23 CO 179/2022-86 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 159 863,14 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum], a na základě které byla dle jejího tvrzení žalovanému vyplacena částka 117 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně smluvní podmínky a neuhradil ani jednu ze sjednaných splátek, domáhala se žalobkyně zaplacení celé zesplatněné dlužné částky 159 863,14 Kč, sestávající z aktuální dlužné nové jistiny úvěru v celkové výši 132 935,09 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 117 000 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 15 935,09 Kč), smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru v kapitalizované výši 21 403,34 Kč a dále úrok za poskytnutí úvěru ve výši 54,82 % ročně, (která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě) z částky 117 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 348 710 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy, když byl předložen v písemné podobě pouze návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Ani z něj, ani z jiných listinných důkazů však nevyplývá skutečnost, že mezi účastníky došlo k dohodě, na základě níž by žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky, a to za podmínek žalobkyní tvrzených. Nevzal za prokázané ani poskytnutí finanční částky žalovanému v žalobkyní tvrzené výši. 2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně s tím, že pokud jde o smluvní úrok, odvolání žalobkyně směřuje pouze do jeho výše 20 %. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy, když poukazovala na to, že pro soukromoprávní jednání v elektronické podobě nejsou prakticky žádná omezení. Lze užít jakýkoliv typ elektronického podpisu, tedy i tzv. prostý elektronický podpis, za který lze považovat jakákoliv data. Lze proto dokument podepsat i kódem z SMS zprávy, tak jak tomu bylo v tomto případě, kdy žalovanému byla zaslána smluvní dokumentace na e-mail a na jím uvedené telefonní spojení SMS zpráva potvrzující odeslání smluvní dokumentace. Dle odborné literatury může být prostým elektronickým podpisem [příjmení], heslo, fráze či obrázek. Za prostý elektronický podpis je považováno i pouhé připojení jména, například k e-mailu či SMS. V daném případě byly uvedené náležitosti kontraktačního procesu splněny a ze strany žalobkyně byla rovněž zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Za tohoto stavu je tedy dle žalobkyně její nárok důvodný s tím, že pokud jde o smluvní úrok, požadovala jeho přiznání pouze ve výši 20 %, tedy i pokud jde od tohoto úroku se odvíjejících dalších nároků (smluvní pokuty a navýšení původní dlužné jistiny). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žalovanému bude stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 124 211 Kč (původní dlužná jistina ve výši 117 000 Kč, 998 Kč smluvní pokuta, 400 Kč náklady na vymáhání a 5 813,60 Kč úrok ve výši 20 % ke dni zesplatnění) a dále částku 19 772,99 Kč, představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny ve výši 122 813,60 Kč za dobu za dobu od [datum] do [datum]. Dále žalobkyně požaduje smluvní úrok ve výši 20 % ročně z částky 117 000 Kč od [datum] do [datum] a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 117 000 Kč od [datum] do zaplacení. 3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden v části výroku I., pokud jde o úrok z úvěru (a z něj se odvíjející výši kapitalizovaného úroku a smluvní pokuty) nad 20 %. V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci. 4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobkyně oznámila žalovanému přípisem ze dne [datum], který žalovaný převzal dne [datum], schválení úvěru a dne [datum] byla z účtu žalobkyně poukázána výplata půjčky ve výši 117 000 Kč na účet číslo [bankovní účet]. Žalobkyně upomínala žalovaného o úhradu dlužných prvních tří splátek výzvou ze dne [datum], o úhradu celé zesplatněné částky výzvou ze dne [datum] a dále předžalobní výzvou ze dne [datum]. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z prohlášení žalovaného a dokladů o výši vypláceného důchodu za období od [datum] do [datum] ve výši 14 078 Kč. 5. Odvolací soud řízení doplnil listinným důkazem – výpisem z účtu číslo [bankovní účet] vedeného na jméno žalovaného, ze kterého bylo zjištěno, že ke dni [datum] činil konečný zůstatek účtu - 100 Kč. 6. Soud prvního stupně posoudil věc právně podle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala uzavření úvěrové smlouvy v jí tvrzeném znění. V daném případě byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva v souladu s ustanovením § 1820 a následujících o. z., distančním způsobem. Žalobkyně však dostatečným způsobem uzavření takové smlouvy nedoložila. I když lze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že lze i úvěrovou smlouvu uzavřít distančním způsobem, prostřednictvím jedinečných identifikátorů, které jsou k takovému způsobu uzavření smlouvy a ochraně spotřebitele dány, bylo na žalobkyni, aby toto prokázala. V daném případě ze strany žalovaného měla být uzavřena smlouva prostřednictvím kódů, které byly žalovanému zasílány na jeho telefonní číslo mobilního operátora, prostřednictvím SMS zpráv. Žalobkyně však neprokázala, že by majitelem uvedeného telefonního čísla byl právě žalovaný. Za tohoto stavu tedy lze se ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že uzavření úvěrové smlouvy v žalobkyní tvrzené podobě právě konkrétně s žalovaným prokázáno nebylo. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní bylo prokázáno, že žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 117 000 Kč. Tato skutečnost vyplývá z výpisů z účtů, kdy z účtu žalobkyně byla provedena platba dne [datum] na bankovní účet, který byl veden na jméno žalovaného. Pokud tedy nebyla prokázána existence mezi účastníky uzavřené úvěrové smlouvy, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, a to v souladu s ustanovením § 2991 OZ. Dle tohoto zákonného ustanovení, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Za stavu, kdy žalobkyně tvrzení o poskytnutí finančních prostředků ve výši 117 000 Kč prokázala, ze strany žalovaného nebylo plněno ani částečně, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši žalobkyní vyplacené částky. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný právě v rozsahu této částky. 7. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud poukazuje na to, že i v případě, pokud by žalobkyně případnými dalšími důkazy prokázala uzavření úvěrové smlouvy v jí tvrzené podobě, bylo by třeba na tuto smlouvu nahlížet jako absolutně neplatné právní jednání, neboť z obsahu provedených listinných důkazů je nepochybné, že žalobkyně porušila svou zákonem stanovenou povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka. V daném případě žalovaný prokázal, že jeho jediným finančním příjmem je invalidní důchod. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z příjmu žalovaného ve výši 13 044 Kč měsíčně a dále výdajů ve výši 2 603 Kč měsíčně na bydlení. Takto obecně stanovené výdaje jsou zcela nereálné, zvláště za stavu, kdy nebylo žádným způsobem konkretizováno, jakého bydlení žalovaný využívá, zda se jedná o náklady vynaložené na případné nájemné, či jiné služby. V žádném případě žalobkyně nevycházela z žádných podkladů pro toto tvrzení. 8. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací