8 Co 152/2025-64 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 330.350 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 6.000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené částky ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. Dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.107,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba na zaplacení částky 27.347,12 Kč, úroku v částce 28.690,98 Kč a úroku ve výši 15,4 % jdoucího z částky 257.697,12 Kč od 16. 9. 2024 do 13. 10. 2024 a úroku ve výši 12,75 % ročně z jdoucího z částky 357.697,12 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 27.347,12 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 330.350 Kč od 26. 9. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, byla zamítnuta. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.344,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Okresní soud vzal v řízení za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , Anonymizováno, smlouvu o běžném účtu a dodatkem č. 6 k této smlouvě ze dne , Anonymizováno, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout, a poskytla žalovanému úvěr ve výši 360.000 Kč a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky neplatila a žalobkyně dopisem ze dne 16. 9. 2024 vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu. Okresní soud pak skutková zjištění podřadil pod ust. § 2662 o. z., § 2395 a dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o účtu a také smlouvu o úvěru. S odkazem na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, když žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla výši svého průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 31.001 Kč a tato částka byla prokázána výpisem z běžného účtu žalované a rovněž si žalobkyně vyžádala potvrzení o výši příjmů žalované. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že splácí splátku z jiného úvěru ve výši 1.000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá žádné další závazky. Příjmy ostatních členů domácnosti činí 30.000 Kč. Výdaje žalované však žalobkyně provedla statisticky, nikoliv individuálně. Nárok žalobkyně okresní soud posoudil z titulu bezdůvodného obohacení, když přiznal žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou částkou ve výši 360.000 Kč a žalovanou zaplacenou částkou 29.650 Kč. Tuto částku uložil žalované zaplatit ve splátkách, jak mu to ukládá ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když tyto splátky snad bude žalovaná schopna žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o poměrech žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, není nic bližšího známo. Jestliže žalovaná nesplácela řádně ani dohodnuté splátky úvěru v souhrnné výši 5.929 Kč, s konečnou platností v roce 2032, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byla schopna splácet jakoukoliv vyšší částku. Splátky soud uložil z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Názor, že v takovém případě je nutno uložit povinnost zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., je v rozporu s výslovným zněním ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.3. Proti tomuto rozsudku, a to proti části výroku I., kterým byla stanovena splatnost přiznané částky ve splátkách a proti odstavci III. výroku ohledně 12,5% úroku z prodlení ročně z částky 330.350 Kč, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 330.350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 9. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedla, že za nesprávné považuje posouzení aplikace ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle tohoto ustanovení platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým schopnostem – možnostem a s odkazem na toto ustanovení soud I. stupně zamítl nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky. Pokud soud posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, a tudíž plnění žalobkyně na základě této smlouvy je plněním bez právního důvodu, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně má za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v ZoSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, a toto musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobkyně za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné a jejich aplikace vede ke stejného výsledku. Žalobkyně má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit dluh. Skutková zjištění pak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Žalobkyně proto spatřuje pochybení soudu I. stupně v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovanou nebyly navrhnuty a nebyly provedeny žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 16. 9. 2024. Žalovaná tak nesplnila svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Ze skutečnosti, že žalovaná svůj dluh od 15. 7. 2024 neplnila, neplyne automaticky, že to nebylo v jejích možnostech. Žalobkyni tak měl být přiznán zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od 26. 9. 2024, když žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu přípisem ze dne 16. 9. 2024. Dále žalobkyně nesouhlasí s určením lhůty a způsobem úhrady dluhu žalovanou, pokud jí soud uložil povinnost plnit ve splátkách ve výši 6.000 Kč měsíčně, a to bez ztráty výhody splátek v případě prodlení. Za situace, kdy spotřebitel neprokáže, že není v jeho možnostech dluh uhradit, a není-li stranami ujednáno, kdo má dlužný dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen poté splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). V dané věci tak měla být žalované uložena povinnost uhradit dluh v obecné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, když žalovaná nároky žalobkyně nerozporovala, nijak se nevyjádřila, nežádala o možnost uhradit dluh ve splátkách a neprokázala, jaká je její finanční aktuální situace a jaká měsíční splátka odpovídá jejím možnostem. Výši splátky 6.000 Kč soud I. stupně stanovil zcela svévolně a v odůvodnění není uvedeno, jaké úvahy soud ke stanovení výše splátky vedly.4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.5. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. ohledně splatnosti přiznané částky v odst. I. výroku a ohledně úrokového příslušenství z přiznané částky, vše v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.6. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud. Ta vychází z tvrzení žalobkyně uvedených v žalobě a skutková tvrzení rovněž žalobkyně doložila označenými důkazy. Skutková zjištění, která učinil okresní soud, nebyla žalobkyní ani v odvolání zpochybňována. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje s právními závěry učiněnými okresním soudem, že zejména z důvodu, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, je z tohoto důvodu úvěrová smlouva neplatná. Tento závěr rovněž žalobkyně v odvolání nenapadá.7. Okresní soud tak správně vyhodnotil, že daná úvěrová smlouva je neplatná s odkazem na ust. §