75 Co 283/2025-263 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované, tj. aby žalovaná byla povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy – směnky vlastní výstavce , právnická osoba, , štátny podnik, , adresa, /a, , Anonymizováno, , IČO , IČO, na částku 100 mil. Kč, společnosti , Jméno žalobkyně A, ., IČO , IČO žalobkyně A, , sídlem , Jméno žalobkyně B, , Anonymizováno, , , adresa, (výrok I.) a dále pak zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši 35 676 Kč (výrok II.).2. Okresní soud pak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že žalobkyně svou žádost o vydání směnky z úschovy podala dne 28. 5. 2020, tedy ještě v rámci jednoroční kaduční lhůty stanovené usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2019, č. j. 66 Sd 10/2016-79, vyhlášeným dne 4. 7. 2019. Tato žádost byla tudíž včasná. Jelikož v zákonné lhůtě nedošlo k pravomocnému rozhodnutí, jímž by byla žádost zamítnuta, nenastala žádná z podmínek předvídaných v § 301 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, pro přechod předmětu úschovy na stát. Směnka proto dosud nemohla propadnout státu, soud se proto dále zabýval otázkou včasnosti samotné žaloby na nahrazení projevu vůle z pohledu vznesené námitky promlčení, přičemž dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, když tato žaloba byla podána více než 3 roky poté, co byla žalobkyně prokazatelně soudem informována o tom, že žalovaná tento souhlas neudělila. Žaloba byla podána dne 22. 3. 2024, tedy 3 roky, 4 měsíce a 11 dnů poté, co se žalobkyně dozvěděla, že žalovaná nesouhlasí s vydáním předmětné směnky z úschovy. Žalovaná vznesla námitku promlčení důvodně a soud k ní musel přihlédnout, když námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky (33 Odo 631/2004) a závěr o promlčení práva vyplynul ze skutečností, jež byly zjištěny před soudem prvního stupně (před tím, než došlo ke zrušení a vrácení věci odvolacím soudem). Právo domáhat se nahrazení projevu vůle k vydání věci ze soudní úschovy je pak dle okresního soudu majetkovým právem, které podléhá promlčení. Neplyne-li ze zákona ani z povahy tohoto práva, že by promlčení bylo vyloučeno, uplatní se obecná tříletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud žalobkyně namítala stavění promlčecí lhůty po dobu, kdy běželo řízení vedené u okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 46/2023, pak okresní soud uzavřel, že ke stavění běhu lhůty po dobu 10 měsíců a 5 dnů, co řízení trvalo, nedošlo. Žalobkyně skutečně dne 17. 4. 2023 podala u Okresního soudu v Olomouci žalobu o nahrazení souhlasu s vydáním směnky z úschovy, kdy žalovanou byla mimo jiné osoby i společnost , Jméno žalované, . a jednalo se i o stejný předmět řízení. V tomto řízení však řádně nepokračovala, kdy neuhradila soudní poplatek z žaloby, ani soudem vyměřený, ani ten, o němž se žalobkyně domnívala, že správně vyměřený být měl. Proto bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, jak bylo potvrzeno odvolacím soudem. Následně o žalobkyní podaném dovolání rozhodoval taktéž Nejvyšší soud, který dovolání žalobkyně odmítl, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (23 Cdo 4438/2015), dle níž poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje. Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Pokud však poplatník na soudním poplatku nezaplatí ničeho (nezaplatí soudní poplatek ani zčásti), soud rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, i když výše soudního poplatku byla ve výzvě soudu stanovena nesprávně. Žalobkyně nezaplatila ani dle ní správný poplatek ve výši 2 000 Kč a zůstala v tomto smyslu nečinnou. Ačkoliv tedy žalobkyně své právo uplatnila u orgánů veřejné moci řádným návrhem, proti pasivně věcně legitimované osobě, nemá soud za to, že žalobkyně v zahájeném řízení řádně pokračovala. K naplnění uvedené podmínky se zásadně nevyžaduje procesní aktivita účastníka a vynaložení součinnosti s orgánem veřejné moci. Postačuje, pokud účastník svým postupem nezabránil, resp. nezmařil skončení sporu rozhodnutím ve věci samé (NS SR 4 Cz 8/76 = Rc 32/1978). Pokud věřitel v zahájeném řízení řádně nepokračuje, skončí promlčecí lhůta bez ohledu na to, že právo bylo vykonáno. Promlčení běží v tomto případě i po dobu vedení řízení (NS 20 Cdo 3291/2011).3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, kterým se domáhala, aby krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Namítala, že okresní soud se nesprávně vypořádal s otázkou promlčení nároku ve vztahu ke stavění promlčení lhůty, kdy právní závěr soudu, že navrhovatelka nepokračovala v řádně zahájeném řízení není správný, neboť žalobkyně podala námitky proti nesprávně vyměřenému soudnímu poplatku, následně proti usnesení o zastavení řízení podala odvolání a proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Soud prvního stupně zastavení řízení odůvodnil nečinností žalobkyně, avšak ta vyvinula veškerou relevantní procesní iniciativu, která by v případě, že by soud prvního stupně postupoval procesně správně a vyměřil soudní poplatek v souladu se zákonem, vedla k projednání uplatněného nároku. Není to účastník řízení, kdo může určovat výši soudního poplatku, pokud jeho výši nesprávně určil soud. Bylo to tedy nesprávné vyměření soudního poplatku soudem, co způsobilo zastavení řízení. Existuje jasná příčinná souvislost mezi chybným vyměřením soudního poplatku soudem a zastavením řízení sp. zn. 26 C 46/2023. Navrhovatelka sice byla přesvědčená, že má zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, pravomocné usnesení soudu jí však ukládalo, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Nezaplacení soudního poplatku, který byl soudem vyměřen v nesprávné výši, za situace, kdy navrhovatelka využila všechny dostupné opravné prostředky jak proti nesprávnému vyměření výše soudního poplatku, tak proti zastavení řízení, není procesním jednáním, které lze důvodně hodnotit jako relevantní nečinnost navrhovatelky, jež vykazuje znaky nepokračování v řízení. Soud prvního stupně tedy dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že navrhovatelka nepokračovala řádně v řízení sp. zn. 26 C 46/2023 a z toho důvodu po dobu jeho vedení nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty. Navrhovatelka řízení sp. zn. 26 C 46/2023 řádně vedla, když v důsledku pochybení na straně soudu došlo k jeho zastavení. Právo na podání žaloby na nahrazení projevu vůle tak není promlčeno, a to nejen z tohoto důvodu, ale rovněž z důvodu jeho nepromlčitelnosti, kdy se nejedná o majetkové právo. Pokud se tedy v důsledku úspěšného uplatnění práva na uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy navrhovatel zprostředkovaně v jiném řízení domůže práva převzít si z úschovy její předmět, neznamená to, že se jednalo o uplatnění majetkového práva. Právo majitele věci nebo jiné majetkové hodnoty, která se nachází v úschově soudu, domáhat se nahrazení projevu vůle – souhlasu s vydáním předmětu úschovy osoby, jejímž souhlasem soud podmínil vydání předmětné hodnoty z úschovy, je procesním derivátem vlastnického práva. Jedná se sice o právo odvozené od vlastnického práva, o majetkové právo se však nejedná. Za správný nelze považovat ani závěr soudu prvního stupně, že by se případný úspěch navrhovatelky bezprostředně projevil v majetkové sféře navrhovatelky. Soud prvního stupně ve svých právních závěrech zaměnil právo na vydání předmětu úschovy z úschovy a právo domáhat se nahrazení projevu vůle v podobě uložení souhlasu s vydáním věci z úschovy. Právo na vydání předmětu úschovy z úschovy soudu se uplatňuje v nesporném řízení, které nemá podobu návrhu na zahájení řízení či dokonce žaloby, naopak právo domáhat se nahrazení projevu vůle v podobě uložení povinnosti souhlasit s vydáním věci z úschovy se uplatňuje žalobou proti osobě, která v úschovním řízení vyjádřila nesouhlas s vydáním předmětu úschovy navrhovateli. Soud prvního stupně se nevypořádal s právní argumentací navrhovatelky, že návrh na nahrazení projevu vůle souhlasit s vydáním předmětu úschovy z úschovy je procesní žalobou, která je vyvolána průběhem úschovního řízení, když výsledek touto žalobou zahájeného řízení se nepromítá do majetkové sféry navrhovatele, ale do procesního postavení navrhovatele v jiném řízení. Soud prvního stupně ve vztahu k ustanovení § 634 občanského zákoníku aplikoval analogii legis, pro jejíž uplatnění nejsou splněny předpoklady. Absence zakotvení promlčitelnosti práva na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu z úschovy není mezerou v právní úpr