21 Co 229/2024-881 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobkyně každá v rozsahu ideální ½ nejsou spoluvlastnicemi části původního pozemku pozemkového katastru parc. č. 283/1 v k. ú. , adresa, , nyní pozemku katastru nemovitostí parc. č. 870/2 – zastavěná plocha s nádvořím, o výměře 94 m2, v k. ú. , adresa, , části původních pozemků pozemkového katastru parc. č. 283/1 a 830 v k. ú. , adresa, , nyní pozemku katastru nemovitostí parc. č. 283/22 - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 422 m² v k. ú. , adresa, , části původních pozemků pozemkového katastru parc. č. 283/1, 341/1 a 830 v k. ú. , adresa, , nyní pozemku katastru nemovitostí parc. č. 283/21 - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 794 m² v k. ú. , adresa, a části původních pozemků pozemkového katastru parc. č. , hodnota, , 341/1 a 830 v k. ú. , adresa, , nyní pozemku katastru nemovitostí parc. č. 286/8 - ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 6 646 m², v k. ú. , adresa, (výroky I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně), za nevydané pozemky náleží žalobkyním náhrada podle § 11 odst. 2, § 11a a případně § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb. (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně), vyslovil, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí , právnická osoba, , , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně), účastníku a vedlejšímu účastníku na jeho straně uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení 127 150 Kč k rukám zástupkyně žalobkyň do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně) a konečně účastníku a vedlejšímu účastníku na jeho straně uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatek 3 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne , datum, bylo žalobkyním doručeno rozhodnutí , právnická osoba, (dále jen „SPÚ“) ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , (dále jen „Rozhodnutí“) kterým byly zamítnuty žádosti žalobkyň ze dne , datum, a , datum, na vydání částí původních pozemků dle PK parc. č. 341/1, 333 (dále jen „333“) a dále pozemky dle PK parc. č. 283/1 (dále jen „283/1“), 830 (dále jen „830“), 333 a 341/1 (dále jen „341/1“), u všech tak, jak jsou identifikovány na současný stav dle KN. Pozemky 341/1 a 830 byly převedeny na stát na základě smlouvy z 18. a , datum, (dále jen „Smlouva z února 1949“) a pozemky 333, 283/1 a 296/3 na základě smlouvy z 12. a , datum, (dále jen „Smlouva z prosince 1949“). Žalobkyně se pak po provedených dispozičních úkonech v posledku domáhaly, aby soud Rozhodnutí nahradil rozsudkem, kterým rozhodne o tom, že žalobkyně jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, (dále jen „ZoP“) jsou ½ spoluvlastníky pozemků dle KN parc. č. 870/2, 283/22, 283/21 a 286/8, a to na podkladě tvrzení, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ZoP k bývalému zemědělskému majetku svých právních předchůdců manželů , jméno FO, , rolníků v , adresa, . Žalobkyně v žalobě sporovaly předně způsob rozhodnutí, kdy SPÚ namísto o existujících pozemcích podle KN rozhodoval o původních již neexistujících pozemcích podle PK, čímž vydal neurčitý správní akt. Dále žalobkyně namítaly, že SPÚ neoprávněně zamítl jejich žádost ohledně pozemků 333 a 283/1 pro překážku věci rozhodnuté, neboť v předchozích rozhodnutích se jednalo pouze o části těchto pozemků, a že účastníkem řízení mělo být také , právnická osoba, . Dále žalobkyně nesouhlasily se závěrem SPÚ, že listina ze dne , datum, , kterou byl obecně uplatněn zbytkový restituční nárok žalobkyň, nebyla tehdejšímu pozemkovému úřadu doručena včas. Otázka včasnosti přitom již byla podle žalobkyň několikrát posuzovaná v rámci jiných restitučních věcí, a to jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím a soudem ve správním soudnictví. Doposud soudy vždy došly k závěru, že žádost ze dne , datum, je nutno posuzovat jako včasnou, a to i v případě, kdy na ni není uvedeno podací razítko podatelny , adresa, . Dále žalobkyně nesouhlasily s názorem SPÚ, žepředmětné pozemky nebyly na stát převedeny v rozhodném období, když uvedly, že ke konečnému převodu došlo na základě smluv z roku 1949, tj. po rozhodném období ohraničeném dnem , datum, . Žalobkyně nepopíraly, že proces výkupu pozemků v souvislosti s výstavbou vodní nádrže , adresa, byl zahájen již před rozhodným obdobím. Postavení manželů , jméno FO, ale bylo v té době naprosto jiné. Smlouvy z února a prosince 1949 nebyly žádným formálním dokončením procesu započatého již dříve, ale zcela samostatnými smlouvami, což je zřejmé i z toho, že jejich předmětem je podstatně více půdy, než o čemž bylo jednáno v roce 1947. Například v případě pozemku 283/1 dokonce pětkrát více, než co bylo v roce 1947 zamýšleno a než bylo pro stavbu vodní nádrže nezbytně třeba. Rozsáhlou část pozemků převzal stát proto, aby zajistil náhradní pozemky pro tzv. víkendisty, nebo aby je mohl použít ke směně. Zároveň s ohledem na tehdy platný intabulační princip, nemohlo dojít k převodu pozemků dříve, tedy již smlouvou z roku 1947. Tato dřívější smlouva nemůže být ani posuzována jako smlouva o smlouvě budoucí, když její předmět není jasně vymezen. Ohledně tísně žalobkyně uvedly, že v souvislosti s rozsahem převáděné půdy a účelem tohoto převodu, je zcela zřejmé, že tyto smlouvy jasně vykazovaly znaky státní politiky zacílené proti velkým vlastníkům půdy tzv. kulakům, kterými manželé , jméno FO, podle tehdejší legislativy byly. Stát přitom již krátce po převratu činil legislativní kroky, které měly za cíl zbavit tyto vlastníky jejich půdy a v rámci kolektivizace zemědělství zamezit v samostatném hospodaření. V daném případě pak stát využil výstavby vodního díla , adresa, k tomu, aby vlastnictví půdy manželů , jméno FO, v co největší míře omezil, až nakonec přišli o skoro veškeré své půdní vlastnictví. V době podpisu smluv z roku 1947 jednali manželé , jméno FO, při vědomí toho, že za odstoupenou půdu si pořídí pozemky náhradní, nic takového již ale v únoru 1948 nebylo možné a manželé , jméno FO, věděli, že o svou zemědělskou půdu přijdou. Tedy smlouvy z února a prosince 1949 již uzavírali za zcela jiných politických a právních poměrů. Jejich tíseň pak byla umocněna tím, že stát nedodržel sliby, které manželům , jméno FO, dal v rámci smluvního odstoupení pozemků v roce 1947. Stát sice vyplatil manželům , jméno FO, v roce 1947 určitou cenu, ale již v té době si byl vědom toho, že tato cena není cenou spravedlivou, a že pokud jim bude vyplacena pouze tato částka, byli by manželé , jméno FO, postoupením pozemků těžce poškozeni. Závazně jim proto přislíbil vyplacení subvence ve výši 700 000 Kčs, a to do konce roku 1948. S tímto manželé , jméno FO, počítali, a přestože tuto slíbenou subvenci státu po únoru 1948 urgovali, nebyla jim ještě v roce 1949 vyplacena a lze mít za to, že jim nebyla vyplacena nikdy. Nápadně nevýhodné podmínky lze dle žalobkyň spatřovat v tom, že smlouvami z února a prosince 1949 bylo státu postoupeno podstatně více výměry pozemků, než bylo původně zamýšleno, a to za cenu, která neodpovídala tehdejším cenovým předpisům. Jak dovodily soudu v předchozím řízeních, je sice pravdou, že ohledně části pozemku 283/1 o výměře 9 000 m2 byla v roce 1947 sjednána předběžná cena 1 Kčs/m², ale nutno vzít v potaz skutečnost, že mezi uzavřením smlouvy v roce 1947 a 1949 uběhly více než 2 roky a následně byl postoupen celý tento pozemek. Všechny pozemky uvedené ve smlouvě z prosince 1949 nebyly oceněny v souladu s odhadem , tituly před jménem, , jméno FO, , podle něhož měly být celé pozemky parc. č. 321 a 333 prodány za 2,50 Kčs, smlouvu z prosince 1949 byla za tuto cenu prodána jen jejich část a zbývající část jen za 1,50 Kčs/m². Pozemek 286 měl být prodán za 1 Kčs/m2, smlouvou z prosince 1949 byla za tuto částku prodána jen jeho část, zbývající část jenom za 0,20 Kčs/m². Stát tak nerespektoval při uzavření smlouvy ani svůj vlastní odhad. V rozhodném období stran způsobu ocenění platilo, že u staveb zahrnutých do pětiletého plánu, což byla i stavba vodního díla , adresa, , měl stát pozemky koupit nebo nedošlo-li k dohodě, tak vyvlastnit za přiměřenou náhradu dle § 1 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 vládního nařízení č. 296/1948 Sb. o opatření ve stavebnictví v pětiletém plánu. Náhrada měla být stanovena se zřetelem na obecnou cenu zemědělské půdy. Prováděcí předpis vládního nařízení byl platný od , datum, . Šlo o vyhlášku , Anonymizováno, č. 208/1990. U ní však byla stanovena účinnost zpětně k , datum, . Tato vyhláška sice byla přijata až v roce 1950, tedy po uzavření smluv v únoru a prosinci 1949, nicméně neexistovaly-li oceňovací předpisy, měla být kupní cena sjednána tak, aby se vyčkalo vydání příslušného právního předpisu. Podle § 1 citované vyhlášky by v případě neuzavření smlouvy z února a prosince 1949, měli manželé , jméno FO, při vyvlastnění nárok na 2 Kčs/m2 v případě