25 CO 202/2022-98 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení dluhu ze smlouvy o kontokorentu [číslo] ze dne [datum]. Žalobce na základě uvedené smlouvy poskytl žalované úvěr s opakovanou možností čerpání ve formě povoleného přečerpání běžného účtu do výše 20 000 Kč a žalovaná se zavázala čerpané prostředky včetně sjednaného úroku ve výši 17,90 % ročně uhradit nejméně jedenkrát za 6 měsíců. Podle žalobce žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč a vrátila toliko částku 200 Kč, ale soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že toto tvrzení nelze mít za prokázané, neboť listiny nazvané„ výpis o čerpání kontokorentu“ a„ historický výpis z účtu“ byly žalobcovými interními záznamy a měly jen hodnotu tvrzení, nikoli hodnotu důkazu. Žalobce se nezúčastnil jednání a nemohl být tedy poučen podle ust. § 118a o. s. ř., a proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout. 2. Žalobce ve včasném odvolání odkázal na žalobu, v níž konkrétně a podrobně specifikoval skutečnosti významné pro rozhodnutí a označil důkazy k prokázání nároku, z nichž jednoznačně vyplývá jeho právo na zaplacení dluhu. Z předložených listin je jasně patrné, že poskytl žalované k její žádosti úvěr na dobu neurčitou s opakovanou možností čerpání, že jej žalovaná čerpala v rozsahu vymezeném v žalobě, ale dluh neuhradila. Tyto skutečnosti jednoznačně plynou z předložených listin, v nichž je označeno čerpání peněžních prostředků transakčním kódem CMD+ a veškeré splátky transakčním kódem CMP+. Na základě obdobných listin se žalobce v různých sporech s úspěchem domohl uplatněných nároků a není důvodu, aby v daném případě byly tyto listiny považovány z důkazního hlediska za nedostatečné. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by nařizoval odvolací jednání podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., a na základě nezměněného skutkového stavu dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu vymezeném důkazními návrhy stran, řízení nezatížil žádnou procesní vadou, nepochybil při vytváření skutkových závěrů, ani při jejich právním hodnocení. Správně také posoudil rozložení důkazního břemene v dané věci a zaujal i správné stanovisko k tomu, jakým žalobce splnil svoje procesní povinnosti. 5. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky a který existenci těchto skutečností také tvrdí. Dojde-li soud k závěru, že účastník svoje důkazní břemeno neunáší, je povinen tomuto účastníkovi poskytnout procesní poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., jinak nemůže z uvedeného důvodu přistoupit k zamítnutí žaloby. Pokud se ovšem účastník z vlastní vůle zbaví možnosti být soudem poučen podle ust. § 118a o. s. ř. tím, že se jednání nezúčastní, pak je na jeho procesní odpovědnosti, že ve sporu pro neunesení důkazního břemene podlehne. 6. Žalobce svůj nárok doložil smlouvou o kontokorentním úvěru, z níž bylo možno dovodit, že mezi stranami platně vznikl úvěrový vztah, ale tvrzené čerpání kontokorentního úvěru, ani jeho částečné vrácení, prokázáno nebylo, jak správně shledal soud prvního stupně. Žalobce k prokázání těchto skutečností předložil pouze listiny s názvem„ historický výpis z účtu“ a„ výpis o čerpání kontokorentu“, které obsahovaly nikým neautorizovaný a žalované zřejmě nedoručený soubor dat a kódů, z nichž nebylo možno zjistit skutečnosti relevantní pro rozhodnutí. Tyto listiny zatěžovala nejen jejich nedostatečná srozumitelnost, ale především skutečnost, že nešlo o přímé důkazy o pohybech na účtu, jakými by byly např. výpisy z tohoto účtu doručované protistraně, nýbrž pouze o interní písemnosti bez důkazního významu. Okolnost, že podle žalobcových tvrzení bylo jeho žalobám v jiných sporech na základě obdobných listin vyhověno, byla v dané souvislosti irelevantní. 7. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalobce neunesl svoje důkazní břemeno, a žalobu zcela důvodně zamítl. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že plně úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.