22 CO 225/2021-84 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s úrokem 8 589,84 Kč, s úrokem ve výši 18,90 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení 2 898 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši 5 798 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítá, že žalobce neposoudil úvěruschopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, čímž nesplnil svou povinnost zakotvenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Této povinnosti nelze dostát tím, že žalobce bude vycházet pouze z výpisů z bankovního účtu žalovaného za 8 měsíců, z nichž určí průměrnou výši příjmů a výdajů. Úvěr měl být čerpán na delší dobu. Takový postup neodpovídá zákonu o spotřebitelském úvěru, směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne [datum], č. 2014 [číslo] (dále jen„ směrnice“) ani požadavkům, které jsou blíže specifikovány v Obecných pokynech k posouzení úvěruschopnosti vydaných dne [datum] Evropským orgánem pro bankovnictví sp. zn. EBA/GL/2015. Výpisy z bankovního účtu nelze považovat za dostatečný a spolehlivý zdroj informací o úvěruschopnosti žalovaného, jelikož tyto nedávají žádnou záruku o budoucím vývoji příjmů a výdajů, podávají pouze obecný přehled o příjmech a výdajích žalovaného za příliš krátké období a neposkytují dostatečný obraz o struktuře a povaze příjmů a výdajů, tedy informace o tom, zda jsou tyto pravidelné, dlouhodobé, nezbytné apod. Žalobce si nezjišťoval žádným způsobem, jaké povahy jsou příjmy žalovaného, nevyžádal si potvrzení o zaměstnání a mzdě, případně jiné podklady, na základě kterých by mohl dojít k závěru, že pravidelné příjmy lze očekávat i v budoucnu. Takovýto postup nelze označit za postup s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle judikatury odborná péče předpokládá údaje, které dlužník uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, což žalobce neudělal. Jelikož žalobce nesplnil svoji zákonnou povinnost, měl žalovaný za to, že uzavřená smlouva o úvěru je podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. 3. Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. 5. Posuzovaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, který je dán tím, že žalovaný je občanem [země]. Soud prvního stupně vyřešil správně jak otázku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky (článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis), tak otázku rozhodného práva (článek 3 nařízení Řím I), kterým je právo České republiky, konkrétně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a zákon o spotřebitelském úvěru. 6. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu zjištěného na základě listinných důkazů. Žalovaný byl od roku [datum] majitelem běžného účtu č. [bankovní účet] (smlouva o ČSOB kontu). Žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu [číslo] o úvěru formou povoleného přečerpání účtu, na základě které bylo žalovanému povoleno přečerpání běžného účtu č. [bankovní účet] až do částky 30 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,9 % ročně. Žalovaný se zavázal dle podmínek smlouvy tento úvěr pravidelně splácet (prokázáno smlouvou, předsmluvními informacemi, obchodními podmínkami). Žalobce žalovanému prostředky poskytoval. Jelikož však žalovaný přestal plnit podmínky pro vrácení, žalobce přistoupil k zesplatnění dluhu ke dni [datum] (oznámení o zesplatnění úvěru, doručenka). Ke dni [datum] žalovaný dlužil jistinu ve výši 30 000 Kč včetně příslušenství v podobě úroku a úroku z prodlení (prokázáno transakční historií). 7. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně zjistil, že žalobce nevycházel z údajů, které mu poskytl samotný žalovaný, ale vycházel z finanční historie žalovaného na jeho běžném účtu, a to za posledních 8 měsíců, když kreditní obrat žalovaného představoval pravidelný měsíční příjem v rozmezí částek od 20 892 Kč do 35 117 Kč (v žádosti uvedl žalovaný, že je zaměstnancem, příjmové platby byly označeny jako mzdy), standardní měsíční příjem se tedy pohyboval kolem 28 000 Kč. Výdaje žalovaného se naopak pohybovaly okolo 15 000 Kč (prokázáno výpisem z běžného účtu). Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že transakce žalovaného nevykazují pochybnosti o tom, že by žalovaný neplnil své závazky. Dle úvěrové zprávy z CBCB (bankovního registru klientských informací) žalobce zjistil, že žalovaný není evidován v souvislosti s dluhy, které by neplatil a naopak byl hodnocen jako osoba s nízkým rizikem pro poskytnutí úvěru. 8. Na takto zjištěný skutkový stav ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru včetně komentářové literatury a judikatury, která se vyjadřuje k otázce odborné péče žalobce, jakožto poskytovatele úvěru, a dospěl k závěru, že i když žalobce nevycházel z údajů, které by mu sdělil přímo žalovaný, vycházel z informací, které byly dostatečné k posouzení jeho schopnosti dluh splnit a uzavřenou úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako platnou. Jelikož si žalovaný neplnil povinnosti ze závazku založeného předmětnou úvěrovou smlouvou, uložil žalovanému uhradit dlužnou jistinu včetně sjednaného úroku a zákonného úroku z prodlení. 9. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádný z účastníků k němu ani žádné výhrady neměl. 10. Smlouva o poskytnutí kontokorentu byla uzavřena po [datum], a soud prvního stupně proto věc po právní stránce správně posoudil podle ustanovení § 2395 a násl. o. z. a s ohledem na spotřebitelskou povahu předmětné smlouvy správně zároveň aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru. 11. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 12. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním (domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. 14. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel vycházet jak z informací dodaných spotřebitelem, tak z informací, které získá z jiných dostupných zdrojů (informace z databází shromažďujících informace o bankovních i nebankovních úvěrových vztazích) při respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů tak, aby věřitel byl schopen získat objektivní obraz o finanční situaci spotřebitele. K tomuto závěru dospěla i soudní praxe v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, podle kterého je součástí odborné péče poskytovatele úvěru při plnění shora uvedené povinnosti i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tomu odpovídají i obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) k posouzení úvěruschopnosti (na které žalovaný odkazuje), podle kterých je základem pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména spolehlivé zjištění příjmů spotřebitele na straně jedné a zjištění a zohlednění jeho výdajů a stav jeho závazků na straně druhé. 15. Soud prvního stupně tedy správně uvedl, že smyslem ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru obsahující povinnost transponovanou ze shora uvedené směrnice není jen pouhé formální doplnění údajů d