22 CO 26/2022-240 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených budov a ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 24 265,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Neztotožňuje se s názorem, že by v řízení měl být pasivně legitimován stát, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen„ ÚZSVM“) na základě § 64 a § 65 zákona č. 256/2013 Sb. o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ katastrálního zákon“). Má za to, že podmínky těchto zákonných ustanovení splněny nebyly. Zejména odkázal na ustanovení § 65 odst. 1 a 7 katastrálního zákona, podle něhož pasivní legitimace státu je vázána na naplnění hypotézy, že jde o řízení o určení vlastnictví k nemovitostem uvedeným v odstavci 1, tedy k těm, které katastr nemovitostí jako nedostatečně identifikované nahlásil ÚZSVM, který je zveřejnil v příslušné evidenci. Není přípustné, aby tato pasivní legitimace státu byla rozšiřována i na případy, u nichž zákonem vymezené předpoklady nejsou. Nelze ztrácet ze zřetele, že tato pasivní legitimace nemá podklad v hmotném právu, nýbrž jen v tom, že ji pro určitý speciální případ pro procesní účely přiznává zákon a jako takovou ji nelze rozšiřovat i na další případy. Zveřejnění údajů o nemovitosti je významné pro to, aby vlastník měl možnost se kvalifikovaně dozvědět, že na jeho nemovitost může dopadat postup dle § 64 a § 65 katastrálního zákona, který v případě absence jeho obrany v zákonné lhůtě vyústí ve vklad vlastnického práva státu. To je i důvod, proč zákon požaduje, aby informace o této skutečnosti byla předána ÚZSVM ke zveřejnění a do katastru nemovitostí se zapisuje poznámka podle § 23 odst. 2 písm. g) katastrálního zákona. Takovýto postup však nepřichází v úvahu u posuzovaných staveb. Stát k nim žádný vztah nemá, nejde o nemovitosti, u nichž by šlo konstruovat domněnku opuštěnosti, a proto nelze ani dovodit pasivní legitimaci státu. Tento závěr vyplývá i ze sdělení samotného ÚZSVM ze dne [datum]. Ačkoliv si žalovaný jako vlastník pozemků, na nichž stavby stojí, ke stavbám vlastnické právo neosobuje, postavení žalobkyně jako vlastníka staveb zpochybňuje, přičemž žalobkyně nemůže zápisu staveb do katastru nemovitostí dosáhnout jinak, neboť nedisponuje listinou, která je způsobilá pro povolení vkladu vlastnického práva. Dokazování vlastnického práva v širším rozsahu a jinými důkazními prostředky před katastrálním úřadem (na rozdíl od soudu) prováděno být nemůže. Aktuálně se v občanském právu uplatňuje superficiální zásada, podle níž se na stavby nahlíží jako na součást pozemků, pokud není prokázáno jinak. V tom se právní sféra vlastníka pozemků a skutečného vlastníka staveb prolíná. Z toho vychází i katastrální zákon, když v § 30 odst. 2 je zakotveno, že není-li nová budova součástí pozemku ani práva stavby, zapíše se jako její vlastník osoba, která prokáže právo zřídit na pozemku tuto budovu, neprokáže-li se jinou listinou, že vlastníkem je někdo jiný. Podle dřívější úpravy pak platilo, že se jako vlastník nově evidované stavby do katastru zapisuje vlastník pozemku, na kterém je stavba postavena, pokud není listinou prokázáno, že vlastníkem stavby je jiná osoba. Za situace, kdy není k dispozici jiná listina splňující náležitosti vkladové listiny, je nezbytné, aby skutečnost, že vlastníkem stavby je osoba odlišná od vlastníka pozemku, byla katastrálnímu úřadu doložena souhlasným prohlášením vlastníka stavby a právě vlastníka pozemku dle § 66 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ katastrální vyhláška“). Je totiž nezbytné, aby současně s evidencí stavby bylo postaveno najisto, zda stavba představuje součást pozemku, nebo zda jde o samostatnou věc ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku. Pokud by došlo k zápisu ve prospěch žalobkyně, došlo by tím k omezení vlastnického práva vlastníka pozemku v podobě zápisu stavby v cizím vlastnictví na jeho pozemku. O správnosti tohoto závěru svědčí i článek [číslo] písm. bc) v návodu pro správu katastru nemovitostí řešící otázku, jaká listina může být podkladem pro zápis vlastnického práva ke stavbě, přičemž souhlasné prohlášení vlastníka stavby a vlastníka pozemku je pod takovou listinu podřazeno. Vlastnické právo ke stavbě by si tak mohl nechat zapsat žalovaný, neboť on jako vlastník pozemku je schopen katastru předložit listinu prokazující právo na pozemku zřídit stavbu spočívající v prostém souhlasu vlastníka pozemku (kód 203). [příjmení] pozemku na základě souhlasného prohlášení dává najevo, že sám vlastníkem stavby na svém pozemku není, resp. že tato stavba není součástí jeho pozemku. Pokud žalovaný odmítne takové souhlasné prohlášení podepsat, žalobkyně nemá k dispozici žádný právní prostředek, jak zápisu svého vlastnického práva dosáhnout, než podat vůči žalovanému určovací žalobu. Vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby má s ohledem na superficiální zásadu zcela odlišný charakter od vztahu mezi vlastníky sousedních pozemků, jejichž právní sféra se nemusí nutně protínat. Okruh legitimovaných subjektů v řízení o určení vlastnického práva nelze zužovat na ty, kteří mezi sebou vedou o vlastnictví přímý spor, když dle soudní praxe věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Pokud by žalobkyně neměla právo domáhat se určení svého vlastnického práva za účelem zápisu do katastru nemovitostí prostřednictvím určovací žaloby, šlo by o případ odepření spravedlnosti. Navíc stav, kdy v katastru nemovitostí je evidována stavba, která však není zapsána na žádném listu vlastnictví, je situací, která neodpovídá právním předpisům a s níž právo nepočítá. Tento stav by v rámci zásady právní jistoty měl být odstraněn. Není myslitelné, aby právo nedisponovalo žádným mechanismem, jak uvedenou situaci řešit, přičemž nástroj upravený v § 65 odst. 7 katastrálního zákona, ani řízení o povolení vkladu před katastrem nemovitostí, takovým prostředkem není. Žalobkyni tak nezbývá nic jiného, než se obrátit se svým požadavkem na soud. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. 3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Zopakoval, že ustanovení § 64 a § 65 katastrálního zákona dopadá i na nemovitosti, u nichž není vlastník v katastru nemovitostí zapsán s tím, že tento výklad zastává samotný ÚZSVM, jak vyplývá z jeho webových stránek. Neuvedení takové nemovitosti v seznamu či absence výzvy ze strany ÚZSVM není relevantní a pokud by došlo k pochybení ze strany příslušných orgánů, nelze z něj dovozovat, že v takovém případě je pasivně legitimován vlastník pozemku. Žalovaný není jako vlastník předmětných staveb uveden v katastru nemovitostí. Ustanovení § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, stanoví podmínky zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak není svébytnou klausulí, která by zakotvovala superficiální zásadu ve vztahu k ostatním právním odvětvím. To, že žalovaný odepřel podepsat souhlasné prohlášení o vlastnictví, neznamená, že zpochybňuje vlastnické právo žalobkyně. Žalovanému nesvědčí žádná právní povinnost takové prohlášení podepsat. Žalobkyně nesprávně vykládá metodiku katastrálního úřadu, která hovoří o nových stavbách, z čehož vyplývá, že se jedná o nově zřízené stavby po účinnosti o. z. Pro zápis vlastnického práva by dle přechodného ustanovení § 63 odst. 3 katastrálního zákona mělo stačit předložení týchž podkladů, který by v roce vzniku stavby odůvodňovaly zápis do katastrální evidence. Navíc je otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na podané určovací žalobě za situace, kdy se nepokusila zapsat své vlastnické právo ke stavbám vůči příslušnému katastrálnímu úřadu, případně se bránit proti rozhodnutí katastrálního úřadu žalobou podle 5. části o. s. ř.. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v plném rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 5. Všechny následně uvedené nemovité věci se nachází v k. ú. a obci [obec]. 6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne [datum] žalobkyně podala proti žalovanému žalobu na určení, že je vlastníkem shora popsaných staveb. Vlastnické právo k nim nabyla originárně výstavbou ve vzdálené minulosti. Bez součinnosti žalovaného, který je vlastníkem pozemků pod těmito stavbami, však nemůže dosáhnout zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž je dán její naléhavý právní zájem na podání této žaloby. Žalovaný odmítá podepsat souhlasné prohlášení ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) katastrální v