14 CO 224/2021 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za období od května 2018 do dubna 2019. Přitom neuznal námitku započtení, neboť vzájemnou pohledávku žalované měl za nejistou a neurčitou. Za lichou považoval též obranu žalované, že žalobce nedoložil skutečné náklady na služby, neboť předmětem sporu nebylo vyúčtování skutečně spotřebovaných služeb. 2. Žalovaná se proti rozsudku odvolala, protože měla za to, že její vzájemná pohledávka není nejasná a neurčitá a že sporné je maximálně její právní posouzení. Měla též za to, že vyloučení započtení by s ohledem na okolnosti případu bylo nespravedlivé. 3. Odvolání není důvodné. 4. V dané věci žalobce uplatňuje pohledávku z nájemní smlouvy, jejíž platnost nebyla zpochybněna a jež nebyla plněna. Žalovaná proti této pohledávce uplatnila vzájemnou pohledávku, kterou soud prvního stupně shledal jako nejistou a neurčitou, a proto započtení nepovažoval za účinné. Odvolací soudu nakonec s tímto závěrem souhlasí, avšak až po doplňujícím vyjádření žalobce k okolnostem, na nichž žalovaná vzájemnou pohledávku zakládá. Bez něj totiž spornost vzájemné pohledávky posoudit možné nebylo. 5. Svou protipohledávku na náhradu nemajetkové újmy žalovaná zakládala na tvrzení, že„ v době, kdy spolu bydleli, se žalobce vůči ní dopouštěl protiprávního jednání ve formě (a) sprostých nadávek, (b) výsměchu a ponižování a (c) výhrůžek, že ji z domu vyhodí tzv. na ulici, třebaže mu nájemné tehdy řádně hradila.“ Protiprávní jednání žalobce mělo být zachyceno na audionahrávkách, jež podle žalobce zachycují pouze rozhovory mezi žalobcem a [jméno] [příjmení], synem žalované a bratrem žalobce, které inicioval [anonymizována dvě slova], což žalovaná ústy svého zástupce nepopřela (uvedla, že si není jistá, zda jde ve všech případech pouze o rozhovory těchto dvou osob). 6. Žalovaný před odvolacím soudem podrobněji popsal vztahy a spory mezi účastníky. Mimo jiné uvedl, že„ od roku 2018 je mezi účastníky pouze vyhrocená komunikace, a to zejména ze strany žalované prostřednictvím [jméno] [příjmení].“ Dále uvedl, že dům, k němuž se vázala nájemní smlouva, dostal vlastně nikoli od žalované, ale jaksi jejím prostřednictvím od svého otce [jméno] [příjmení]. Když pak následně žalovaná přišla s požadavkem na vrácení domu, vztahy se vyhrotily a žalovaná s [anonymizována dvě slova] se snažili žalobce z domu vypudit. Obě strany na sebe navzájem volaly policii a v trestním řízení bylo zjištěno, že partnerka žalobce trpí úzkostí z [anonymizována dvě slova]. Žalovaný poukázal i na to, že žalovaná měla k dispozici dům [adresa], kde dnes ostatně bydlí. 7. Na základě uvedeného je zřejmé, že bez podrobného objasnění konfliktu mezi účastníky a [anonymizována dvě slova] nelze učinit závěr, že by se žalobce vůči žalované dopustil nějakého zavrženíhodného, protiprávního jednání, které by mělo zakládat právo žalované na náhradu nemajetkové újmy. I kdyby pronesl to, co mu připisuje žalovaná, nelze to posuzovat bez kontextu. A ten je zřejmě mnohem složitější a barvitější, než jak jej žalovaná popsala. Jde o klasický nepřehledný rodinný spor, u nějž přinejmenším na první pohled nelze určit původce. Navíc v něm zjevně hraje významnou roli třetí osoba, tj. [anonymizována dvě slova]. Další významnou okolností je fakt, že výroky, jež mu žalovaná vyčítá, žalobce ani nepronesl před ní. Je tedy třeba protipohledávku žalované skutečně považovat za nejistou a neurčitou, a proto ji k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. použít nelze. Nespravedlnost v prosazení jasné a relativně nízké pohledávky žalobce před objasněním velmi obtížně zjistitelné a vysoké pohledávky žalované, odvolací soud nespatřuje. 8. Žalované je ovšem třeba dát za pravdu, že soud prvního stupně se neplatností započtení zabýval nesprávně, v rozporu s § 586 odst. 1 o. z., z moci úřední. Nicméně nejpozději před odvolacím soudem žalobce na dotaz, který byl nasnadě, uvedl, že se započtením nesouhlasí, a tento nesouhlas svým obsahem představuje námitku relativní neplatnosti. 9. Přesto odvolací soud nepovažuje žalobu za důvodnou a rozsudek za správný v plném rozsahu. Má totiž za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil oprávněnost žalobce požadovat zálohy na služby. Argument, že předmětem sporu není vyúčtování záloh, není správný, protože nevypovídá nic o tom, zda lze zálohy požadovat i po té, co měl pronajímatel nájemci vyúčtování předložit. 10. Podle § 1181 o. z. vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala. 11. Dle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, platí, že není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. 12. Zákon sice výslovně nestanoví, že po vyúčtování služeb za příslušný rok, resp. po dni, do nějž mělo být vyúčtování provedeno, se již nadále nelze domáhat záloh na služby v daném roce, nicméně to plyne z povahy zálohy. Záloha se platí před tím, než druhá strana zcela poskytne plnění a poté již její platba nedává smysl. Poté má strana buď doplatit to, oč cena plnění převýšila zálohu, anebo má dostat zpět, oč byla cena plnění nižší. Bylo by v rozporu s povinností provést vyúčtování, kdyby druhá strana mohla stále požadovat dosud nezaplacené zálohy. Z toho zjevně vychází i judikatura Nejvyššího soudu, která mj. uvádí, že„ zaplacení samotných záloh se žalobce již po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování, domáhat nemohl“ (rozsudek ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015). 13. Tvrzení žalobce, že zálohy jsou ve smlouvě stanovené jako hotové platby v jasné výši, nemění nic na jejich povaze záloh, a na povinnosti je v zákonem stanovené lhůtě vyúčtovat nemění nic ani absence data a způsobu vyúčtování ve smlouvě nebo absence měřidel. Žalobce, jak uvedla žalovaná, měl vyjít z vyúčtování služeb pro celý dům a pak je poměrně rozdělit. 14. S ohledem na uvedené, odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu částky připadající na zálohy na služby změnil a žalobu zamítl, jinak jej potvrdil. 15. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. převážně úspěšnému žalobci, a to v rozsahu 13,54 % jeho nákladů jako rozdílu mezi jeho úspěchem a neúspěchem. Výši nákladů (31 187,77 Kč a 9 624 Kč) určil podle týchž předpisů jako soud prvního stupně a podle správného vyúčtování advokáta žalobce. 13,54 % z toho je 5 526 Kč.