61 CO 23/2022-128 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 130 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 7 405,20 Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, na něhož žalobkyně jako prodávající převedla kupní smlouvou pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec] za kupní cenu ve výši 3 810 Kč, dle znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení], ale následně na základě znaleckého posudku [anonymizována čtyři slova] [obec] [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] [obec] bylo zjištěno, že toto ocenění není správné - kupní cena měla činit 18 940 Kč a žalovaná částka tak představuje rozdíl mezi částkami stanovenými těmito posudky. Soud prvního stupně dospěl ale k závěru tím, že žalovaný měl legitimní očekávání o platnosti předmětné kupní smlouvy a že ujednání v ní obsažená jsou neměnná, a je tak namístě ochrana dobré víry žalovaného v předmětný převod pozemků. Sama skutečnost, že žalobkyně byla povinna pozemky převést je zákonným faktem, kdy zákon současně stanovil povinnost převést tyto pozemky za cenu obvyklou. V daném případě byla cena stanovena jako cena obvyklá tržní v místě a čase znaleckým posudkem a jako taková se stala smluvním ujednáním o ceně v předmětné kupní smlouvě. Na stanovení ceny nemůže mít vliv následně vyhotovený nový znalecký posudek (revizní znalecký posudek), neboť žalobkyně měla autonomii vůle ke sjednání kupní smlouvy, respektive jejích dílčích ujednání, a zákonným limitem ze strany žalobkyně bylo pouze stanovení kupní ceny jakožto ceny obvyklé v místě a čase. Bezdůvodné obohacení, které dle tvrzení žalobkyně vzniklo na straně žalované, lze získat jen tam, kde vůbec žádný právní titul není dán nebo původní právní titul odpadl. Je tedy zřejmé, že žalovaný bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. nezískal. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá, že zásadní pro posouzení věci je, že v případě smluv uzavřených mezi [anonymizována tři slova] (dále také jen„ [anonymizováno]“) a uživateli pozemků v zahrádkové osadě podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, bylo povinností [anonymizována tři slova] na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemku v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976 převést pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě. Nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemku v zahrádkové osadě pozemky v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 152/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákonná hodnota). Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že [anonymizována tři slova] převod musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Judikatura k této problematice je celkem jednotná, když je dlouhodobě opakován názor, že smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, respektive [anonymizována tři slova], nejsou projevem vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo v souzených případech k převodu pozemků v hodnotě vyšší nežli zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se nabyvatel pozemku bezdůvodně obohatil. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoliv znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1189/2010 a 28 Cdo 1623/2019 a k námitce, že tato rozhodnutí nejsou případná, uvádí, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutno odlišit od vydání pozemků v tzv. přímé restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, respektive obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má [anonymizována tři slova] zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek, mimo jiné i hodnotových, smlouvou, nikoliv ve správním řízení, pozemek převede. Proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemku v zahrádkových osadách. Na posouzení nemůže mít vliv ani to, že v daném případě cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb., nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., protože oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za jakých může, respektive musí dispozici realizovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 posuzovalo prakticky obdobnou situaci, kdy původní posudek, ze kterého se vycházelo při stanovení ceny pozemků v převodní smlouvě, objednal Pozemkový fond ČR a nabyvatel toto ocenění pouze akceptoval. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným dle jejich tvrzení de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musejí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl. 3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání nesouhlasila s tím, že v judikatuře Nejvyššího soudu citované v odvolání je posuzovaná obdobná situace, když žalobkyně nepřípustně zobecňuje závěry zmíněných judikátů. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobkyní uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen specifickou a úzkou otázku vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb., respektive jejich oceňování a nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy. Oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě se mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a podle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky, zatímco v daném případě byla uzavírána kupní smlouva a podle zákona měla žalobkyně prodávat pozemky v dané zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon ukládá [anonymizována tři slova] povinnost určitým osobám při splnění určitých zákonných podmínek převést pozemky, znamená automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího, ale co se týče obsahu smlouvy, není autonomie vůle prodávajícího nijak zvlášť omezena. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobkyně o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoli kupují. Byla to žalobkyně, kdo jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupili a učinili tak v přesvědčení, že i stran kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. Způsob zjištění či stanovení obvyklé ceny byl zcela na svobodné vůli žalobkyně. Obvyklá cena nemusí být vůbec cenou zjištěnou znaleckým posudkem a ani zákon o oceňování majetku to nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten to koupit a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Jestliže žalobkyně zvolila způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, je to způsob přípustný, ale jakmile uzavřela smlouvu na konkrétní cenu, a je jedno, zda podle znaleckého posudku či jinak stanovenou, smlouva platí a nelze ji jednostranně měnit ani odkazem na to, že si po letech nechala zpracovat další posudek a následně ještě další revizní posudek znaleckého ústavu. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle ustanovení § 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním posouzením se odvolací soud plně ztotožňuje a v podstatě lze na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkázat. 6. Je nesporné, že v projednávané věci byly předmětné nemovité věci převedeny kupní smlouvou uzavřenou ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. na základě žádosti žalovaného, tj. v režimu nárokového převodu, a žalobkyně měla zákonnou povinnost pozemky do vlastnictví žalovaného převést za cenu obvyklou (dle § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Co se rozumí cenou obvyklou, stanoví § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, podle něhož obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při pos