinak, dílčí skutkový závěr o absenci vůle vzdát se jak části jistoty ve výši 15 000 Kč, tak nároku na náhradu škody, k němuž soud prvního stupně dospěl na základě výkladu projevu vůle podle § 555 a násl. o. z. (blíže viz bod 19 napadeného rozhodnutí), který neguje vykládaný text, existenci vad a ani výši nákladů na jejich odstranění nevyvrací. Nelze totiž přehlédnout, že soud prvního stupně svá zjištění opřel o jiné v řízení provedené důkazy, zejména výpovědi svědků , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, . Hodnocení jejich věrohodnosti nemá odvolací soud co vytknout; ostatně sám žalobce tyto vady připustil (upustil od popírání, na což se koncentrace pro rozložení procesních břemen nevztahuje) [a jiný okamžik vzniku je pro jejich existenci nerozhodný]. Vůči výši ceny opravy a provedeného čištění pak žalobce ani relevantně nebrojil.13. Odvolací argumentaci, která se opírá o úklid a výmalbu bytu žalovanou, a to ještě v době trvání podnájemního vztahu, je nezbytné považovat za mimoběžnou. Netýká se totiž opravy tapety a následného (opakovaného) čištění – to bylo prováděno až po převzetí bytu žalovanou. Tedy pokud sám žalobce prosazuje závěr, že není možné na něj přenášet náklady na tyto činnosti, pak se tento argument míjí s argumentací soudu prvního stupně, jelikož tyto náklady na odstranění „škody“ žalovaná k zápočtu vůbec neuplatnila.14. Rozsudek soudu prvního stupně je ve věci samé (v přezkoumávaném výroku) správný, a proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Za dané situace se nákladovým výrokem nezabýval, neboť žádný z účastníků se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhal; nepředestřel k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30).15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího říz