10 CO 221/2022-190 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu žalobce na zaplacení částky 81 831 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 46 635 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce s námitkou, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za překvapivé, neboť předchozí průběh soudního řízení takovému výsledku neodpovídal. Dále v odvolání uvedl námitky ve vztahu k závěru soudu prvního stupně v bodě 27., kde soud prvního stupně se vyjadřuje k závadě ve schůdnosti a kde soud prvního stupně uvedl, že žádná takováto závada tam nebyla, protože stav místní komunikace (chodník pod schody z domu), kde žalobce bydlel, byl trvalý, neměnný a žalobci byl dobře znám. Nejednalo se o takovou změnu, která by byla předpokladem pro odpovědnost za závadu ve schůdnosti. S tímto žalobce vyslovil nesouhlas s odkazem na ust. § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, neboť dle definice v tomto ustanovení závadou ve schůdnosti je taková změna ve schůdnosti, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně-technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. V § 26 odst. 3 tohoto zákona se pak mluví o tom, že stavebním stavem dálnice, silnice či místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou. Stavební a technický stav komunikace není jakýkoliv stav, nýbrž takový stav, který nelze odstranit běžnou údržbou. Soud však nezohlednil, že správce chodníku až po zranění žalobce uvedl chodník do řádného a nezávadného stavu. Převalil odpovědnost včetně negativních důsledků s tím spojených na stranu žalobce, který byl poškozený. Závada ve schůdnosti přitom byla žalobcem dostatečně popsána a následně v řízení prokázána. V této souvislosti žalobce poukázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z pohledu judikatury je irelevantní, zda stav chodníku byl trvalý a předvídatelný, pokud se jednalo o závadu. Žalobce z důvodu probíhajících rekonstrukcí byl nucen parkovat své auto na jiném místě než obvykle, proto v daném okamžiku scházel schody po druhé straně schodiště směrem k zaparkovanému autu před závadnou dlaždici. Podle názoru žalobce měla žalovaná, pokud nebyla neprodleně s to odstranit závadu, povinna místo alespoň provizorním způsobem označit a závadu oznámit vlastníkovi pozemní komunikace. Ignorováním této povinnosti by byl popírán samotný smysl této povinnosti, tj. požadavek, aby vlastníci odstraňovali anebo zmírňovali závady ve schůdnosti. Žalobce také poukázal na generální a speciální prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z. v souvislosti s § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalovaná neprokázala, že nebylo v jejích mezích tuto závadu odstranit anebo na ni předepsaným způsobem upozornit. Žalovaná tedy porušila povinnost řádné péče o stav chodníku, když závada nebyla odstraněna ani označena. 3. Dále se žalobce vyjádřil k závěrům soudu prvního stupně, které jsou uvedeny v bodě 29. Soud vyslovil závěr, že při obezřetné a opatrné chůzi mohl sám žalobce tomuto úrazu předejít (bod 30. rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry žalobce rovněž nesouhlasí. Bylo totiž zjištěno, že žalobce měl sportovní obuv, tenisky zavázané na tkaničky, měl tedy vhodnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek a počínal si patřičně opatrně. Chodec je povinen vnímat a upírat pozornost především bezprostředně před sebe, nikoli hledět pouze na stav chodníku pod sebou, případně na stav chodníku pod schody. V rozhodnutí podle názoru žalobce absentuje hodnocení spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě. Pochybení ze strany žalobce shledáno a prokázáno nebylo. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2315/2015 Ústavní soud uvedl, že odpovědnost žalovaného podle § 27 odst. 3 je objektivní. Žalobce si počínal obezřetně, nikterak nekřepčil, byl vhodně obutý, střízlivý při scházení schodů. Naopak to byla žalovaná, která zanedbala své povinnosti, když neodstranila závadu ve schůdnosti ani ji nikterak neoznačila, ačkoli měla a mohla. Žalobce proto navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno. 4. K odvolání žalobce se písemně vyjádřila žalovaná. Odkázala rovněž na judikaturu Ústavního soudu, a to rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2315/15, ale také na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4100/19. Podle žalované, aby v případě, že se domáhá chodec náhrady újmy na zdraví a za situace, že tato újma měla vzniknout kvůli stavu chodníku, je potřeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, na kolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. Soud se tedy musí zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně ovšem třeba také hodnotit, na kolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady pak rozhodne podle toho, na kolik ke vzniku újmy přispěl sám chod a naopak na kolik tomu přispěl vlastník komunikace. Soudy by měly předvídatelnost změn ve schůdnosti brát v potaz jako jedno z kritérií, rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost však nemůže být kritériem jediným. Podle názoru žalované je podaná žaloba nedůvodná, protože s ohledem na jednoznačně prokázané okolnosti nemůže vést ke stoprocentní odpovědnosti žalované. Žalovaná je přesvědčena o tom, že sama žádnou odpovědnost zakládající povinnost k náhradě škody nenese a že rozsudek je správný. Je otázkou, jakým mechanismem a na jakém místě došlo ke vzniku zranění žalobce. V této souvislosti odkázala žalovaná na své stanovisko ze dne 28. 1. 2022 a na disproporce v lékařských zprávách. I kdyby žalovaná připustila, že k úrazu došlo došlápnutím na propadlou dlaždici, nelze přehlížet následující podle judikatury Ústavního soudu relevantní skutečnosti. Nejednalo se o nepředvídanou změnu ve schůdnosti chodníku. Předvídatelnost změn je jedním z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností a pro posouzení odpovědnosti (viz II. ÚS 4100/19). Podle žalované by mělo být jedno z nejzásadnějších kritérií. Žalobce chodník dlouhodobě znal. Bylo slunečno, stav chodníku byl pro žalobce seznatelný. Žalobce nezvolil nejbezpečnější cestu, z nepochopitelných důvodů volil cestu před propadlou dlaždici. Pokud byl nucen parkovat své auto na jiném místě než obvyklém, a toto tvrdí žalobce v odvolacím řízení, pak se jedná o nepřípustnou novotu a také nejde o právně relevantní důvod pro volbu nebezpečné cesty. Žalobce se mohl místu vyhnout zcela bez problémů. Při zkoumání toho, nakolik žalovaná jako správce chodníku dodržela svoji povinnost, aby chodník umožňoval bezpečný pochyb chodců, je třeba zohlednit to, že dlaždice byla sice mírně propadlá, ale při běžné opatrnosti se nejednalo o nic dramatického či nebezpečného. Stav chodníku byl vizuálně dobře seznatelný. Spáry nebyly zarostlé travou, dlaždice nebyly pokryty jakoukoli hmotou, která by bránila vizuální kontrole a zakládala záludné a nepředvídatelné nebezpečí. Propadlá dlaždice nebyla v místě, kterému se nelze vyhnout nebo které by bylo z jiných důvodů nezbytné použít bez jednoduché možnosti jít jinudy. Žalobce namítá, že propadlá dlaždice nebyla nikterak označena, ale jednak se to běžně nedělá a jednak neoznačení nebylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy. Žalobce po chodníku denně chodil, nemohl být jeho stavem překvapen, nejednalo se z jeho pohledu o nějaký nečekaný stav. Není možno po žalované z technických důvodů požadovat, aby opravovala či vyměňovala všechny mírně propadlé dlaždice na chodnících na celém území [územní celek]. Základní schůdnost byla zajištěna, spáry byly vyplety a chodník byl vyčištěn. Jde o chodník přiléhající k domu s jednotkami ve vlastnictví soukromých osob, které si na stav chodníku nestěžovaly a také nežádaly o sjednání nápravy. 5. Žalovanou mrzí, že žalobce utrpěl újmu, ale za její vznik a i s ohledem na postoj pojišťovny se necítí být žalovaná odpovědná. Podle názoru žalované naprosto převažující měrou ke vzniku újmy přispěl sám žalobce jako chodec a přispění žalované je zanedbatelné a nemělo zakládat ani částečnou odpovědnost za vznik újmy. 6. K odvolací argumentaci žalobce žalovaná uvedla, že pokud by mírně propadlá dlaždice měla být shledána jako závada ve schůdnosti chodníku, pak na samé spodní hranici potřebné intenzity závadovosti a existence překážky. Dané místo se celkovému stavu chodníku a okolním poměrům co do bezpečnosti nevymykalo, a pokud ano, tak zcela minimálním způsobem. Podle názoru žalované není správné tvrzení, že má být zcela irelevantní, zda stav chodníku byl trvalý a předvídatelný. Toto tvrzení je ve zjevném rozporu s právní větou explicitně vyslovené v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 4100/19. Při výkladu takové povinnosti barevného označení závad chodníků by celý chodník musel být v podstatě nastříkán zvýra