13 CO 302/2021-119 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 16 070 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 7 550,40 Kč (výrok II). 2. K odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že žalobce jako prodávající převedl kupní smlouvou ze dne 14. 7. 2017 do vlastnictví žalované pozemek č. parc. [číslo] v k. ú. [obec] za kupní cenu v částce 3 720 Kč stanovenou znaleckým posudkem znalce [jméno] [příjmení]. Následně však bylo žalobcem na podkladě znaleckého posudku [anonymizována čtyři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [obec] zjištěno, že původní ocenění není správné a kupní cena měla činit 19 790 Kč. Žalovaná částka je rozdílem mezi částkami stanovenými těmito posudky, podle žalobce představuje bezdůvodné obohacení, které mělo žalované převodem pozemku za cenu uvedenou v kupní smlouvě ze 14. 7. 2017 na úkor žalobce vzniknout. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná kupní smlouva, tato kupní smlouva obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem v ust. § 2079 a násl. o. z., je určitá a srozumitelná, včetně ujednání o kupní ceně. Podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, bylo povinností žalobce prodat pozemky za cenu obvyklou, pokud tak však žalobce neučinil, nelze jeho pochybení přenášet na žalovanou. Žalobce koncipoval znění kupní smlouvy a sám stanovil výši kupní ceny, na kterou žalovaná (za předpokladu, že chtěla nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem) musela přistoupit. Bylo na uvážení žalobce, jakým způsobem bude cena obvyklá zjištěna (zda prostřednictvím jejích pracovníků či pomocí znaleckého posudku) a v jeho gesci byl i výběr znalce, který znalecký posudek následně vyhotovil. Byla-li smlouva uzavřena platně, nepřichází institut bezdůvodného obohacení v úvahu, neboť kupní smlouva představuje právní důvod, na základě kterého byla žalovanou plněna kupní cena a na základě kterého žalobce převedl své vlastnické právo k nemovitostem. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, popř. 28 Cdo 1623/2019, pak tato rozhodnutí se vztahovala k restitučním nárokům dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a soud je nepovažuje za dostatečně přiléhavá. Dále soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena v červenci 2017 a revizní znalecký posudek byl vypracován až v červnu 2019, přičemž výzva k vydání bezdůvodného obohacení byla žalované doručena až v lednu 2021, tedy po více než 3 letech od uzavření kupní smlouvy. Domáhá-li se žalobce vydání„ bezdůvodného obohacení“ s odstupem více než 3 let, pak jeho postup podle soudu prvního stupně koliduje s dobrými mravy a porušuje princip právní jistoty. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním. Namítal, že zásadní pro posouzení dané věci je skutečnost, že v případě smluv uzavřených mezi Státním pozemkovým úřadem a uživateli pozemků v zahrádkové osadě podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, bylo jeho povinností na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemku v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976 převést pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě. Nejednalo se tedy o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemku v zahrádkové osadě pozemky v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že žalobce převod musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Judikatura k této problematice je v podstatě jednotná a dlouhodobě je zastáván názor, že smlouvy, jimiž převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, resp. Státní pozemkový úřad, nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší nežli zákonné, učinil tak převádějící mimo rámec zákona, proto i bez právního důvodu, čímž se žalovaní jako nabyvatelé pozemku na úkor žalobce jako převádějícího bezdůvodně obohatili. K vydání bezdůvodného obohacení pak jsou legitimováni ti, kteří se takto obohatili, a nikoliv znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. Žalobce opětovně (shodně jako v řízení před soudem prvního stupně) poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 a sp. zn. 28 Cdo 1623/2019. K námitce žalované i k závěru soudu, že tato rozhodnutí nejsou na danou věc aplikovatelná, uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutno odlišit od vydání pozemků v tzv. přímé restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, respektive obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. U převodu náhradního pozemku má žalobce zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek, mimo jiné i hodnotových, smlouvou (nikoliv ve správním řízení) převede náhradní pozemek. Je zde proto nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemku v zahrádkových osadách. Na posouzení pak nemůže mít vliv ani to, zda cena byla stanovena zákonem č. 229/1991 Sb. či zákonem č. 503/2012 Sb., protože oba zákony definují dispoziční oprávnění žalobce a podmínky (i cenové), za nichž může, respektive musí dispozici realizovat. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 je dle názoru žalobce posuzována obdobná situaci, kdy původní posudek, z něhož se vycházelo při stanovení ceny pozemků v převodní smlouvě, objednal Pozemkový fond ČR a nabyvatel toto ocenění pouze akceptoval. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným dle jejich tvrzení de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobce se proto domáhal změny napadeného rozsudku a vyhovění žalobě. 4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce především nesouhlasila s aplikací jím odkazované judikatury Nejvyššího soudu na daný případ a namítala, že žalobce nepřípustně zobecňuje závěry jím citovaných judikátů. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými touto judikaturou a přezkoumávanou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen specifickou a úzkou otázku vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, resp. jejich oceňování, a nikdy se nejednalo o převody pozemků kupní smlouvou. Oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě mělo být prováděno přesně podle podmínek stanovených zákonem (ocenění ke konkrétnímu datu a podle konkrétně označené oceňovací vyhlášky). V daném případě však byla uzavřena kupní smlouva a podle zákona měl žalobce prodávat pozemky v zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon ukládá žalobci povinnost určitým osobám při splnění zákonných podmínek převést pozemky, neznamená automaticky nedostatek autonomie svobodné vůle prodávajícího, neboť ohledně obsahu smlouvy není autonomie svobodné vůle žalobce jako prodávajícího nijak zvlášť omezena. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě například v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobce o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoli kupují. Byl to právě žalobce, který jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na tuto cenu přistoupili v přesvědčení, že i stran kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. Způsob zjištění či stanovení obvyklé ceny byl zcela na svobodné vůli žalobce. Obvyklá cena nemusí být vůbec cenou zjištěnou znaleckým posudkem a ani zákon o oceňování majetku to nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten to koupit, a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Jestliže žalobce zvolil způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, je to způsob přípustný, ale jakmile uzavřel smlouvu na konkrétní cenu, nerozhodno, zda podle znaleckého posudku či jinak stanovenou, smlouva platí a nelze ji jednostranně měnit ani odkazem na to, že si po letech nechal zpracovat revizní posudek znaleckého ústavu. Žalovaná navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s.