10 CO 31/2023-53 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 28 774 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně. V odvolání namítla, že nesouhlasí se závěrem soudu o nedoručení předžalobní výzvy a předčasnosti podání žaloby. Poukázala na ust. § 570 o. z., a komentářovou literaturu včetně judikaturní praxe týkající se dojití projevu vůle. Žalobkyně zaslala předžalobní výzvu na adresu, která byla uvedena v kupní smlouvě ze dne [datum]. Pokud by závěry soudu prvního stupně byly akceptovatelné, docházelo by k neudržitelné situaci, kdy se oprávněné osoby fakticky nikdy nemohou domoci svých nároků prostřednictvím soustavy obecných soudů, protože jakákoli obstrukce žalovaných stran, doručení výzvy a žaloby by byly vyhodnoceny jako překážka meritorního rozhodnutí v dané věci. K tomu se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jakož i Ústavní soud ČR, když v souvislosti s novelou občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb. dospěl k závěru, že to je adresát, který je odpovědný za existenci adresy pro doručování bez ohledu na to, kde se zdržuje. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny dojít nemůže. Omluvitelným důvodem, pro který není možné vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese nezdržuje (nález Ústavního soudu I. ÚS 3923/2011 a usnesení Nejvyššího soudu 32 Cdo 80/2012) Nedbalost či úmysl žalovaného týkající se jeho neodpovědnosti za doručení, nemůže jít k tíži žalobkyně. Nejvyšší soud se vyjadřoval i k otázce trvalého bydliště, a to ve svém usnesení, sp. zn. 26 Cdo 2696/2016. K doručování na adresu ohlašovny se také vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení I. ÚS 1180/17 v souvislosti s fikcí doručení. Doručovat je možné na adresu trvalého pobytu adresáta, kterým je adresa ohlašovny. Fikce však nenastává jen tehdy, jestliže například ohlašovna nepřebírá výzvy o uložení písemnosti. Soud prvního uvedl, že z jeho vlastní činnosti je mu známo, že adresa [ulice a číslo] ve [obec] je adresou trvalého pobytu žalovaného a že jde o adresu [stát. instituce]. Žalobkyně však považuje za absurdní závěr soudu, že jde zjevně jen o evidenční adresu. Také se nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že by bylo možné doručovat kamkoli. Žalobkyně totiž nedoručovala kamkoli, ale na konkrétní adresu uvedenou v kupní smlouvě samotným kupujícím. Podle názoru žalobkyně měl tedy soud považovat výzvu k úhradě jako doručenou, dluh za splatný a žalobu jako podanou včas. 3. Soud prvního stupně ve vztahu k věci samé (bod 5. odůvodnění rozsudku) jako stěžejní argument pro zamítnutí žaloby na placení jistiny uvedl neoznačení žalovaného jako řidiče vozidla, kterým byla spáchána dopravní nehoda. V této souvislosti žalobkyně s citací z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvádí, že sice lze soudu přisvědčit, že subjektivní povinnost podle § 10 odst. 1 písm. b) a c) tíží toliko řidiče vozidla, ale soud neposoudil návrh včetně všech jeho příloh ve vzájemné souvislosti a posoudil jej zcela formalisticky a restriktivně. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že žalobkyně se domáhá svého nároku po žalovaném z titulu jeho postavení jako vlastníka a provozovatele vozidla, tedy ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný nikdy nesdělil osobu řidiče v době dopravní nehody, eventuálně provozovatele, ačkoli má tyto povinnosti dle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný tedy znemožnil žalobkyni uplatnit postižní nárok proti řidiči ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) a c) tohoto zákona. Soud nepřistoupil k rekvalifikaci nároku žalobkyně po právní stránce a zamítl žalobu. Takový postup je však nesprávný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 2744/99, 25 Cdo 643/2000). Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, které vychází ze skutkových tvrzení, které umožňují posoudit nárok po právní stránce podle jiných norem, dovolují-li výsledky dokazování podřadit nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je soud povinen uplatňovaný nárok takto posoudit bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli. Právní kvalifikace účastníka řízení není pro soud závazná. Soud měl tedy podřadit skutkový stav pod § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Podle žalobkyně vylíčené a uváděné okolnosti byly dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí v její prospěch, o čemž svědčí i názor soudu prvního stupně, který měl jinak všechny skutečnosti za prokázané. Omyl v určení jiného písmene téhož odstavce zákonného ustanovení nemůže zavdat soudu důvod k zamítnutí celé žaloby. Žalobkyně proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn. 4. Odvolací jednání se konalo v nepřítomnosti obou účastníků, když zástupce žalobkyně se z jednání omluvil podáním ze dne 28. 3. 2023 a v této omluvě uvedl, že žalobkyně dostatečně prokázala vznik nároku a za účelem hospodárnosti řízení a předcházení neúměrného navyšování nákladů řízení (náhrada cestovného z [obec] do [obec] a zpět, náhrada za promeškaný čas, úkon právní služby za účast u jednání ve věci a náhrada DPH), které by ve svém důsledku byl povinen hradit žalovaný, souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti. Zároveň požádala soud, pokud by měl za to, že i přes výše uvedené podrobné doplnění žalobních tvrzení je to žalobkyně, která neunáší břemeno tvrzení či důkazní, nechť je o tom písemně informována před konáním jednání a žalobkyně je připravena zjednat nápravu a chybějící skutečnosti či důkazy doplnit. 5. Bylo jednáno i v nepřítomnosti žalovaného, neboť tomu bylo doručováno na adresu jeho trvalého pobytu, přičemž bylo ověřeno, že tato je stále na adrese [adresa], a ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve vazbě žalovaný není. Ohlašovna pobytu zásilku neodmítla. Písemnost s předvoláním žalovanému byla vyvěšena na úřední desce soudu podle § 50 odst. 2 o. s. ř. (viz č. listu 46). 6. Odvolací soud tedy projednal věc v nepřítomnosti žalobce a v nepřítomnosti žalovaného. Ve vztahu k žalobkyni odvolací soud zaujal závěr, že nejsou žádné důvody pro doplňování skutečností či důkazů. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 8. Soud prvního stupně zamítl žalobu jako předčasnou a jako nedůvodnou. Vycházel z toho, že předžalobní výzva nebyla žalovanému doručena, neboť se nedostala do jeho dispozice, a ačkoli přiznal žalobkyni postihové právo žalobkyně ohledně částky, kterou vyplatila poškozeným, pak dospěl k závěru, že povinnosti uvedené v § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1999 Sb. (dále jen zákona) ve smyslu § 5 a § 47 odst. 3 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tíží pouze řidiče vozidla nikoli vlastníka či provozovatele. Je to tedy provozovatel vozidla, který má povinnosti zajistit, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Sám povinnost k sepsání záznamu o dopravní nehodě či v setrvání v místě nehody nemá, protože jí nemusí být ani objektivně schopen. Solidarita odpovědnosti podle § 10 odst. 3 zákona dopadá na jiné případy než na ty, které spadají pod odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona. Jelikož žalobkyně žalovaného za řidiče vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, neoznačila, nelze hodnotit, že žalobkyni svědčí proti žalovanému právo na žalované placení jistiny a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Dále ji zamítl z toho důvodu, že podle názoru soudu prvního stupně nebyla splněna podmínka splatnosti žalované částky dle § 1958 o. z. Lhůtu pro placení vázal k výzvě věřitelky, přičemž vyšel z toho, že tvrzení o výzvě poštou uplatněno bylo, ale k tomu, aby mohlo dojít k domněnce ve smyslu ust. § 573 o. z., je nutné, aby se žalovaný v místě doručení alespoň zdržoval. Jistě nelze poštou doručovat s následky domnělého doručení kamkoli a žalovaný se v místě doručení zjevně nezdržoval. Jelikož ani žaloba v této věci nebyla doručena na adresu, kam byla doručována výzva k zaplacení, šlo pouze o evidenční adresu, která na této nebyla žalovaným převzata zásilka, nebylo možné doručené doručení náhradním způsobem, nedošlo k hmotněprávnímu doručení či převzetí, ale po procesní stránce podmínky pro vedení řízení splněny byly. Soud tedy nemohl hodnotit prodlení žalovaného, zamítl pak žalobu i v této části. 9. K procesní stránce se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 8. svého rozsudku se závěrem, že pokud je potřeba doplnit tvrzení či důkazy a nastupuje povinnost soudu poučit účastníka dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., pak takto lze pouze při jednání. Odkázal také na řadu rozhodnutí, z nichž tento závěr vyplývá. Žalobkyně se však k jednání nedostavila a s ohledem na § 41a odst. 2 o. s. ř. k žádosti žalobkyně ze dne [datum] (žádost o vyrozumění o nedostatku tvrzení či důkazních návrhů před jednán