57 Co 20/2026-91 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu o určení, že smlouva o vypořádání zúženého společného jmění manželů, uzavřená dne , datum, mezi žalovanou a , jméno FO, , nar. , datum narození, , dle které se žalovaná stala výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , jak jsou tyto zapsány na listu vlastnictví č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, (dále též jen „nemovitosti“), je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 687 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná byla v době od 31. 10. 1987 do 2. 2. 2017 manželkou , jméno FO, , nar. , datum narození, , který byl od 27. 6. 2011 do 25. 4. 2014 veden v obchodním rejstříku jako jediný jednatel a společník společnosti , právnická osoba, Žalovaná a , jméno FO, se dne 14. 12. 2012 písemně dohodli na vypořádání jejich společného jmění, které bylo zúženo rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 20 C 65/2012-16, mimo jiné tak, že předmětné nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalované, naopak obchodní podíly , jméno FO, v obchodních společnostech náležely nadále do jeho výlučného vlastnictví. Na základě této dohody byl příslušným katastrálním úřadem proveden s právními účinky ke dni 14. 12. 2012 vklad práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované jako výlučné vlastnice. Žalobkyně u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 293/2015 uplatnila žalobou proti , jméno FO, nárok na zaplacení škody 1 419 814,27 Kč, kterou jí měl tento, jako jediný jednatel společnosti , právnická osoba, , způsobit, když v období od 7. 2. 2014 do 13. 5. 2014 za společnost uzavřel se žalobkyní kupní smlouvy na dodávku hutního materiálu i přesto, že si byl vědom, že společnost je v platební neschopnosti, když současně nesplnil ve smyslu § 98 insolvenčního zákona povinnost podat insolvenční návrh. Řízení bylo skončeno soudem schváleným smírem (s právní mocí usnesení dne 7. 1. 2025), podle něhož se , jméno FO, zavázal zaplatit žalobkyni 1 419 814,27 Kč formou splátek (jednorázová splátka 300 000 Kč splatná nejpozději k 31. 1. 2025 a další pravidelné měsíční splátky po 20 000 Kč počínaje měsícem únorem 2025 až do úplného zaplacení). , jméno FO, jednotlivé splátky řádně hradí. Dopisem ze dne 9. 12. 2015, doručeným žalované 14. 12. 2015, zástupce žalobkyně žalované oznámil, že v souladu s § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), žalobkyně odporuje výše uvedené smlouvě ze dne , datum, , když má vůči , jméno FO, , jako jednateli společnosti , právnická osoba, , pohledávku ve výši jistiny 1 346 576 Kč a úroků z prodlení.3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 42a odst. 1 obč. zák., když zápis vlastnického práva ve prospěch žalované na základě smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění žalované a jejího manžela, byl proveden v době jeho účinnosti. Dále vyslovil, že podmínkou vyslovení neúčinnosti smlouvy je, že žalobkyně v době rozhodnutí soudu musí mít za dlužníkem v osobě , jméno FO, vymahatelnou pohledávku, přičemž vymahatelnou je taková pohledávka, u níž má věřitel vymoženo vykonatelné rozhodnutí anebo jiný titul pro nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 293/2015, v němž žalobkyně za dlužníkem uplatnila tvrzenou pohledávku, skončilo smírem, kterým se , jméno FO, zavázal uhradit žalobkyni svůj dluh v pravidelných splátkách a tyto řádně plní, s poukazem na obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1275/17 (kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), žalobkyně doposud nenabyla právo tuto pohledávku vymáhat prostřednictvím soudu či soudního exekutora (pohledávka z uzavřeného smíru se dosud nestala vymahatelnou) a nesplnila tak podmínku pro možnost dovolat se neúčinnosti právního úkonu v podobě smlouvy o vypořádání zúženého společného jmění manželů. Veden těmito důvody okresní soud žalobu zamítl.4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela. Odvolací argumentací fakticky brojila proti tomu, že soud nesprávně aplikoval citované rozhodnutí Ústavního soudu, který v odkazovaném usnesení posuzoval skutečnost, kdy stěžovatel v postavení žalobce požádal o přerušení řízení o odpůrčí žalobě a Ústavní soud se především odmítl celou záležitostí zabývat z důvodu, že stížnost směřovala proti rozhodnutí procesní povahy, věci samou se vůbec nezabýval. Žalobkyně má za to, že splnila všechny podmínky, které právní řád klade pro řádné vedení řízení o odpůrčí žalobě. Uzavřený soudní smír je jednoznačně titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí, a skutečnost, že v danou chvíli existující dluh, který je podpořen exekučním titulem, není po splatnosti a dlužník (žalovaný z odpůrčí žaloby) není s dluhem, na který má žalobce vykonatelné rozhodnutí, v prodlení, není zákonným požadavkem rozhodnutí o odpůrčí žalobě.5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými závěry soudu prvního stupně, dodala, že rozsudek považuje za věcně správný. V řízení bylo na jisto postaveno, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 40 C 293/2015 byl uzavřen smír, podle kterého se , jméno FO, zavázal zaplatit žalobkyni 1 419 814,27 Kč formou splátek, přičemž do doby rozhodnutí soudu v této věci , jméno FO, splátky řádně hradil a činí tak nadále. Okresní soud věc rovněž správně právně posoudil, když dovodil že žalobkyně neměla vůči žalované vykonatelnou pohledávku, neboť pro pohledávku přiznanou usnesením o schválení smíru nemohl být veden výkon rozhodnutí ani exekuce. Vedle toho žalovaná poukázala na to, že pohledávka žalobkyně, která byla uznána soudním smírem, vznikla později než právní úkon, jehož neúčinnosti se žalobkyně domáhá. Žalované nemůže být přičítáno, že měla vědět o tom, že v budoucnu budou vznikat závazky, které dlužník nebude plnit, a nemohla ani vědět, jaké závazky bude dlužník v budoucnu vytvářet. Navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalobkyně, která ke dni rozhodnutí okresního soudu, měla pohledávku za dlužníkem , jméno FO, přiznanou pravomocným smírem (schváleným usnesením okresního soudu), se podanou žalobou domáhala určení, že jednání dlužníka v podobě uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění ze dne 14. 12. 2012, kterou byly nemovitosti zapsané na LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, převedeny do výlučného vlastnictví žalované, je vůči němu právně neúčinné, neboť zkracuje uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem z titulu náhrady škody, za kterou dlužník odpovídá jako statutární zástupce společnosti , právnická osoba, , když za tuto společnost v období od 7. 2. 2014 do 13. 5. 2014 uzavřel s žalobkyní kupní smlouvy na dodávku hutního materiálu, byť věděl, že společnost není pro svoji majetkovou situaci schopna za tyto dodávky žalobkyni zaplatit kupní cenu.8. Žalovaná procesní obranu staví na argumentech, že ke dni učinění odporovatelného právního jednání žalobkyně neměla ani vůči dlužníkovi, ani vůči společnosti , právnická osoba, , žádnou pohledávku.9. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].10. Podle § 42a obč. zák. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy