25 CO 176/2022-40 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci částku 55 029,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ročně ve výši 8,5 % od 8. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba byla zčásti, co do zaplacení částky 253 485,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 253 485,90 Kč od 8. 1. 2021 do zaplacení zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ust. § 2 odst. 1 a § 580 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. tak, že smlouva o úvěru mezi účastníky uzavřená dne 12. 2. 2021, na jejímž základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr 90 000 Kč, je smlouvou absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor se zákonem, neboť předmětná úvěrová smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele jakožto smluvní strany. Nemravné je ujednání o smluvním úroku, který přesahuje trojnásobek průměrné úrokové sazby a k tomu ještě žalovaná měla vrátit částku 133 136 Kč na poplatcích za doplňkové služby, a to bez ohledu na to, zda byla konkrétní služba poskytnuta či zda hlavní úvěrová smlouva trvá. Je tedy zřejmé, že částka, kterou měla žalovaná zaplatit nad rámec poskytnutých prostředků, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku. Za stavu, kdy poskytovatel úvěru má získat úroky a další plnění ve zjevně nemravné výši, je nemravná celá smlouva o úvěru. Žalovaná sice uzavřela dohodu o uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 a násl. občanského zákoníku, uznání dluhu je však právem akcesorickým, tzn. že dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Nárok žalobce za stavu neplatné smlouvy je tak bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, proto byla žalovaná zavázána k zaplacení rozdílu mezi tím, co jí bylo poskytnuto a mezi tím, co uhradila. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do zamítavé části rozsudku a do výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl, že soud prvního stupně postupoval v přímém rozporu s některými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, když nárok žalobcem uplatněný vychází z písemnosti označené jako„ Uznání dluhu a dohoda o splátkovém kalendáři“. Žalovaná svým podpisem uznala svůj dluh vůči věřiteli specifikovaný co do výše 308 515 Kč a co důvodu a zavázala se jej zaplatit. Uznání dluhu je písemné právní jednání, které dlužník adresuje věřiteli a kterým dluh vůči němu uznává. Uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání a důsledkem uznání je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka. Navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno tak, že ve výroku II. bude žalobě vyhověno a žalobci bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. 3. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 4. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 90 000 Kč, je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku, je správný a odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 90 000 Kč, přičemž již z této částky byla částka 16 000 Kč započtena na náklady poskytovatele úvěru. Dále byl sjednán úrok ve výši 23 % ročně a další poplatky za doplňkové služby a inkaso splátek ve výši 133 136 Kč Smlouva ukládala žalované řadu povinností pod sankcí smluvních pokut, naproti tomu žalobce žádnou jinou povinnost, kromě poskytnutí jistiny úvěru, neměl. Taková smlouva je zcela nemravná. 5. Žalobce uplatnil svůj nárok vůči žalované z titulu uznání závazku ve smyslu ust. § 2053 občanského zákoníku s tím, že žalovaná uznala povinnost k zaplacení částky 308 515,16 Kč Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že uznání dluhu je akcesorickým právem, žalobci lze přiznat jen část plnění představující bezdůvodné obohacení, když pohledávka, k jejímuž zajištění má uznání závazku sloužit, pro rozpor se zákonem neexistuje. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k uzavření platné dohody o uznání dluhu. 6. Rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a odvolací soud toto rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. potvrdil, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Správné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když úspěch žalované převyšoval úspěch žalobce a žalované náklady řízení nevznikly. 7. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení má svoji oporu v ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, náklady řízení jí však nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.