61 CO 24/2022-68 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí doručila žalovaná dne 16. 5. 2021, a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení úspěšné žalované. V odůvodnění uvedl, že v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná vytkla, že nedostala od žalobkyně mzdu za únor a březen 2021, a to ani částečně. Postupovala tedy v souladu s § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť mzdu za únor 2021 neobdržela do 15 dnů od uplynutí období splatnosti ve smyslu § 141 odst. 1 zák. práce a z hlediska formálních náležitostí nelze jejímu úkonu nic vytknout. Skutečnost, že v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná vytkla i nevyplacení mzdy za březen 2021 je bez významu, neboť právo zrušit pracovní poměr vzniklo žalované dne 16. 4. 2021 pro nezaplacení mzdy za únor 2021. Dále se soud prvního stupně podrobně zabýval otázkou, zda žalovaná neporušila svým jednáním dobré mravy, neboť právě toho se žalobkyně dovolávala s poukazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1151/2001). Zjistil, že žalobkyně požádala o podporu z programu Antivirus na podporu podnikatelů v oblasti gastronomie vzhledem k uzavření své provozovny a obdržela peněžité kompenzace na úhradu mezd zaměstnanců, a to ve dnech 17. 3., 20. 4. a 7. 5. 2021. 2. Poté dospěl soud prvního stupně k závěru, že důkaz o tom, že by žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy nebo zneužila svá práva ve smyslu § 8 o. z. se žalobkyni nezdařil – nebylo prokázáno, že by žalovaná okamžitým zrušením pracovního poměru sledovala jiný cíl, např. způsobení újmy zaměstnavateli a to, že žalovaná uzavřela nový pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem, byl z její strany přirozený a oprávněný postup, neboť mzdu od žalobkyně obdržela naposledy dne 14. 1. 2021 a další až poté, co doručila okamžité zrušení pracovního poměru. Jednání žalované tedy nelze považovat za zneužití práva – opačný výklad by urážel„ obyčejné lidské cítění“. Soud prvního stupně tedy žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v něm byla zcela úspěšná. 3. Žalobkyně ve včasném odvolání namítla, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi navrženými důkazy a nezabýval se jejím argumentem o zneužití práva žalovanou. Znovu poukázala na to, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o náhradním termínu výplaty mzdy z důvodu platební neschopnosti žalobkyně. Mzda měla být zasílána v pozdějším termínu v závislosti na tom, kdy obdrží podporu v rámci programu Antivirus. Žalobkyně pak mzdy žalované vyplatila nárazově 17. 5. 2021, a to za únor a březen 2021, a dne 2. 7. 2021 potom doplatila i zbylé mzdy za duben a květen téhož roku. Žalobkyně byla se zaměstnanci v kontaktu, s tímto postupem při vyplácení mezd zaměstnanci včetně žalované souhlasili. Proto žalobkyně navrhla provést důkazy výslechem zaměstnanců, kteří by existenci takové dohody mohli potvrdit. Soud prvního stupně také nedostatečně přihlédl k tomu, že nárok žalobkyně byl uspokojen dodatečně, a to je třeba posoudit v souvislosti s tím, zda jednání žalované nepředstavovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Žalobkyně uvedla dále, že žalovaná se bez omluvy nedostavila k úklidovým pracím a ještě den před doručením okamžitého zrušení pracovního poměru potvrdila návrat do práce a převzala zálohu na nevyplacenou část mzdy. Pokud v té době měla již jiný pracovní poměr a neměla v úmyslu do práce nastoupit, je toto jednání nutné považovat za zneužití práva. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. 4. Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně a uvedla, že námitky žalobkyně jsou účelové. Nelze přisvědčit jejímu tvrzení, že žalovanou informovala o své platební neschopnosti a že by poskytla jakoukoliv součinnost k uzavření dohody o pozdější splatnosti mzdy. Žalobkyně osobně, ani jinak, žalovanou nekontaktovala, a to ani za účelem pomocných úklidových prací. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně obdržela plnění z programu Antivirus již mnohem dříve, a přesto jí dlužné mzdy vyplatila až po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobkyně žalovanou po celou dobu neinformovala, kdy bude dlužná mzda plněna, nesdělila jí žádné relevantní informace a není pravda, že by žalované poskytla zálohu na mzdu. Protože žalovaná řadu měsíců neobdržela od žalobkyně žádné plnění, byla nucena zrušit pracovní poměr, a tento úkon je platný. Navrhla, aby odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek potvrdil. 5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i předchozí řízení přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Soud prvního stupně správně posuzoval platnost úkonu žalované dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce a vycházel ze zjištění, že žalovaná vytkla v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru nevyplacení mezd za únor a březen 2021 ke dni 7. 5. 2021. Uzavřel, že k tomuto dni byla ale žalobkyně v prodlení pouze s výplatou mzdy za únor 2021, i když to na posouzení věci nic nemění. Podle názoru odvolacího soudu je ale třeba přihlédnout i k tomu, že v okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni, tj. 16. 5. 2021 byla žalobkyně v prodlení i s výplatou mzdy za březen 2021, jejíž splatnost nastala dle § 141 odst. 1 zák. práce dnem 30. 4. 2021 a do dne doručení úkonu žalované uplynula i dodatečná patnáctidenní lhůta dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Je ovšem pravda, že tento závěr na posouzení věci nic nemění, neboť důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru může být i nezaplacení části mzdy. Žalobkyně však měla povinnost zaplatit žalované mzdu za březen 2021 nejpozději do 30. 4. 2021 (§ 141 odst. 1 zák. práce) a s připočtením 15 dnů dle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce do 15. 5. (neděle), resp. 16. 5. 2021 Ani v tento den však mzda uhrazena nebyla, žalobkyně ji odeslala ze svého účtu až den poté, co jí žalovaná doručila okamžité zrušení pracovního poměru, tedy 17. 5. 2021. 7. Žalobkyně si byla vědoma, že formální předpoklady pro účinné a platné okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalované byly naplněny, namítala jen, že opožděná výplata se týká pouze mzdy za únor 2021 a bránila se důsledkům úkonu žalované tvrzením, že její nároky uspokojila dodatečně a žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, neboť věděla, v jaké situaci se žalobkyně nachází vzhledem k uzavření její provozovny. Také tvrdila, že zaměstnance informovala o tom, že je v platební neschopnosti a že mzdy bude vyplácet ihned poté, co obdrží kompenzaci z programu Antivirus. K těmto tvrzením o ústní dohodě navrhla žalobkyně provedení výslechů svých zaměstnanců, žalovaná jakékoliv jednání se žalobkyní v tomto směru popřela. Soud prvního stupně navržené důkazy neprováděl, měl za to, že pro posouzení věci nejsou rozhodné, a odvolací soud se s tímto postupem ztotožňuje. 8. Žalobkyně sice tvrdila, že dle domluvy se zaměstnanci i s žalovanou měla mzdy vyplácet poté, co obdrží od státu kompenzace, ale ani to nedodržela. I pokud by žalobkyní tvrzená dohoda byla uzavřena a bylo prokázáno, že souhlasila i žalovaná, nemůže to mít vliv na posouzení věci. Soud prvního stupně totiž zjistil, že kompenzace na výplatu mezd zaměstnancům žalobkyně obdržela 17. 3., 20. 4. a 7. 5. 2021, z nich ovšem ani část žalovaná neobdržela, mzdu dostala naposledy 14. 1. 2021 a poté až 17. 5. 2021. Žalobkyně nijak neosvětlila, proč k výplatě alespoň části mzdy nepřikročila poté, co kompenzace obdržela. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně o tom, že dostala-li žalovaná naposledy mzdu za prosinec 2020, nelze jí vytknout, že 16. 5. 2021 doručila žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolací soud připomíná, že i pokud by se žalovaná vzdala práva na včasné zaplacení mzdy, nebylo by možné k takovému jednání přihlédnout (§ 4a odst. 4 zák. práce). V postupu žalované tak ani náznakem nelze shledat, že by okamžitým zrušením pracovního poměru sledovala jiný, než legitimní cíl – zajistit si prostředky na obživu. Naopak žalobkyně neobjasnila svoji prodlevu s výplatou mezd poté, co obdržela od státu kompenzace. 9. Žalobkyně také tvrdila, že dne 6. 5. 2021 vyplatila žalované„ zálohu“ v hotovosti, a to 4 700 Kč. K tomu předložila výdajový pokladní doklad, podle něhož osobě označené„ [jméno]“ bylo vydáno 5 000 Kč jako provozní kapitál. Žalovaná uváděla, že takovou částku neobdržela, a je správný závěr soudu prvního stupně, že důkaz o takovém plnění se žalobkyni nezdařil. Kromě důvodů, které k tomto závěru vedly soud prvního stupně je možno dodat, že v žalobě takovou skutečnost žalobkyně nezmínila, to učinila až v průběhu řízení, a z předloženého dokladu je zřejmé, že tam uvedená částka nejsou prostředky poskytnuté státem na kompenzaci mezd zaměstnanců. 10. Výtka žalobkyně, že žalovaná uzavřela jiný pracovní poměr, rovněž nemůže vést k úvaze o zneužití práva z její strany. Institut okamžitého zrušení pracovního poměru dle §