27 Co 16/2026-527 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha-východ výše citovaným rozsudkem ze dne 23. 10. 2025, č. j. 35 C 86/2025-496, ve výroku I. zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení souhlasu žalovaného s převodem pozemků parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Výrokem II. nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, zapsaných na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, na žalobce, a to každému z nich podíl na nich o velikosti 1/2. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení částkou 216 711 Kč, ve kterém byla zjevná nesprávnost v označení povinného a oprávněných opravena usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2025, č. j. 35 C 86/2025-500, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v uvedené částce.2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyním žalobců vznikl restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, za nevydaný pozemek parc. č. PK , Anonymizováno, o výměře 11 179 m² v k. ú. , adresa, , který přešel do vlastnictví státu vyvlastněním v letech 1951 až 1953 za účelem výstavby. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 7. 1998, č. j. , Anonymizováno, , bylo rozhodnuto, že pozemek nebude vydán. Žalovaný nárok původně ocenil částkou 60 087,13 Kč pro každou z oprávněných osob, následně jej přecenil na 289 861,25 Kč pro každého restituenta, avšak podle skutkových zjištění soudu měl být celý odňatý pozemek oceněn jako stavební, tedy celkovou částkou 1 117 900 Kč, z níž na každého žalobce připadá jedna polovina. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci jsou právními nástupci původních oprávněných osob, dosud neuspokojený restituční nárok po zohlednění již poskytnutého plnění činí 430 118,11 Kč a hodnota požadovaných převáděných pozemků činí 346 546,17 Kč. Postup žalovaného, který ani po více než třiceti letech nebyl schopen nárok správně ocenit a tím žalobcům fakticky znemožnil plnohodnotnou účast ve veřejných nabídkách, soud hodnotil jako liknavý a svévolný. Překážky převoditelnosti zbývajících pozemků žalovaný konkrétně netvrdil a neprokázal. Pouhý poukaz na možnou aplikaci novely zákona č. 503/2012 Sb. zákonem č. 287/2025 Sb. nebyl dostatečným skutkovým tvrzením. Proto soud prvního stupně žalobě ve zbylém rozsahu vyhověl. Žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v plné výši.3. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání do výroků II. a III. Namítal nesprávné právní posouzení věci i nákladů řízení. Tvrdil, že po žádosti žalobců neprodleně přecenil jejich nárok, že spornost se týká pouze části pozemku – komunikací a přilehlých zelených pásů – a že žalobci se přes veřejné nabídky pravidelně vyhlašované žalovaným dostatečně neúčastnili. Ve vztahu k nákladům řízení namítal, že žalobci vzali žalobu zpět ohledně 13 náhradních pozemků a byli úspěšní pouze ohledně 16 pozemků, takže měl být aplikován § 142 odst. 2 o. s. ř., nikoli § 142 odst. 1 o. s. ř.4. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku. Poukázali na to, že odvolání nebylo přes avizované doplnění doplněno, že žalovaný neuvedl konkrétní odvolací návrh a že již v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 27 Co 277/2022 byly posuzovány tytéž právní otázky. Zdůraznili, že liknavost a svévole žalovaného spočívá zejména v dlouhodobém prodlení, nesprávné evidenci a ocenění restitučního nároku a nedostatečné kvalitě a kvantitě veřejných nabídek. K nákladům uvedli, že částečné zpětvzetí žaloby bylo procesní reakcí na skutečnosti zjištěné až v průběhu řízení a nelze je klást k jejich tíži.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (výroky II. a III.), jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.6. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda přešla na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1. Podle § 4 odst. 4 téhož zákona přechází nárok na dědice, zemřela-li oprávněná osoba, která nárok uplatnila. Podle § 11a zákona o půdě se nároky oprávněných osob uspokojují převodem náhradních pozemků a podle § 14 odst. 1 zákona o půdě náleží oprávněné osobě náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Převoditelnost zemědělských pozemků spravovaných žalovaným je dále limitována § 6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu.7. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že existuje-li restituční nárok podle zákona o půdě a postup žalovaného byl ve vztahu k oprávněné osobě liknavý, svévolný nebo diskriminující, může se oprávněná osoba domáhat převodu vhodného náhradního pozemku i mimo rámec veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě žalobou na nahrazení projevu vůle. Takový postup není vůči ostatním oprávněným osobám diskriminační (srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, III. ÚS 495/05 a Pl. ÚS 6/05 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud tento judikaturní rámec znovu shrnul a potvrdil i v usnesení ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3474/2023, vydaném ve skutkově i právně obdobné věci týchž účastníků, když zdůraznil, že k uspokojení nároku mimo proces veřejných nabídek lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základ lze postup žalovaného kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a oprávněná osoba se ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svého práva.8. Za projev liknavosti a svévole lze podle ustálené judikatury považovat nejen nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků, ale též postup, kterým stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení restitučního nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejných nabídek, nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny odňatých a nevydaných pozemků. V takovém případě pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016, 28 Cdo 1189/2020, 28 Cdo 1117/2015, 28 Cdo 837/2017, 28 Cdo 2786/2020; obdobně i rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1666/2020). Dovolací soud výslovně akcentoval právě tento aspekt v citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 3474/2023, když zdůraznil, že dlouhodobé vedení nároku v nesprávné výši a pouze částečné přecenění v reakci na žádost oprávněných osob představovalo podstatný důvod, pro který nemohl být nárok uspokojen zákonem předvídanou cestou veřejných nabídek.9. Odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ten provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a srozumitelně vyložil, proč považuje celý odňatý pozemek parc. č. PK , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, za pozemek, který měl být pro účely restituční náhrady oceněn jako stavební. Rozhodné je, že pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby, tento účel byl následně realizován a stavební charakter se vztahuje nejen k zastavěným plochám v užším smyslu, ale též k pozemkům funkčně souvisejícím, včetně obslužných komunikací a ploch sloužících užívání staveb. Odvolací námitka žalovaného, že spornost se týká jen komunikací a zelených pásů, proto není důvodná.10. Rovněž námitka, že žalovaný po žádosti žalobců nárok neprodleně přecenil, nemůže obstát. Podstatné není pouze to, zda žalovaný provedl určité přecenění, nýbrž zda nárok evidoval a oceňoval ve správné výši umožňující jeho reálné a plnohodnotné uspokojení. Jestliže žalovaný po dlouhou dobu vycházel z podstatně nižšího ocenění a ani následně neakceptoval správné ocenění celého odňatého pozemku jako stavebního, šlo o postup, který žalobcům ztěžoval uspokojení nároku veřejnou nabídkou. V tomto směru je třeba připomenout i závěr Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3474/2023, podle něhož právě nesprávná kvantifikace nároku může být jedním z podstatných důvodů, proč oprávněná osoba nemůže dosáhnout uspokojení v rámci veřejných nabídek, a její požadavek na převod konkrétních vhodných pozemků je pak důvodný.11. Nedůvodná je i námitka nedostatku aktivity žalobců. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobci, resp. jejich právní předchůdkyně, nebyli pasivní; domáhali se přecenění nároku, opatřovali podklady a znalecká posouzení a usilovali o jeho uspokojení. Nadto v situaci, kdy výše nároku evidovaná žalovaným byla nesprávná a nižší, nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se nadále účastnili v