26 Co 265/2025-133 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem rozhodl, že žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vyklizení ubytovacího prostoru v domě č. p. , Anonymizováno, v , adresa, , v části obce , adresa, , to vše v obci , adresa, a v katastrálním území , adresa, , zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví číslo , hodnota, pro obec , adresa, a katastrální území , adresa, a předání vyklizeného ubytovacího prostoru, se zamítá (výrok I.) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám České republiky na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi na náhradu nákladů řízení částku 15 488 Kč (výrok II.).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný není plně svéprávný pro poruchu osobnosti a poruchu chování vzniklou v návaznosti na dlouhodobé a nepřetržité užívání návykových látek, přičemž žalovaný je závislý na užívání kanabinoidů a na metamfetaminu. Opatrovníkem žalovaného byl na základě rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 26 P 377/2012-366, jmenován žalobce. Žalobce umožnil žalovanému bydlet ve své ubytovně v domě č. p. , Anonymizováno, v , adresa, od 1. 4. 2023 do 1. 10. 2023, a to na základě Smlouvy o ubytování uzavřené dne 27. 3. 2025. Žalovanému následně nebyl dán souhlas s dalším ubytováním, usnesením Rady města č. , hodnota, ze dne 4. 9. 2023 nedošlo k prodloužení smlouvy. Žalovaný přesto na ubytovně dosud fakticky bydlí, ačkoli byl k jejímu opuštění vyzván výzvou ze dne 14. 5. 2024. Na ubytovně žalovaný opakovaně ruší noční klid, zejména pouštěním hlasitě televize a ťukáním ostatním obyvatelům na dveře, a dopouští se občasného porušení provozního řádu ubytovny, např. kouřením na pokoji.3. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žaloba nebyla podána důvodně. Mezi žalobcem jako vlastníkem nemovitosti, ubytovny a žalovaným zastoupeným hmotněprávním opatrovníkem - žalobcem, byla uzavřena smlouva o ubytování na dobu určitou (§ 2201 a násl. o. z.), na základě které žalobce přenechal žalovanému do užívání lůžko v místnosti ubytovny se společným příslušenstvím. Nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby k 1. 10. 2023, přičemž žalobce neměl zájem na prodloužení nájmu. Žalovaný se po tomto datu z ubytovny neodstěhoval. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalobce je sice vlastníkem předmětné nemovitosti a současně dochází ze strany žalovaného k zásahu do jeho práva (žalovaný předmět nájmu žalobci neodevzdal a nadále jej bez právního důvodu užívá), nicméně v dané věci je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný je osobou omezenou ve svéprávnosti pro duševní poruchu ovlivňující jeho chování a žalobce byl jmenován jeho opatrovníkem. Povinností žalobce jako opatrovníka žalovaného je dle soudu prvního stupně podle § 457 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“) sledovat zájmy žalovaného a naplňovat jeho práva, dle § 466 o. z. udržovat s žalovaným vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o něj skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy. Z toho důvodu soud prvního stupně zkoumal, zda právo žalobce na ochranu jeho vlastnického práva vyklizením žalovaného z ubytovny není v rozporu s jeho povinností veřejného opatrovníka náležitě chránit zájmy žalovaného, resp. zda jednání žalobce není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z. Přestože měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalovaný se na ubytovně dopouští porušování provozního řádu a že jeho chování odůvodňuje neprodloužení ubytovací smlouvy, zdůraznil, že mezi povinnosti žalobce jakožto opatrovníka žalovaného patří i zajištění bytové potřeby žalovaného. Za situace, kdy žalobce k poučení soudu prvního stupně neprokázal, kde by žalovaný v případě vyhovění návrhu žalobce bydlel, a že by reálně žalovanému hrozil život na ulici, ačkoliv trpí duševními poruchami, pro které byl omezen ve svéprávnosti a které jej limitují v běžných činnosti, je třeba uzavřít, že v možnostech a schopnostech žalovaného není si bez pomoci svého opatrovníka sehnat sám jiné ubytování, a proto je třeba poskytnout žalovanému ochranu v podobě zajištěného bydlení. Pokud pak žalobce k podpoření svého návrhu upozorňoval na § 63 o. z., který vyjmenovává osoby, které se nemohou stát opatrovníkem a mezi které patří i provozovatel zařízení, v němž opatrovanec pobývá, soud prvního stupně uzavřel, že to byl právě žalobce, který žalovaného ubytoval ve své ubytovně, ačkoli byl jeho opatrovníkem, a proto není na místě se nyní tohoto ustanovení dovolávat. Ze všech uvedených důvodů s ohledem na princip dobrých mravů podle § 2 odst. 3 o. z. odepřel soud prvního stupně žalobci ochranu jeho práva vyplývajícího z ustanovení § 1040 o. z. na vyklizení žalovaného z nemovitosti žalobce a žalobu zamítl, přičemž uvedl, že rozsudek má povahu rozhodnutí pouze tzv. ,,pro tentokrát“ s tím, že pokud by došlo k podstatné změně okolností, které byly podkladem pro odůvodnění tohoto zamítavého rozsudku, není vyloučeno, aby se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického k předmětné nemovitosti dle § 1040 o. z. v novém soudním řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“).4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který jako hlavní důvod zamítnutí žaloby uvedl povinnost žalobce, jako opatrovníka žalovaného, zajistit mu bydlení, případně bytovou náhradu. Tato povinnost není uvedena v žádném zákonném ustanovení, skutečnost že byl žalovaný dočasně ubytován na ubytovně žalobce, byla pouze dobrá vůle žalobce. Žalovaný je povinen dodržovat ubytovací řád, stejně jako ostatní ubytovaní, což však opakovaně a dlouhodobě nečinil, a proto také nebyla nájemní smlouva, která byla se žalovaným uzavřena na dobu určitou, prodloužena. Žalovaný tak užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu, za jejich užívání ničeho nehradí. Postupem soudu byla upřednostňována práva žalovaného na úkor práv jiných fyzických osob, které totožné ubytovací zařízení užívají, případně užívat mohou, vhodnějším a využitelnějším způsobem, než žalovaný. Předmětné ubytovací zařízení není zdravotnickým ani sociálním zařízením, ve kterém by mohly být ubytovány osoby s duševními chorobami. Žalovaný vzhledem ke své diagnóze potřebuje pravidelný dohled a péči, kterou mu však žalobce z pozice opatrovníka nemůže v daném typu zařízení zajistit. Podle žalobce se měl soud prvního stupně zabývat pouze návrhem na vyklizení ubytovacího prostoru, kdy v řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný užívá tento prostor bez právního důvodu. Předmětem zkoumání tak nemělo být zjišťování možností žalovaného získat jiné ubytování nebo povinnost žalobce zajistit žalovanému bydlení či jiné sociální služby. Žalobce v pozici veřejného opatrovníka vykonává pouze přenesenou působnost obce. Obec pouze supluje povinnost státu, a proto dle žalobce není možné v daném řízení slučovat rozhodování o jeho právu na vyklizení žalovaného s posuzováním povinnosti obce jako veřejného opatrovníka. Žalobce nad rámec uvedeného však dlouhodobě usiluje o zajištění umístění žalovaného do zařízení, které by odpovídalo jeho diagnóze, zatím však bezúspěšně. Žalobce tedy považuje svoji žalobu za důvodnou a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení žalovaného vyhoví. Při odvolacím jednání dle 17. 12. 2025 žalobce uvedl, že žalovaný je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, v ubytovacím prostoru má však nadále své věci, proto trvá na podaném odvolání s tím, že je stále znemožněno prostory opravit a případně dále pronajmout.5. Kolizní opatrovník žalovaného ve vyjádření během odvolacího jednání dne 17. 12. 2025 uvedl, že se žalovaným není v podstatě v žádném kontaktu, informace o tom, že žalovaný je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, je i pro něj nová. Má však za to, že by mělo být důsledně posouzeno, zda jednání žalobce je v souladu s dobrými mravy, když je z obsahu spisu zřejmé, že i jednotlivé složky žalobce mají odlišná stanoviska k vyklizení žalovaného.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.7. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění a závěrů. Podstatné skutečnosti, které na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, považuje odvolací soud za správné. V tomto směru proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž sk