57 Co 10/2026-119 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neoprávněnosti výpovědi ze dne 19. 6. 2024 (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15 212 Kč (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je vedena v příslušném veřejném rejstříku jako vlastnice nemovitosti, ve které se nachází byt, který byl žalobci na základě nájemní smlouvy z 15. 7. 2002 pronajat do 15. 7. 2042. Výpověď z nájmu byla žalovanou sepsána 19. 6. 2024 a téhož dne byla žalobci odeslána doporučenou zásilkou na adresu trvalého pobytu a bydliště žalobce (uvedenou v záhlaví). Žalobce si zásilku nepřevzal ani nevyzvedl v úložní době, pročež se žalované vrátila zpět. Výpověď se dostala do dispoziční sféry žalobce, přičemž žaloba byla sepsána až 9. 6. 2025.3. Zjištěný skutkový stav podřadil pod § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přičemž zdůraznil, že dvouměsíční zákonem stanovená lhůta pro podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi je prekluzivní a nelze ji prominout, a protože toto právo žalobci zaniklo, žalobu zamítl. Přesto se in eventum (bez významu na rozhodnutí ve věci samé) vyjádřil k tomu, že má výpověď za dostatečně určitou. Dále odmítl opodstatněnost argumentace, že žalobci mělo být jednostranné hmotněprávní jednání (výpověď) doručena do datové schránky, potažmo, že by žalovaná jakkoliv porušila povinnosti v souvislosti s vyúčtováním služeb, pročež by byl dán rozpor s dobrými mravy.4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela. Nesouhlasil s posouzením opožděnosti žaloby. Zopakoval tvrzení, že výpověď se dostala do jeho dispoziční sféry nejdříve až 14. 5. 2025, o její existenci se dozvěděl prostřednictvím svého zástupce, a to v rámci jednání konaného téhož dne ve věci vyklizení nemovitostí. Soudu prvního stupně vytkl, že napadený rozsudek řádně neodůvodnil, rozhodnutí není přezkoumatelné a jeho paušální úvahy pak nevycházejí z provedeného dokazování, pročež žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Zejména soudu prvního stupně vytkl, že neuvedl, od kterého konkrétního dne začala lhůta k podání žaloby běžet. V tomto sporu jde přitom o základní zjištění. Dále se v odvolací argumentaci zaobíral jednáním žalované, a to s přihlédnutím k řízení o vyklizení, se závěrem, že v tomto širším kontextu se sama argumentačně popírá. Konečně prosazoval názor, že pokud v řízení o vyklizení sama (nynější) žalovaná existenci nájemního vztahu odmítá, jde z její strany – ve vztahu k vymezeným důvodům výpovědi – za postup amorální, nemíněný vážně; až do současnosti se nechovala jako vlastnice, veškeré náklady s péčí o předmět nájmu nesl žalobce. Opakovaně se vyjádřil k tomu, proč má výpověď za neplatnou. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru o opožděnosti žaloby, měl v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), s tím strany seznámit a žalobce vyzvat k tvrzení o naléhavém právním zájmu. Absence tohoto postupu zakládá překvapivost rozhodnutí, která jej zkracuje na jeho právech. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalobce se žalobou doručenou soudu 10. 6. 2025 domáhal přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu nemovitostí, a to pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je rodinný dům č. p. , hodnota, , a pozemků parc. č. , hodnota, , , hodnota, a , hodnota, se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v katastrálním území , adresa, , neboť v 1. patře rodinného domu se nachází byt, který žalobce užívá na základě nájemní smlouvy z , datum, , když nájem byl sjednán na dobu 40 let. Uvedl, že má za to, že výpověď je neoprávněná (neurčitá), má též formální vady a současně namítl, že je rozporná s dobrými mravy.8. Žalovaná v procesní obraně předně poukázala na okolnosti, za kterých nemovitosti nabyla (na základě veřejné dobrovolné dražby v rámci insolvenčního řízení matky žalobce) a obstrukce, ke kterým se žalobce uchýlil. Odmítla, že by byla výpověď neurčitá či z jiného důvodu neoprávněná a (zejména) že ji nelze věcně přezkoumat, neboť je opožděná.9. Odvolací soud nepřehlédl, že zástupce žalobce podáním doručeným soudu 25. 3. 2026 požádal o odročení jednání, které se mělo konat následujícího dne, a to pro akutní onemocnění zástupce, avšak žádost nepovažoval za důvodnou, jelikož nebyla opřena o důležitý důvod. Soudní praxe je ustálena v závěru, že v případě dalšího zástupce účastníka – , tituly před jménem, , jméno FO, se v řízení nechal zastoupit , tituly před jménem, , jméno FO, (viz plná moc na č. l. 53) – jde o důležitý důvod pro odrok jednání jen tehdy, pokud se překážka nebo jiná okolnost vyžadující odročení jednání, týká obou, tj. jak zástupce, tak dalšího zástupce, což v posuzované věci nenastalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 3 As 23/2016). Překážka pro odrok, která by se týkala dalšího zástupce nebyla soudu sdělena, a proto se nařízené jednání dne 26. 3. 2026 konalo (v nepřítomnosti obou procesních stran a jejich zástupců, jelikož ani žádost žalované strany, která si sama po zaslání lékařské zprávy zástupce žalobce vyhodnotila „pravděpodobnost“ odročení, aby nemusela zbytečně cestovat z , adresa, k procesnímu soudu, nemohla být vyhodnocena jako důvodná).10. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] s tím, že z materializovaného výstupu aplikace „Sledování zásilek“ (RR793376011CZ – týkající se první zásilky s výpovědí) bylo zjištěno datum jejího uložení, a sice 21. 6. 2024 [k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4433/2014].11. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018, uvedl, že § 2286 odst. 2 o. z. je třeba vykládat ve spojení s § 2290 o. z. a že poučení nájemce o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu soudem, je jednou z podstatných náležitostí výpovědi a jeho absence způsobuje (absolutní) neplatnost výpovědi. Smyslem poučení podle § 2286 odst. 2 o. z. je ochrana nájemce, který na základě tohoto poučení musí získat nejen vědomost o svém právu domáhat se u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi, ale také o lhůtě, ve které může nájemce své právo u soudu uplatnit (do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla). Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, kde již výslovně uzavřel, že obsahovou náležitostí výpovědi pronajímatele je nejen poučení nájemce bytu o právu navrhnout soudní přezkum oprávněnosti výpovědi, ale i poučení o lhůtě, v jaké má žalobu podat, jinak je výpověď absolutně neplatná. Tento požadavek je odůvodněn zejména tím, že lhůta k uplatnění návrhu u soudu je svým charakterem hmotněprávní prekluzivní, tedy lhůtou, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Ke stejnému závěru dospěla i komentářová literatura [srov. shodně Hulmák M. a kol., Občanský zákoník VI, Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 452-455, nebo Janoušková M. in: Petrov, J. a kol., Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, Forma a podstatné náležitosti výpovědi (§ 2286)].13. Účinnost adresných jednostranných právních jednání, jakým je i výpověď z nájmu (bytu), předpokládá doručení tohoto projevu vůle adresátovi (§ 570 odst. 1 o. z.). Ustálena je rozhodovací praxe dovolacího soudu v možnosti aplikace závěrů, ke kterým dospěl při výkladu dispoziční sféry i pro současné právní poměry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo