61 CO 44/2022-353 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem částečně zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhaly nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o převodu pozemků specifikovaných ve výroku I rozsudku, a to po zpětvzetí žaloby v této části. Tento výrok nabyl právní moci. Dalším výrokem pak soud prvního stupně žalobě vyhověl a nahradil tedy projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků označených v odst. 4 do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé z nich v rozsahu jedné ideální poloviny. V odůvodnění uvedl v podstatě, že žalobkyně prokázaly, že jsou oprávněnými osobami dle zákona o půdě, a prokázaly také, že restituční nárok každé z nich činí 860 562,50 Kč, neboť pozemky odňaté jejich právnímu předchůdci byly regulačním plánem určeny pro výstavbu a městskou zeleň, a to bylo také realizováno. Bylo tedy správné tyto nevydané pozemky v k.ú. [část obce], [část obce] a [obec] ocenit jako stavební. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR a uzavřel, že odňaté pozemky, které nebyly oprávněným osobám vydány, bylo nutné ocenit jako stavební dle § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. bez jakýchkoliv srážek, neboť šlo o pozemky stavebně srostlé s obcí, přístup k nim byl po zpevněné komunikaci a vzhledem k zástavbě byla v místě možnost napojení na vodovod, kanalizaci a elektřinu. Přestože žalované (jejímu právnímu předchůdci) bylo známo, že pozemky byly v době odnětí státem určeny k zástavbě, ocenila je jen jako pozemky zemědělské částkou celkem 35 395 Kč. Jednala tedy účelově, diskriminačně a liknavě, neboť jí musely být známy závěry vyjádřené v nálezu Ústavní soudu ČR ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03. I pokud by žalovaná měla pochybnosti o charakteru pozemků, bylo její povinností věc prošetřit. Žalobkyně upozornily na stavební charakter odňatých pozemků již právního předchůdce žalobkyně – [anonymizována tři slova] – dne 29. 11. 2000 a domáhaly se vydání náhradních pozemků, v roce 2018 zaslaly žalované znalecký posudek, jímž byl jejich restituční nárok vyčíslen na 1 836 345 Kč, ale k přecenění výše restitučního nároku žalovaná nepřikročila. Dále soud prvního stupně poukázal na to, že až v průběhu řízení nechala žalovaná zpracovat znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení], který zjistil výši restitučního nároku každé z žalobkyň dle § 14 odst. 1 výše citované vyhlášky na 860 562,50 Kč – z této částky také soud vycházel. Zjistil rovněž hodnotu pozemků, které žalobkyně označily jako vhodné k uspokojení svých nároků a uzavřel, že pozemky uvedené v odst. II. výroku rozsudku jsou vhodné k uspokojení restitučních nároků, tedy není zde žádná překážka pro převod těchto pozemků do vlastnictví žalobkyň. I v tomto směru odkázal na četnou judikaturu vyšších soudů. Zabýval se i námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná, ale uvedl, že právo na přecenění hodnoty odňatých pozemků promlčení nepodléhá. O náhradě nákladů řízení účastnic rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečný úspěch žalobkyň s tím, že z části zavinily zastavení řízení zpětvzetím žaloby. 2. Ve včasném odvolání žalovaná namítla, že není správné zjištění, že se žalobkyně dožadovaly přecenění svých nároků již od roku 2000. Prvá žádost byla podána 19. 6. 2018, žalobkyně tedy 18 let nevyvíjely žádnou činnost s výjimkou získání jednoho pozemku a převodu části nároku na třetí osobu. Jimi předložený znalecký posudek byl zpracován na základě neschválené územně-plánovací dokumentace, a je jen těžko uvěřitelné, že podle ještě starších plánů měly nevydané pozemky zcela jistě stavební charakter. Řada lidí si pamatuje, že pozemky v dané lokalitě nebyly zastavěny ani v osmdesátých letech minulého století. Pokud snad nějaká zástavba byla, jednalo se o roztroušené objekty bez jakékoliv srostlosti a dopravní dostupnosti. Navíc se jednalo o parcely o velkých výměrách a jako stavební by mohly být oceněny pouze ty, které se nacházely skutečně pod stavbou nebo ty, na kterých byla konkrétní stavba jednoznačně a určitě plánována. I kdyby se o stavební pozemky jednalo, o jejich přeměnu se restituenti ani jejich právní předchůdci nijak nezasloužili, nic do těchto pozemků v této souvislosti neinvestovali. Nároky žalobkyň byly tedy původně oceněny řádně a správně právním předchůdcem žalované, neboť je nutné vzít v úvahu i období, kdy k tomu došlo. Přesto žalovaná nárok žalobkyň přecenila na poměrně vysokou částku, blížící se požadavku žalobkyň. Žalovaná nesouhlasila ani s posouzením otázky promlčení nároku na přecenění s tím, že z hlediska právní jistoty je nezbytné připustit, že i tento nárok promlčení podléhá. Vytkla též, že není jasné, zda část nároku postoupená jednou ze žalobkyň třetí osobě je opravdu pohledávkou či procentuálním vyčíslením nároku odpovídající poměru dle nového ocenění. Navrhla proto, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, případně tak, že výše neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) činí 865 947,95 Kč a žalobkyně b) 857 170,95 Kč, přičemž v těchto částkách není započten převod náhradních pozemků dle rozhodnutí [název soudu], které ještě nenabylo právní moci. 3. Žalobkyně, rovněž ve včasném odvolání, namítly, že bylo nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Je pouze vinou státu, že je celá restituce vypořádávána soudně a náklady řízení alespoň částečně žalobkyním kompenzují výdaje na právní zastoupení, které musí vynakládat opět jen díky pochybení státu. Poukázaly na rozhodování jiných soudů v obdobných restitučních věcech a žádaly, aby byla přiznána náhrada nákladů řízení celkem 113 195 Kč. Přitom vycházely z tarifní hodnoty sporu 668 382,80 Kč, tj. z ceny pozemků, ohledně nichž soud prvního stupně žalobě vyhověl. 4. Žalobkyně se také vyjádřily k odvolání žalované a zdůraznily, že i z jednání žalované je zřejmé, že jejich restituční nárok dlouhá léta nesprávně evidovala a žalobkyně se proto nemohly zúčastnit veřejných nabídek a soutěžit o náhradní pozemky. I v současnosti je restituční nárok evidován nesprávně, [název soudu] v obdobném řízení uzavřel, že dosahuje výše 2 369 289,67 Kč. Nesprávná je i námitka žalované o možnosti promlčení práva na přecenění restitučního nároku, neboť žalovaná tento nárok přecenila sama. Náhradní pozemky dle rozhodnutí soudu prvního stupně jsou k převodu vhodné a jejich ocenění je mezi účastníky nesporné, a zároveň jejich hodnota nepřevyšuje restituční nárok žalobkyň, proto by měl být žalovanou napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. 5. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a přihlédl k odvoláním účastnic, dospěl však k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 6. Rozsudek soudu prvního stupně splňuje všechny náležitosti dle § 157 odst. 1 o. s. ř., zabývá se tvrzeními účastnic, hodnotí logicky všechny důkazy provedené dle návrhů účastnic a činí přesvědčivé a správné skutkové i právní závěry, s četnými odkazy na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. 7. Odvolací soud tak musí zásadně odkázat na správné odůvodnění napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o stěžejní otázku výše restitučního nároku žalobkyň. To, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami, jakým podílem se podílejí na restitučním nároku i to, které pozemky v k.ú. [část obce], [obec] a [část obce] jim nemohly být vydány pro překážku zastavěnosti, je mezi účastnicemi nesporné. Je také zřejmé, že i pokud byly pozemky v době jejich odnětí státem evidovány jako zemědělské, ale byly již určeny k zastavění územně plánovací dokumentací, je třeba je ocenit jako stavební. Dovolací soud již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (např. v době přechodu na stát o tom existovala územně plánovací dokumentace, či vykoupení bylo realizováno za účelem výstavby) je třeba nevydané pozemky ocenit jako určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. K tomu je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, případně rozsudek z 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014. Pozemky právního předchůdce žalobkyň odňal stát vyhláškami ministra techniky v roce 1948 a 1953 bez náhrady, a soud prvního stupně zjistil, že v té době již existoval závazný plán na jejich zastavění, a zástavba byla také realizována. Žalovaná v odvolání obecně uvedla, že těžko je uvěřitelné, že dle ještě starších plánů měly pozemky stavební charakter a že pozemky nebyly zastavěné ještě v 80. letech minulého století. V řízení bylo ale prokázáno, že podle přehledného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1930 byly pozemky právního předchůdce žalobkyň v k.ú. [část obce], [obec] a [část obce] určeny k zástavbě činžovními a rodinnými domy a společenskými centry a obdobně to vyplývá z návrhu směrného plánu z roku 1948, o jehož schválení či n