25 CO 187/2022-74 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 000 Kč a částku 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 22 000 Kč od 3. 8. 2018 do zaplacení (výrok I). Žaloba na zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 22 000 Kč od 3. 6. 2017 do zaplacení byla zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení 1 198 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru dle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., na jejímž základě žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná neplnila závazkovou povinnost poskytnuté peněžní prostředky vrátit, proto byla k plnění zavázána a to včetně smluvní pokuty, jejíž výše odpovídá ujednání ve smlouvě. Oproti tomu soud prvního stupně neshledal, že by účastníci sjednali povinnost k placení úroku 15 %, proto v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. dle poměru úspěchu účastníků ve věci a úspěšnějšímu žalobci byly přiznány náklady řízení v rozsahu 43,2 % Náklady řízení sestávající z nákladů na soudní poplatek a z odměny advokáta za 2 úkony právní služby, ze dvou režijních paušálů a DPH, celkem částka 1 198 Kč. Soud nepřiznal žalobci odměnu advokáta za úkon sepis písemné výzvy k plnění s odůvodněním, že bylo v jeho možnostech žalovaného, aby sám vyzval dlužníky k placení jejich dluhů. V tomto směru odkázal na dřívější rozhodnutí zdejšího soudu. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku III o náhradě nákladů řízení. Namítl, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když nepřiznal žalobci právo na odměnu advokáta za učinění výzvy před zahájením řízení. Odvolatel argumentuje, že odepření tohoto práva je naprosto bezdůvodné a odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 3819/13 z 25. 3. 2014, dle něhož právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně kým, je ústavně garantované právo na právní pomoc. Žalovaná neplnila své závazkové povinnosti, lhůta k plnění jí marně uplynula, tedy bylo právem žalobce vyzvat ji k plnění závazku a to prostřednictvím zvoleného advokáta. Navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno. 3. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání, a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 4. Odvolací soud odkazuje na již v odvolání citovaný nález Ústavního soudu z 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, dle kterého právo účastníka zvolit si, zda se nechá/nenechá zastoupit, je ústavně garantovaným právem na právní pomoc a právní zastoupení je tak ponecháno zcela na vůli účastníka bez ohledu na to, zda by toho byl schopen sám. Žalobce jako věřitel má právo na právní pomoc advokáta, a pokud advokáta použije, má právo na odměnu za činnost advokáta, pokud učiní předžalobní výzvu. Požadavek žalobce na zaplacení odměny za předžalobní výzvu tak považuje odvolací soud za zcela legitimní. Nelze přehlédnout, že konec konců se v tomto i obdobných jiných početných případech jedná o neplatícího dlužníka, který svoji povinnost plnit nesplnil dobrovolně a tato skutečnost musí jít k jeho tíži. Se sepisem kvalifikované výzvy počítá i advokátní tarif. 5. S ohledem na uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil dle ust. § 220 o. s.ř tak, že žalovanou zavázal i k náhradě nákladů na odměnu advokáta za učiněnou výzvu k plnění, když tato odměna představuje částku 1 620 Kč za úkon, 300 Kč za režijní paušál, tedy částku 1 920 Kč, včetně DPH částku 2 223 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 43,2 %, přísluší žalobci za tento úkon náklady řízení 1 103 Kč, celkem činí náklady řízení částku 2 201 Kč. 6. Pokud soud prvního stupně ve svém rozhodnutí argumentuje dřívějšími rozhodnutími zdejšího soudu, pak je třeba vzít v úvahu okolnosti, které se vztahovaly k rozhodování o náhradě nákladů řízení v předchozích letech. Vyhláška č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů nereflektovala do 1. 7. 2014 na posouzení advokátní odměny v bagatelních věcech a teprve novelou z označeného data bylo včleněno do vyhlášky ust. § 14b pro případy, kdy je rozhodováno o opakovaných věcech ve výši do 50 000 Kč. Zakotvení daného ustanovení bylo vedeno snahou o zakotvení principu proporcionality mezi výší předmětu řízení a výší odměny advokáta. Odvolací soud si je vědom těchto svých rozhodnutí, jejich důvodem však byla snaha o udržení zmiňované proporcionality za absence příslušného zákonného ustanovení. Je třeba i poukázat, že ne všechna rozhodnutí, na něž odkazuje soud prvního stupně, se týkají bagatelních věcí. 7. Rozhodnutí o nákladech řízení má svoji oporu v ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s.ř. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, žalovaná však odvolací řízení nezapříčinila, proto za použití ust. § 150 o. s. ř. soud žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.