25 CO 182/2022-161 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha - východ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 36 C 221/2021-95, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit částku 77 022 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 77 022 Kč od [datum] do zaplacení a dále 2. žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 77 022 Kč za den [datum], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu částečně zamítl co do příslušenství a do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok II.). Žalovaným uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 41 366,40 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Řízení zastavil, co do požadavku žalobkyně vůči 2. žalované na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 77 022 Kč od [datum] do [datum] společně a nerozdílně s 1. žalovaným (výrok IV.) 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaní jsou solidárně odpovědní podle § 10 odst. 1 písm. i) ve spojení s § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), neboť bylo prokázáno, že 1. žalovaný způsobil škodu v důsledku požití omamných a psychotropních látek a 2. žalovaná, která byla v době dopravní nehody provozovatelem pojištěného vozidla, mu nezabránila toto svévolně užívat. 3. Proti shora uvedenému rozsudku, a to pouze proti jeho výrokům I. a III. podala včas odvolání 2. žalovaná. Namítala, že bylo prokázáno, že 1. žalovaný v době dopravní nehody nejen nevykonával práci v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou s 2. žalovanou, ale způsobil dopravní nehodu vozidlem, které nebylo k plnění jeho pracovních povinností určeno. Bylo prokázáno, že 1. žalovaný nezpůsobil dopravní nehodu při cestě do práce, ačkoliv pouze za tímto účelem měl s 2. žalovanou využití škodícího vozidla dohodnuto. Poukázala na rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 11 C 64/2020, ve kterém je uvedeno, že svěří-li provozovatel vozidlo do výlučného užívání jiné osoby, nemůže být na něj dle judikatury nahlíženo jako na provozovatele ve smyslu tohoto odstavce. 1. žalovaný měl v rozhodnou dobu vozidlo ve své faktické moci a výlučně ve svém užívání, když do zaměstnání nedocházel a vozidlo si ponechal. Dle 2. žalované zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zakládá solidární odpovědnost provozovatele vozidla a osoby řidiče pro případ porušení jejich povinností. To znamená, že porušení povinnosti při vzniku škodní události lze přičíst jak řidiči, tak provozovateli, pokud se jedná o dvě odlišné osoby. Zákon dává provozovateli vozidla možnost vyvinění pro případ, že prokáže, že v daném případě nemohl jednání osoby řidiče ovlivnit, tedy nemohl-li jeho jednání zabránit. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 146/2020, a ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1173/2012, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1536/2012, která připouští přenesení odpovědnosti z provozovatele na řidiče tehdy, pokud provozovatel učinil vše, aby zaměstnanec použil vozidlo pouze k sjednané pracovní činnosti. Konstatovala, že v pracovněprávních a obdobných vztazích je obvyklé, že zaměstnavatel svěří svému zaměstnanci motorové vozidlo k plnění pracovních úkolů, a pokud je zaměstnanec použije k jiným účelům, jde o použití vozidla bez vědomí či dokonce proti vůli zaměstnavatele. Poukázala na platnou soudní judikaturu ve vztahu k § 430 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), kdy k naplnění podmínky nedbalosti postačuje nevědomá nedbalost, která představuje psychický vztah provozovatele k zákonem předvídanému následku, jímž je možné zneužití jeho dopravního prostředku, a která je charakteristická tím, že provozovatel nechtěl, aby dopravní prostředek byl zneužit, o jeho zneužití nevěděl, případně nevěděl, že způsob jeho zajištění, který zvolil, není dostačující a zneužití prostředku v době jeho nepřítomnosti umožňující. Zavinění provozovatele nelze bez dalšího spatřovat v tom, že vozidlo zaměstnanci vůbec svěřil, případně, že mu umožnil parkovat s ním mimo provozovnu nebo stěží může zajistit vozidlo účinnějším způsobem proti zneužití než zákazem jeho používání k soukromým účelům, které je sankcionovatelné. 2. žalovaná nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že by nesplnila svoji prevenční povinnost, neboť měla omezené možnosti. Nevykonaná zdravotní prohlídka 1. žalovaného ve vztahu k jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce řidiče dle 2. žalované nesouvisí s tím, že 1. žalovaný byl v den dopravní nehody pod vlivem psychotropních látek, pokud již měl vydán platný řidičský průkaz, a tento jeho stav není v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Druhá žalovaná zdůraznila, že 1. žalovaný je dospělý, zcela způsobilý mít práva a povinnosti, vlastnil řidičský průkaz, při jednání vzbuzoval důvěru a 2. žalovaná si jej prověřila před uzavřením pracovní smlouvy i v otázce pracovní morálky. Druhá žalovaná poukázala na časovou posloupnost uzavření pracovního poměru s 1. žalovaným, kdy jeho nespolehlivost se prokázala až postupem času. Po dobu trvání jeho překážky v práci se dle 2. žalované jednalo o takovou nepřítomnost, kterou je zaměstnavatel povinen omluvit. Jestliže zaměstnanec dodatečně prokáže, že překážka v práci na jeho straně po rozhodnou dobu objektivně existovala, nemůže ji zaměstnavatel hodnotit jako neomluvenou a nemůže jít o porušení pracovní povinnosti z jeho strany. V době dopravní nehody nebylo vozidlo v držbě 2. žalované a je proto nespravedlivé, aby jí byla ukládána povinnost k náhradě škody vzniklé v důsledku excesu 1. žalovaného. Druhá žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený výrok I. tak, že uloží žalovanou částku zaplatit výlučně 1. žalovanému a žalobkyni uloží povinnost uhradit 2. žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání 2. žalované poukázala na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a zdůraznila, že toto ustanovení řeší postih, nikoliv náhradu škody. Postih je originární nárok, kdežto náhrada škody, která by přešla na pojistitele, je nárok derivativní. V projednávané věci je žalován postih pojistitele, nikoliv náhrada škody poškozeného. Solidární odpovědnost postihu je stanovena zákonem o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Možnost liberace je uvedena právě v ustanovení § 10 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tak, že provozovatel odpovídá společně a nerozdílně spolu s řidičem (v tomto případě za pohledávku pojistitele) na náhradu částky vyplacené podle odst. 1 písm. g), h), i) a j) neprokáže-li, že nemohl jednání této osoby ovlivnit. Pokud 2. žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 1397/2005, žalobkyně konstatuje, že úpravu podle § 10 odst. 2 písm. e) již současná úprava nezná, neboť 23. 9. 2016 byl zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel novelizován. Navíc jde o nepřípadný odkaz, neboť šlo o zproštění odpovědnosti řidiče, který vykonával činnost pro zaměstnavatele. V tomto řízení se neprokázalo, že by se jednalo o škodu vzniklou při činnosti 1. žalovaného pro 2. žalovanou. Pokud by se jednalo o dopravní nehodu při činnosti pro zaměstnavatele, byla by 2. žalovaná odpovědná, nikoliv dle § 10 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ale přímo dle § 10 odst. 1 písm. i) tohoto zákona. Z uvedeného se podává, že pokud 1. žalovaný neřídil vozidlo při činnosti pro 2. žalovanou, je 2. žalovaná jako provozovatel odpovědná podle § 10 odst. 3 zákona o pojištění z odpovědnosti vozidel, neprokáže-li, že nemohla nehodě zabránit. Žalobkyně nemá za prokázáno, že by 1. žalovaný měl s 2. žalovanou uzavřenou platnou dohodu ohledně využití vozidla toliko na cestu do práce, neboť 1. žalovaný odmítl, že by takovou dohodu podepsal. V řízení nebyl navržen znalecký posudek z oboru písmoznalectví, kterým by bylo prokázáno, že 1. žalovaný bez dalšího dohodu podepsal. K odkazované judikatuře 2. žalovanou žalobkyně konstatuje, pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1536/2012, nebylo prokázáno, že by šlo o nehodu při činnosti 2. žalované a rozhodnutí tak na projednávanou věc nedopadá. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1173/2012, tak v tomto případě se žalovaná zprostila odpovědnosti, jelikož prokázala, že nemohla nic dalšího k zabránění nehody učinit, což není tento případ. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 146/2020, tak je přiléhavý, neboť v tomto případě žalovaná svou nedbalostí umožnila další užívání vozidla 1. žalovaným. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který uvedl, že nárok dle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není dán. Je povinností pojištěného dopravní nehodu oznámit pojistiteli a stejně tak je nespornou povinn