61 CO 9/2022-156 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně výše označeným rozsudkem částečně vyhověl žalobě, uložil tedy žalované zaplatit žalobci částku 178 500 Kč s úroky z prodlení z částky 535 500 Kč od 9. 1. 2021 do 16. 3. 2021 a dále z částky 178 500 Kč od 17. 3. 2021 do zaplacení. Žalobu také částečně zamítl, a to ve výši 200 000 Kč s úroky z prodlení. Tento výrok nabyl právní moci. V odůvodnění výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, uvedl zejména, že žalobce se domáhal odškodnění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, která trvala od [datum] (od [datum] byla omezena žalobcova osobní svoboda) do [datum], tj. 357 dnů. Byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1, 3 trestního zákoníku a byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody v rozmezí 8 – 12 let. Žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, stížnost podal také proti rozhodnutí o vzetí do vazby, ale stížnosti byly zamítnuty. Poté, kdy [stát. instituce] podalo obžalobu, pak [název soudu] dne [datum] vyhlásil rozsudek, jímž žalobce zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky popsané v obžalobě. Soud prvního stupně poukázal na zjištění z řady provedených důkazů a s odkazem na četnou judikaturu vyšších soudů dovodil, že rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby bylo nezákonné, náleží mu proto dle § 9 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu nemajetkové újmy. Zabýval se povahou trestní věci a uvedl, že žalobce byl stíhán za zvlášť závažný zločin a byl ohrožen dlouholetým trestem odnětím svobody a trestem propadnutí majetku. Hodnotil tedy výši trestu, který žalobci hrozil, poukázal na jeho dosavadní bezúhonnost, na délku omezení osobní svobody a následky vazby v žalobcově osobnostní sféře, zejména pokud jde o vztah s manželkou a nezletilými dětmi. Soud prvního stupně provedl i srovnání s jinými projednávanými případy, resp. s přiznanou výší odškodnění v obdobné věci a s připomenutím, že kupní síla koruny byla v minulosti vyšší, než v roce 2021, dospěl k závěru, že žalovanou poskytnutá náhrada po 1 000 Kč za každý den trvání omezení osobní svobody je nedostatečná, naopak žalobcem požadovaná částka ve výši 1 500 Kč za jeden den omezení osobní svobody odpovídá kritériím stanoveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 i rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 4293/2018. Protože žalovaná již částečně plnila a žalobce vzal proto žalobu částečně zpět co do částky 357 000 Kč, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 178 500 Kč, rovnající se rozdílu mezi odpovídající výší odškodnění a již vyplacenou částkou. Odůvodnil také rozhodnutí o úrocích z prodlení a pokud jde o náklady řízení, postupoval dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Vycházel z poměru úspěchu a neúspěchu zvlášť v řízení o náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu a zvlášť v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta a zaplaceném soudním poplatku poníženou o náklady, které účelně vynaložila žalovaná. Poukázal i na to, že žalované byla k její žádosti poskytnuta delší lhůta k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to v délce 15 dnů. 2. Žalovaná ve včasném odvolání vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, neboť přiznání maximální částky za vazební stíhání není důvodné. Žalobce neprokázal dostatečně zásahy do své osobnostní sféry tak, aby mu byla přiznána částka nad střední hodnotu, tj. nad 1 000 Kč denně. Žalobce netvrdil dopad výkonu vazby na zdraví, ani nepoukazoval na medializaci případu, a i když trestní stíhání zasáhlo do jeho profesního a soukromého života, nebylo to v takové míře, aby mu byla přiznána další částka, neboť trestní stíhání nemělo nepříznivý vliv na jeho pověst, způsob života, apod. Nesouhlasila také s rozhodnutím o nákladech řízení, upozornila na článek III. dohody o jednání Úřadu pro zastupování státu namísto Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. 4. 2021 s tím, že náhrada nákladů řízení je příjmem Úřadu pro zastupování státu, ale pokud soud ukládá žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení, bude je hradit Ministerstvo spravedlnosti a tyto pohledávky nelze vzájemně započítávat. Žádala, aby byl napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalované přiznán nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený výrok a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní úvahy, včetně přiléhavého poukazu na jednotlivá zákonná ustanovení a jejich aplikaci na projednávaný případ, odkazuje odvolací soud zcela na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Připomíná, že Ústavní soud ČR již ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 3183/15 zdůraznil, že nelze pominout vývoj právní úpravy, neboť dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb.), který v rámci deliktních závazků nově konstruuje nejen náhradu majetkové škody, ale právě i nemajetkové újmy, a to v § 2894 - § 2971. Došlo tedy k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše újmy zcela ponechává na posouzení soudu. Není tedy nejvýznamnějším východiskem pro stanovení výše náhrady újmy srovnání s obdobnými případy, ale posouzení všech okolností, které svědčí v každém individuálním případě k odůvodnění výše přiznané náhrady. Dle konstantní judikatury je třeba při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody zvažovat zejména povahu trestní věci, pro níž byl žalobce stíhán, celkovou délku omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozeného žalobce a je třeba respektovat i vývoj životní úrovně v České republice, danou např. kupní sílou koruny, jak uvedl správně soud prvního stupně. 4. Z toho vyplývá, že již nelze mechanicky vycházet z obvykle respektovaného rozmezí odškodnění újmy za omezení svobody po 500 – 1 500 Kč denně, ale je třeba přísně individuálně zkoumat všechny podstatné okolnosti, které mají na výši odškodnění vliv. To soud prvního stupně učinil a své rozhodnutí pečlivě zdůvodnil zcela v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. Podrobně tedy vysvětlil, na základě jakých kritérií dospěl k výši odškodnění, byť zmínil i jeden srovnatelný případ – současně ovšem poukázal i na odlišnosti srovnávané věci. 5. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť s použitou argumentací i právním posouzením (zejm. odst. 28 odůvodnění) se zcela ztotožňuje. K odvolání žalované znovu dodává, že nelze mechanicky rozlišovat nízkou, střední či vysokou hodnotu odškodnění pouze v rozsahu 500 – 1500 Kč, vzhledem k jedinečnosti každého případu a tomu, že došlo nejen ke změně kupní síly koruny, ale i ke koncepční změně právní úpravy. Jak uvedl Ústavní soud ČR ve svém výše označeném rozhodnutí, je třeba klást důraz na individualizaci věci a na to, že výši odškodnění nelze hodnotit podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu. 6. Odvolací soud tedy považoval za nadbytečné opakovat argumentaci použitou soudem prvního stupně a postupoval dle § 219 o. s. ř., tedy napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně určení delší patnáctidenní lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) dle odůvodněné žádosti žalované. 7. Odvolací soud přezkoumal také související výrok o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že způsob určení nákladů převážně úspěšného žalobce není správný. V části řízení, jehož předmětem bylo původně zaplacení částky 735 500 Kč, byl žalobce úspěšný ze 73 %. Žalovaná v průběhu řízení částečně plnila a tím zavinila částečné zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.) o 357 000 Kč a napadeným rozsudkem bylo poté přiznáno 178 500 Kč, ve výši 200 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Podle pravidel § 142 odst. 2 o. s. ř. má proto žalobce právo na náhradu 46 % nákladů vzniklých před soudem prvního stupně v době, kdy předmětem řízení byla původně žalovaná částka tj. za 3 úkony právní služby advokáta 33 780 Kč, 3 paušální náhrady 900 Kč a částku odpovídající dani z přidané hodnoty 7 283 Kč, s připočtením soudního poplatku 2 000 Kč, jde o 43 963 Kč a z toho je 46 % 20 223 Kč. Další 2 úkony právní služby učinil žalobcův advokát v řízení o plnění ve výši 378 500 Kč a byl převážně neúspěšný, ovšem vzhledem k minimálnímu rozdílu v poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v této fázi řízení i vzhledem k povaze souzené věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 2707/2013) postupoval odvolací soud rovněž dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a pro tuto část řízení již žádnému z účastníků právo na náklady nepřiznal. 8. V odvolacím řízení měl žalobce plný úspěch a jeho předmětem byla částka 178 500 Kč. Žalobce má proto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na zaplacení všech účelně vynaložených nákladů. Ty v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za zastoupení za 2 úkony právní sl