8 Co 172/2022-185 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do částky 2 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 3. 11. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 11.785,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 3. 11. 2020 do zaplacení (odstavec II. výroku) a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14.653,10 Kč (odstavec III. výroku).2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Namítala, že pokud soud prvního stupně prokazovaný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudil podle § 2445 a násl. občanského zákoníku, tedy tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena pouze ústní smlouva o zprostředkování, tak projednávanou věc nesprávně právně posoudil, neboť v tomto konkrétním případě byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena inominátní smlouva, v rámci níž žalovaný pro žalobkyni vykonával i dopravní dispečink (nikoliv pouze zprostředkování). V případě výkonu dopravního dispečinku je pak obecně známou skutečností, že jednou ze základních povinností každého dispečera je kontrolovat dodržení maximálního zatížení vozidel. Žalovaný navíc tuto činnost pro žalobkyni vykonával na živnost, tedy v pozici profesionála, neboť je osobu oprávněnou k výkonu silniční motorové dopravy. Žalovaný tedy musel vědět, co se od něj očekává stran jeho povinností a odpovědností. I pokud by žalobkyně přes výše uvedené uznala názor soudu prvního stupně, že snad žalovaný „pouze zprostředkovával dopravu“, pak žalovaný rovněž porušil prevenční povinnost a v příčinné souvislosti s porušením zákonné povinnosti vznikla žalobkyni škoda. Žalovaný totiž jako profesionál by měl při výkonu své podnikatelské činnosti, kterou provádí za úplatu, jednat tak, aby předcházel vzniku škod, což nerespektoval. Žalovaný měl k dispozici objednávky dopravy, kterou měl zajistit pro klienta (odběratele) prostřednictvím autodopravy prováděné žalobkyní, kdy v objednávce je uvedeno zboží, které se má přepravovat, místo nakládky a místo vykládky, a především hmotnost přepravovaného zboží. Na základě této objednávky dle vytíženosti aut a řidičů žalobkyně pak určil, které auto (řidič) má nakládku vyzvednout a dopravu provést, přičemž žalovaný přesto v rámci činnosti pro žalobkyni „zprostředkoval“ v jeden den jedním autem (, značka, , SPZ , SPZ, ) dopravu celkem 3 nakládek za situace, kdy provozní hmotnost tohoto vozidla činila , Anonymizováno, kg a jeho nejvyšší povolená hmotnost činila , Anonymizováno, kg, pročež i za optimálních podmínek by mohl být tímto vozidlem přepravován náklad o celkové hmotnosti nejvýše , Anonymizováno, kg, zatímco celkový náklad přepravovaný vozidlem v rozhodné době činil , Anonymizováno, kg. Jestliže pak žalovaný tvrdil, že měl pokyn přetěžovat vozidla přímo od žalobkyně, tak (přestože takový argument žalovaného je zcela lichý) i kdyby snad takový pokyn žalobkyně vydala, má žalovaný zákonnou povinnost žalobkyni upozornit, že takovým jednáním by došlo k porušení zákona a měl takové jednání odmítnout učinit. Okresní soud pak zároveň pochybil, pokud neprovedl navržený důkaz výslechem jednatele žalobkyně. Kdyby totiž soud prvního stupně provedl výslech jednatele žalobkyně, musel by zcela jednoznačně dospět k závěru, že povinností žalovaného bylo kontrolovat maximální povolené zatížení vozidla.3. Žalovaný se k podanému odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Ve shodě s okresním soudem měl za to, že v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by žalovaný ve vztahu s žalobkyní měl povinnost kontrolovat maximální zatížení nákladních vozidel žalobkyně. Ve vztahu k žalobkyni vystupoval pouze jako zprostředkovatel, s tím, že spolupráce fungovala tak, že v situaci, kdy žalobkyně nebyla schopna sama provést nasmlouvanou dopravu, žalovaný vyhledával jiné subjekty, které by takové dopravy byly schopny realizovat, a to při zajištění příslušného výdělku i pro žalobkyni a za současného vzniku nároku žalovaného na provizi za toto zprostředkování (tuto činnost žalobkyně označuje jako „spedice“), a naopak v situaci, kdy žalovaný na trhu nalezl subjekt, který měl nasmlouvanou dopravu a tuto nebyl schopen realizovat, na existenci této příležitosti upozornil žalobkyni a možnost uskutečnění této dopravy jí v případě jejího zájmu zprostředkoval, a to za současného vzniku nároku žalovaného na provizi za toto zprostředkování. Tuto činnost žalobkyně označuje jako „dispečink“, avšak toto označení není správné, neboť žalovaný ve vztahu k žalobkyni formálně jako dispečer nevystupoval. Žalobkyně měla své vlastní dispečery, a to v pracovním poměru. Tedy jednání, resp. opomenutí těchto zaměstnaných dispečerů je plně přičitatelné žalobkyni. Činnost dispečera pak ani není předmětem jakéhokoliv smluvního typu upraveného obecně závazným právním předpisem, či jiného normativního aktu, a tedy pokud má kdokoliv ve vztahu k dopravci vystupovat jako externě působící dispečer, je nezbytné, aby obsahová náplň jeho činnosti byla podrobně - nejlépe v rámci písemné smlouvy - specifikována. Odkaz žalobkyně na náplň činnosti dispečera s tím, že se má jednat o notorietu, je pro vztah mezi žalobkyní a žalovaným bez významu, když navíc byl učiněn až po koncentraci řízení. Žalovaný pro žalobkyni prováděl zprostředkování dopravy, nikoliv autodopravu. Pokud žalobkyně argumentuje obecnou prevenční povinností, tato stíhala ji, když sama měla v rámci svého provozu nastavit takové mechanismy, aby nedocházelo k překračování maximálního povoleného zatížení jí provozovaných motorových vozidel. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že žalovaný měl údajně uvést, že měl od žalobkyně pokyn přetěžovat motorová vozidla, tak žalobkyně v této souvislosti nesprávně interpretuje obsah tvrzení žalovaného. Tento pokyn nesměřoval k žalovanému, nýbrž k jednotlivým řidičům. Povinností žalovaného bylo pouze vyhledávat pro žalobkyni zakázky v oblasti nákladní silniční dopravy. Žalovaný odmítá, že by na sebe převzal např. povinnost kontrolovat způsob provádění přeprav, povinnost kontrolovat dodržování bezpečnostních přestávek řidičů, povinnost kontrolovat dodržení maximálního zatížení vozidel, povinnost kontrolovat a kompletovat podklady pro fakturaci přepravného za silniční přepravy uskutečněné žalobkyní nebo povinnost kontrolovat a kompletovat podklady pro fakturaci přepravného za silniční přepravy uskutečněné v rámci spedicí. Žalovaný tedy žádnou povinnost nemohl porušit a pokud cizozemský správní orgán uložil žalobkyni tvrzené pokuty, je zcela na místě, aby negativní důsledky s tímto spojené i nadále setrvaly ve sféře žalobkyně.4. O odvolání žalované již jednou Krajský soud v Ostravě rozhodl, a to rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č.j. 8 Co 172/2022-128, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2023, kdy rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno. Nicméně předmětný rozsudek odvolacího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2901/23, a to na podkladě ústavní stížnosti žalovaného. Ve svém nálezu Ústavní soud vyjádřil závazný právní názor, že za situace, kdy odvolací soud (ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř.) oproti nalézacímu soudu nezměnil právní názor ohledně povinnosti žalobkyně tvrdit obsah smluvního ujednání, z něhož dovozovala existenci žalobního nároku, byla v odvolacím řízení nepřípustně prolomena zásada koncentrace řízení, pokud odvolací soud žalobkyni opětovně ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučoval ke splnění dané povinnosti a dále prováděl dokazování, neboť žalobkyně k tomuto byla dostatečně poučována již v řízení před soudem prvního stupně.5. Odvolací soud proto opětovně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Pokud se jedná o zjištěný skutkový stav věci a jeho právní hodnocení, okresní soud v projednávané věci dospěl ke správnému závěru, že žalovaný na základě ústně uzavřené smlouvy zprostředkoval pro žalobkyni v lednu a únoru 2020 uzavření smluv o přepravě ve smyslu § 2550 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) s třetími osobami. V konkrétním případě pak žalobkyně realizovala přepravu nákladním motorovým vozidlem RZ , SPZ, , jenž bylo v jejím vlastnictví. Na základě nařízení o propadnutí peněžní částky z 11. 3. 2020 byla žalobkyně nucena uhradit pokutu v celkové výši , Anonymizováno, uloženou rozhodnutím Vládního úřadu (odbor přestupků) v Karlsruhe ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. , Anonymizováno, , a to za překročení nejvyšší povolené hmotnosti vozidla RZ , SPZ, . Žalobkyně následně žalovanému písemně oznámila započtení svých pohledávek z titulu náhrady škody (kdy v souvislosti s uloženou pokutou ze strany německého orgánu vinila žalovaného z porušení smlu