21 CO 170/2021 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kutné Hoře č. j. 9 C 91/2016 – 774 ze dne 18. 3. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka nemovité věci – pozemku parc. [číslo] o výměře 777 m2, druh pozemku trvalý travní porost, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví], přes pozemek žalované parc. [číslo] o výměře 5 182 m2, druh pozemku lesní pozemek, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na LV [číslo] to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu [číslo] zpracovaném Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a schváleném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, [stát. instituce] dne [datum], jakožto služebnosti cesty. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám jejího zástupce. Výrokem III. mu byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů řízení ve výši [částka] a výrokem IV. mu bylo dále uloženo, aby zaplatil České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek ve výši [částka], když pariční lhůta byla ve výrocích II. až IV. určena třemi dny od právní moci tohoto rozsudku. 2. Žalobce se domáhal zažalovaného požadavku s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 222, o výměře 86 m2, druh pozemku zastavěná plochá a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví], která spolu s pozemkem žalobce přímo sousedí s pozemkem žalované. Žalobce tvrdil, že jeho pozemky nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou a nelze na nich řádně hospodařit či je jinak řádně užívat, přičemž jediná přístupová cesta k nim vede přes pozemek žalované. Na něm jsou patrné vyježděné koleje, jež vznikly jeho užíváním jako cesty, což předchozí vlastník pozemků žalované umožňoval jeho právním předchůdcům, jakož i ostatním sousedům. Ve své žalobě dále tvrdil, že žalovaná narušuje dosud bezproblémové využívání jejího pozemku, jakožto cesty a této neustále brání, např. konstrukcí závory. Vyslovil své přesvědčení, že přes pozemek žalované vede účelová komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, nicméně s ohledem na vývoj správního řízení a naléhavou potřebu se domáhá žalobou zřízení nezbytné cesty pro sebe a své právní nástupce, a to ve formě služebnosti cesty, podle přiloženého geometrického plánu [číslo] vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] a schváleném dne [datum] Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, [stát. instituce]. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by její otec, jakožto předchozí vlastník jejího pozemku, umožňoval žalobci, jeho právním předchůdcům a ostatním sousedům užívání pozemku. Tvrdila, že její prarodiče byli bývalým režimem přinuceni k odprodání vnitřní části pozemku a uprostřed svažitého pozemku, na kterém se nacházel ovocný sad, tak vznikl ostrůvek, který byl následně rozdělen na parcely, a tyto byly dány do užívání osobám blízkým tehdejšímu režimu. Vzhledem k tomu, že k pozemkům nebyl zajištěn přístup, došlo ke kácení původního sadu, navážení zeminy a dalším terénním úpravám tak, aby vznikl úzký pruh rovnějšího terénu. Otec žalované s tímto od počátku nesouhlasil, avšak bezúspěšně, ohledně pozemku žalované byl nadále veden jako vlastník, avšak bez možnosti faktického výkonu svých práv, neboť na pozemku nuceně hospodařilo JZD. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by se na jejím pozemku nacházela cesta a žalobce a jeho právní předchůdci ji poklidně a v dobré víře užívali, když zdůrazňovala, že ani nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty podle občanského zákoníku. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkazy ohledáními na místě samém, listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že pozemky žalobce jsou spolu s dalšími sousedními pozemky obklopeny pozemkem žalované jako„ ostrůvky“, přičemž jediný možný přístup a spojení s veřejnou komunikací vede přes pozemek žalované. Přestože žalobce uváděl, že přístup k jeho pozemku v minulosti zajištěn byl, a to se souhlasem předchozího vlastníka pozemku žalované, vyplynul z provedeného dokazování opak. V době předcházející tomuto řízení spolu účastníci, zejména z iniciativy žalované, jednali o možnosti zřízení přístupu k nemovitostem žalobce, avšak bezúspěšně. Žalovaná žalobci opakovaně navrhovala uzavření nájemní smlouvy, což však žalobce považoval za nedostatečné a sám navrhl řešení prostřednictvím zřízení věcného břemene nebo odkupu části pozemku, což naopak odmítla žalovaná. Bylo prokázáno, že ohledně užívání pozemku žalované jako přístupové cesty se vedou letité spory a žalobce své tvrzení ohledně udělení souhlasu vlastníka přístupového pozemku důkazně nedoložil. Prvostupňový soud konstatoval, že v této věci rozhodoval rovněž správní orgán, který posuzoval existenci účelové komunikace na pozemku žalované, tato věc však dosud nebyla pravomocně skončena. Ohledně charakteru pozemku žalované se vedlo rovněž správní řízení, kdy správní orgán na základě ohlášení změny údajů změnil druh pozemku žalované z trvalého travního porostu na pozemek určený k plnění funkcí lesa, toto rozhodnutí však bylo nadřízeným správním orgánem zrušeno a následně prvostupňový orgán řízení zastavil. Převážná část pozemku žalované je svažitá a nachází se na něm jehličnaté a listnaté dřeviny ve stáří desítek let a na malé části pozemku docházelo v minulosti k vyrovnání terénu a jsou zde patrné vyježděné koleje. Tuto část pozemku užívá žalobce a další sousedé jako přístupovou cestu ke svým nemovitým věcem. 4. Pokud jde o právní posouzení věci, zabýval se soud prvního stupně nejprve otázkou charakteru pozemku žalované a tím, zda se na něm nachází účelová komunikace. V odst. 52 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vyjmenoval jednotlivá rozhodnutí správních orgánů ohledně existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalované. Připomněl ust. § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že si může sám posoudit jako otázku předběžnou, zda cesta, která je přes pozemek žalované tvrzena, je účelovou komunikací a jaký je charakter pozemku. Odkázal na ust. § 2 odst. 1, ust. § 7 odst. 1 a ust. § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jakož i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008, na rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 1 As 32/2012 ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 1 As 76/2009 ze dne 22. 12. 2009 a sp. zn. 1 As 63/2013 ze dne 25. 9. 2013 a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2505/2008 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009 ze dne 20. 9. 2011 a sp. zn. 28 Cdo 1911/2014 ze dne 11. 11. 2014. Konstatoval, že posuzovaná cesta počíná běžet na rozmezí pozemků parc. [číslo] pozemku žalované a pokračuje až na pozemek parc. [číslo] kde slepě končí. Uvedl, že vzhledem k slepému zakončení cesty, vedoucí kolem soukromých pozemků (včetně pozemků žalobce) lze mít za to, že cesta neslouží k uspokojení komunikační potřeby veřejnosti, ale jen jako přístup konkrétnímu okruhu osob k nemovitostem, které se podél ní nacházejí. Poukázal na to, že pokud žalobce považoval za nutné zajistit si smluvně právo cesty přes počáteční část komunikace na pozemku parc. [číslo] lze si jen stěží představit, že pokračování této komunikace na pozemku žalované by bylo určeno k obecnému užívání, když právě přes pozemek parc. [číslo] vede jediný přístup. S ohledem na citovanou judikaturu konstatoval, že k existenci veřejné cesty musí platit, že ji veřejnost reálně užívat, neboť nestačí jen to, že vlastník svůj pozemek neoplotí a ponechá jej volně přístupný. Zdůraznil, že další nutnou podmínkou obecného užívání je souhlas vlastníka, výslovný i konkludentní, který ale v této věci nebyl ze strany právního předchůdce žalované udělen. Připomněl, že pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace je třeba splnit kumulativně všechny definiční znaky a pokud byť jen jeden absentuje, nejedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a proto uzavřel, že cesta, nacházející se na pozemku žalované, není veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Stran otázky charakteru pozemku žalované vyšel ze správních rozhodnutí, vyjmenovaných v odst. 63 odůvodnění jeho rozsudku, a to s odkazem na ust. § 51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ust. § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a ust. § 3 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), tvrzení účastníků, znaleckého posudku a z místního šetření, s připomenutím rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 905/94 ze dne 10. 11. 1995. Uzavřel, že pozemek žalované není a nebude zemědělsky obhospodařován a ani během posledních desetiletí nebyl k tomuto účelu využíván, když toto nelze při