61 CO 81/2022-144 — Krajský soud v Plzni

Napadeným usnesením soud prvního stupně uložil oběma účastníkům povinnost uhradit České republice náklady řízení zálohované státem s odkazem na ust. § 148 o. s. ř., když se jednalo o náklady na znalecký posudek, které byly hrazeny z rozpočtových prostředků. Proti tomuto usnesení podal žalobce včasné odvolání, v němž namítá, že soud v meritorním rozsudku dovodil, že žalobce měl úspěch co do základu věci, výše plnění pak závisela na závěrech znaleckého posudku. Dále namítá, že soud prvního stupně měl též započíst zálohu složenou žalobcem ve výši 3 000 Kč, což neučinil. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě změnil napadené rozhodnutí tak, že uloží náhradu nákladů řízení v plné výši žalované a rozhodne o vrácení zálohy 3 000 Kč žalobci, nebo žalobci uloží k úhradě nákladů státu v částce 450,50 Kč a žalované 3 450,50 Kč. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných než namítaných důvodů. Dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. O povinnosti nahradit náklady řízení státu podle citovaného ustanovení rozhoduje soud v rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 672/03 Ústavní soud dovodil, že je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem § 151 občanského soudního řádu. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mj. i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, respektive stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení, než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř. Pokud tedy ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 2021, který nabyl právní moci 26. 6. 2021 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 6. 2021, č. j. 7 C 30/2020-118), aniž by v tomto rozsudku bylo rozhodnuto též o nákladech řízení zálohovaných státem, je nepřípustné, aby o těchto bylo rozhodováno až po právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé a jímž bylo řízení skončeno, tj. napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2022, č. j. 7 C 30/2020-138. Napadené usnesení bylo proto analogicky dle § 220 o. s. ř. změněno tak, že se účastníkům povinnost nahradit náklady státu neukládá. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 150 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když v projednávané věci sice byl odvolatel s odvoláním úspěšný, nicméně z jiných důvodů nežli uvedl ve svém odvolání, přičemž z důvodu vzájemné závislosti obou výroků napadeného usnesení byla v odvolacím řízení úspěšná i žalovaná, neboť důvodem změny napadeného rozhodnutí bylo procesní pochybení soudu prvního stupně a nelze tedy vycházet při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení z procesní zásady úspěchu účastníků v řízení.