57 Co 215/2025-68 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalované bylo stanoveno výživné pro zletilého syna žalované (mladého dospělého), a to od 1. 9. 2024 ve výši 500 Kč měsíčně (dle obsahu do 28. 2. 2025) [výrok I] a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že mladému dospělému přiznala žalobkyně opakující se zaopatřovací příspěvek ve výši 17 250 Kč měsíčně ke dni 9. 9. 2024, odebrán mu byl od 1. 3. 2025, protože 1. 2. 2025 ukončil studium. V období od září 2024 do února 2025 zaplatila žalovaná na účet mladého dospělého celkem 7 350 Kč.3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod § 910 odst. 1, § 911 a § 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 50b odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále jen „SpoD“). Uzavřel, že přiznáním zaopatřovacího příspěvku přešlo právo na výživné z mladého dospělého na stát. V řízení ovšem nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by žalobkyně tuto skutečnost žalované oznámila, přičemž poučena být pro svou absenci u jednání nemohla, a proto se žalovaná plněním původnímu věřiteli, tedy mladému dospělému, když za rozhodné období zaplatila více, než je žalobou požadováno, této povinnosti zprostila; soud totiž neměl pochybnost „o tom, že všechny platby byly určeny na výživu mladého dospělého, jak ostatně i on sám písemně potvrdil, a to bez ohledu na to, jakým způsobem byly zasílané platby označeny nebo bez ohledu na to, zda vůbec označeny byly.“4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela. V rámci odvolací argumentace zdůraznila, že právo na výživné přechází na stát ze zákona. Rodiče jsou povinni platit výživné na účet Úřadu práce, nikoliv na účet dítěte. Vyživovací povinnost vůči státu (vzniklou ex lege) lze realizovat plněním toliko na účet Úřadu práce. Tato povinnost není podmíněna oznámením o přechodu nároku. Platby na účet mladého dospělého v době výplaty zaopatřovacího příspěvku nelze považovat za plnění výživného. Jde o jinou formu pomoci. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že žalobě bude zcela vyhověno.5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalobkyně se žalobou z 25. 2. 2025 domáhala, aby žalované bylo stanoveno výživné pro , jméno FO, , narozeného , datum, , a sice s účinností od 1. 9. 2024 do 28. 2. 2025 (viz podání žalobkyně na č. l. 43) ve výši 500 Kč měsíčně, neboť mu byl přiznán zaopatřovací příspěvek podle § 50b odst. 1 písm. b) SpoD, jako dávky, která je určena na zaopatření mladých dospělých po zániku pěstounské, respektive ústavní péče.8. Procesní obrana žalované – posuzováno z obsahového hlediska – byla vystavěna zejména na argumentu, že žalovaná od srpna 2024 do května 2025 (uvedla i platby mimo rozhodnou dobu) na výživném zaplatila 8 450 Kč, byť ne vždy uvedla, že jde o výživné.9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (viz zejména bod 2) [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz].10. Podle § 50u odst. 1 věta první SpoD náleží-li mladému dospělému zaopatřovací příspěvek podle § 50b odst. 1, přechází právo mladého dospělého na výživné na Českou republiku.11. Důsledkem vzniku nároku na zaopatřovací příspěvek pro mladé dospělé odcházející z náhradní péče je přechod práva mladého dospělého na výživné na stát. Zákon zde zakládá subrogaci ex lege. Zaopatřovací příspěvek je svou povahou náhradní výživné a stát, který vstoupí na místo věřitele, tj. mladého dospělého, se stává subjektem aktivně legitimovaným k uplatnění (vymáhání) pohledávky na výživném vůči osobě k vyživovací povinnosti povinné, zpravidla rodiči mladého dospělého. Není důvod, aby se tento subrogační regres z hlediska dlužníka, což je nezbytné zdůraznit, věcně (svým účelem) odlišoval od postoupení pohledávky a v tomto kontextu je namístě analogicky aplikovat i notifikační povinnost (§ 1882), resp. připustit možnost dlužníka zbavit se své povinnosti plněním původnímu věřiteli, není-li notifikační povinnost splněna. Vyjádřeno jinak, úprava směny ekonomicky ekvivalentních hodnot (hospodářsky obdobné situace) nemůže bez dalšího diferenciačního kritéria v rozporu s požadavkem hodnotové bezrozpornosti právního řádu (axiologického výkladu) [založeného na vnitřní koherenci právní úpravy] vést k výkladu omezujícímu právní postavení (ochranu) dlužníka.12. Závěr soudu prvního stupně o možnosti žalované zprostit se povinnosti k výživnému plněním poskytnutému v rozhodné době přímo mladému dospělému, neboť nebyla notifikována, je správný. S ohledem na ochranu dlužníka je nutno odmítnout žalobkyní prosazovanou tezi, že vyživovací povinnost vůči státu vzniklou ze zákona lze realizovat plněním toliko na účet Úřadu práce.13. Vzhledem k absenci tvrzení o konkurenci několika závazků s věcně stejným předmětem plnění (z obsahu spisu tato skutečnost najevo taktéž nevyšla) obstojí též závěr soudu prvního stupně o plnění vyživovací povinnosti, resp. že žalovanou zaplacená částka 7 350 Kč, včetně plateb, které nebyly výslovně určeny, představovala plnění výživného.14. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná se plněním výživného za rozhodnou dobu celkem ve výši 7 350 Kč, a to přímo mladému dospělému, vskutku zprostila tohoto dluhu, který za žalovanou dobu 6 měsíců činil 3 000 Kč, pročež soud prvního stupně žalobu opodstatněně zamítl.15. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, na jehož zdůvodnění lze odkázat (viz R 53/2005), byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., neboť úspěšné žalované v této fázi řízení účelně vynaložené náklady na uplatnění svého práva prokazatelně nevznikly.