69 CO 152/2022-97 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud částečným rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku rozhodl o povinnosti žalovaného 1. zaplatit žalobci částku 10.493 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 10.493 Kč za dobu od 24. 7. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému 1. uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný 1. Domáhal se, aby krajský soud změnil napadený výrok I. rozsudku tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Před Okresním soudem v Jeseníku probíhá řízení pod sp. zn. 103 C 39/2019, které bylo zahájeno totožným žalobcem proti totožným žalovaným dne 29. 11. 2019. V tomto souvisejícím řízení se žalobce vůči žalovaným domáhá částky 20.197 Kč z téhož právního titulu, vycházejícího z totožných skutečností jako v tomto řízení, pouze peněžité plnění požaduje za jiné období a jinou výměru pozemku. V řízení pod sp. zn. 103 C 39/2019 jde nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za užívání části pozemku p. č. 2019 v k. ú. [ulice] [obec] ve vlastnictví žalobkyně za období od 2. 5. 2013 do 31. 12. 2020. V tomto dříve zahájeném řízení se žalovaní aktivně brání námitkou vydržení celého pozemku, za jehož užívání žalobce požaduje plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Řízení pod sp. zn. 103 C 39/2019 bylo usnesením přerušeno do doby pravomocného skončení řízení o dědictví po žalované 2. [jméno] [příjmení], která v průběhu řízení zemřela. V řízení pod sp. zn. 103 C 39/2019 se oba žalovaní uplatněnému nároku brání vzájemnou žalobou a domáhají se určení, že jsou vlastníky celého pozemku, za který žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Vzájemnou žalobu uplatnili podáním ze dne 20. 1. 2020. Dle názoru žalovaného 1. v této právní věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, který není možné vydat mimo jiné i v případech, kdy se ve stanovené lhůtě žalovaný vyjádří sice nekvalifikovaně, ale projevuje tím svůj aktivní přístup k věci, neboť rozsudek pro uznání na základě kvalifikované výzvy je z ústavněprávního hlediska přípustný jen jako řešení lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá. Žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu v této právní věci. Kvalifikovaně se nevyjádřil, nicméně z jiného řízení vedeného u totožného nalézacího soudu je zcela jasné, že ani jeden z žalobcových nároků neuznává, že se mu aktivní brání a že se z jeho strany nejedná o obstrukční jednání. Byť se jedná o dvě samostatná řízení, soud se musel nepochybně s předmětem dříve zahájeného řízení seznámit už jen z toho důvodu, aby mohl posoudit případnou existenci překážky dříve zahájeného řízení a musel se tak seznámit i s obsahem podání účastníků a zjistit, že žalovaní nečiní žádné obstrukce, ale naopak uplatněnému nároku se kvalifikovaně a věcně brání. Akceptací napadeného rozsudku pro uznání by mohlo dojít k situaci, že žalovaný 1. by byl povinen žalobci za určité období a určitou část pozemku zaplatit bezdůvodné obohacení, ačkoliv v dříve zahájeném řízení by nakonec soud dospěl k závěru, že ta část pozemku ve skutečnosti patří žalovaným. Takových stav by určitě nebyl spravedlivým výsledkem rozhodování soudu a svědčí o tom, že v tomto případě vydání rozsudku pro uznání není na místě. Ani z pohledu žalobce nemůže být nevydání rozsudku pro uznání nespravedlivé. Žalobci je z řízení vedeném pod sp. zn. 103 C 39/2019 známo, že žalovaní řádně u soudu uplatnili žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku a nepochybně mu tak musí být jasné, že před rozhodnutím o jeho nároku se bude muset soud nejprve vypořádat s otázkou tvrzeného vlastnického práva žalovaných k tomuto pozemku. Rozsudek pro uznání by v tomto případě bylo možno vydat pouze tehdy, pokud by nedostatek jeho kvalifikovaného vyjádření k žalobě byl projevem lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného. Taktomu ovšem není a žalobci to je známo. Vydání rozsudku pro uznání v této věci je s ohledem na okolnosti formální, nespravedlivou a nesprávnou aplikací ustanovení zákona a odporuje judikatuře Ústavního soudu. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného 1. navrhl, aby rozsudek okresního soudu byl ve výroku I. a II. jako věcně správný potvrzen. Žalobce upozornil, že oba žalovaní byli od samého počátku právně zastoupení a disponovali osobou právně znalou, nelze tudíž hovořit o jejichž slabším postavení v rámci tohoto sporu. Žalovanému nic objektivně nebránilo se již v rámci svého odporu kvalifikovaně či jakýmkoliv jiným způsobem vyjádřit. Samotné podání odporu automaticky neznamená, že žalovaný s podanou žalobou jakožto celkem nesouhlasí, neboť žalovaný může tzv. hrát o čas, když se snaží pouze oddálit nepříznivé důsledky spojené s případnou prohrou ve věci. Rovněž argumentaci stran druhého soudního sporu mezi týmiž účastníky není přiléhavá, neboť je čistě na účastnících, jakou strategii či postoj v řízení zaujmou. V jednom soudním sporu se můžou žalovaní bránit všemi dostupnými prostředky, avšak současně si mohou racionálně vyhodnotit, že jakákoliv snaha bude stejně marná, a to s ohledem na nesprávnost jejich právního názoru či slabou důkazní situaci. Tento postoj, kdy si například uvědomí vysokou pravděpodobnost prohry, mohou promítnout do sporu jiného mezi totožnými účastníky, a to například proto, že se jedná o nižší částku. Nelze objektivně argumentovat tím, že pokud vedu více obdobných sporů, tak se budu ve všech těchto sporech chovat stejně a uplatňovat totožnou taktiku či argumentaci. Pokud takto žalovaný argumentuje v odvolání, tak veškeré tyto skutečnosti již zcela objektivně mohl uvést v odporu, nikoliv až po uplynutí lhůty k vyjádření. Žalovaný si je velice dobře vědom skutečnosti, že se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, přičemž aktuálně hledá zástupnou argumentaci a přenáší odpovědnost za své případné pochybení na soud, a to s odkazem na další řízení mezi totožnými účastníky. Použitá judikatura není přiléhavá, žalovaný bezesporu nenaplňuje podmínky v předmětném rozhodnutí uvedené. Není chybou žalobce, že se žalovaný nevyjádřil, byť byl právně zastoupen. Současně nelze posvětit argumentaci žalovaného v tom smyslu, že by to měl být soud, kdo by vlastně neměl vydávat napadený rozsudek. Žalovaný se skrze podané odvolání snaží dotvořit celý příběh, přičemž se snaží vytvořit dojem, že se vlastně záměrně nevyjádřil ve stanovené lhůtě s ohledem na přesvědčení, že nebylo možné vydat rozsudek pro uznání. 4. Odvolání žalovaného 1. je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilý odvolací důvod dle § 205b o. s. ř., že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jemu předcházející podle § 206 a § 212 o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1. důvodné není. 5. Podanou žalobou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení v částce 10.493 Kč po žalovaných 1. a 2. společně a nerozdílně s odůvodněním, že žalovaní užívají část pozemku 2019 v [katastrální uzemí] o výměře 284 m² bez právního důvodu. [příjmení] 10.493 Kč reprezentuje bezdůvodné obohacení žalovaných za období od 1. 10. 2018 do 30. 6. 2021 a je ve výši obvyklého nájemného, kterou by byli žalovaní povinni za užívání předmětné části pozemku zaplatit při uzavření nájemní smlouvy. V rámci podané žaloby žalobce uvedl podrobné vyčíslení výše bezdůvodného obohacení za žalované období. Okresní soud ve věci rozhodl platebním rozkazem ze dne 13. 9. 2024, č. j. 110 C 13/2021-48, jímž žalovaným 1. a 2. uložil, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatili žalobci částku 10.493 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10.493 Kč od 24. 7. 2021 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Obsahem platebního rozkazu učinil výzvu ke kvalifikovanému vyjádření podle § 114b o. s. ř. s lhůtou k vyjádření 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu. Žalovaní byli poučeni o tom, že v případě, jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají. Soud proto ve věci samé proti nim rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Žalovanému 1. byl platební rozkaz doručen 17. 9. 2021, proti tomuto platebnímu rozkazu žalovaný podal včas odpor prostý odpor bez odůvodnění prostřednictvím zvoleného právního zástupce z řad advokátů. Okresní soud pak z podnětu návrhu žalobce, po uplynutí lhůty k vyjádření, rozhodl částečným rozsudkem pro uznání. 6. Okresní soud měl splněny všechny předpoklady, aby rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl. Žalovaný ve věci podal prostý odpor, v němž neuvedl nic o skutečnostech týkajících se věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě a v rámci podaného odporu nesdělil, že by vyjádření ne