18 CO 208/2023-295 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 90 475 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I). Žalobkyním uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice na náhradě nákladů řízení 15 270 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rokycanech (výrok II). Žalobkyním dále uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 90 121 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Žalobu posuzoval dle § 2991 o. z. Žalobkyně se po žalovaných domáhaly bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání nemovitostí v obci [obec], které byly v katastru nemovitostí připsány žalobkyním. Soud však dospěl k závěru, že žalobkyně nejsou k podání žaloby aktivně legitimovány, neboť v dalším vedeném sporu o určení vlastnictví předmětných nemovitostí Krajský soud v Plzni, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 27. 1. 2023, vydal dne 5. 4. 2023 pod č. j. 61 Co 20/2022-274 rozsudek, kterým bylo určeno, že vlastníky předmětných nemovitostí byli ke dni 1. 3. 2011 právní předchůdci žalovaných. Žalobkyně tedy vlastnické právo k nemovitostem nemají. Soud nepovažoval za důvodné další přerušení řízení, kdy žalobkyně zmiňovaly podání dalšího dovolání, případně i ústavní stížnosti v souběžné věci. Soud má za to, že Nejvyšší soud svůj názor ve věci již jednou vyjádřil a přerušení stávajícího řízení z důvodu avizovaného podání dalšího dovolání v řízení o určení vlastnictví již nelze považovat za důvodné. Žaloba byla proto v plném rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení státu a účastníků bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci dle § 148 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podaly včas odvolání žalobkyně. Se zamítnutím žaloby nesouhlasí. Zdůraznily, že proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2023, č. j. 61 Co 20/2022-274, kterým bylo pravomocně určeno, že právní předchůdci žalovaných byli vlastníky předmětných nemovitostí, podaly dovolání. Řízení by tak mělo být přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Návrh na přerušení řízení učinily žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně, a pokud tomuto nebylo vyhověno, žalobkyně takový postup nepovažují za správný. Rozhodnutí o tom, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, je předběžnou otázkou a má vliv na meritorní rozhodnutí v posuzované věci. Proto znovu žádají o přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o dalším podaném dovolání. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s výroky II a III o nákladech řízení státu a o nákladech řízení účastníků. Nesouhlasí s tím, že žalovaní byli ve sporu zcela úspěšní. Úspěšnost žalovaných se odvíjí až od rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2023, č. j. 61 Co 20/2022-274. Do doby vyhlášení a nabytí právní moci tohoto rozsudku dne 28. 4. 2023 byla podaná žaloba žalobkyň zcela důvodná a žalobkyně byly jako vlastnice pozemku aktivně legitimovány k podání žaloby. Teprve na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni vyhlášeného dne 5. 4. 2023 došlo ke změně zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. K pozbytí vlastnického práva došlo na základě rozhodnutí o vydržení vlastnického práva jako institutu„ nuceného zbavení vlastnického práva“. Nelze proto dovozovat, že by do 5. 4. 2023 žalobkyně nebyly ve sporu úspěšné. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v související věci bylo nezávislé na jejich vůli. Žalovaným tedy nelze přiznat náhradu nákladů řízení za úkony právního zastoupení učiněné před vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Plzni, tj. přede dnem 5. 4. 2023. Žalovaní byli úspěšní pouze v rozsahu jednoho úkonu, a to vyjádření ve věci, které učinili po 5. 4. 2023. Soud proto nesprávně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Měl rozhodovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnout tak, že žádnému z účastníků nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž výrok o náhradě nákladů státu, sestávající z nákladů za uhrazený znalecký posudek, je nesprávný a mělo být rozhodnuto tak, že tyto náklady ponesou žalobkyně a žalovaní rovným dílem. Žalobkyně navrhly, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zejména s pokynem přerušit řízení do doby pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, a ohledně náhrady nákladů řízení, aby bylo soudem postupováno v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Pokud by odvolací soud nevyhověl návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pak je zcela namístě ve vztahu k výroku II a III rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 15 270 Kč bude žalobkyním a žalovaným uložena rovným dílem s tím, že žádnému z účastníku nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaní ve vyjádření k odvolání poukázali na to, že odvolání si v jednotlivých argumentačních bodech vnitřně odporuje. Žalobkyně opakovaně setrvávají na argumentech brojících proti zamítnutí podané žaloby, kdy ve své podstatně odkazují na důvody, které jsou uvedeny v dovolání v dovolacích námitkách, s nimiž se však obsáhlým způsobem vypořádal jak Nejvyšší soud v rozhodnutí vydaném na základě původního dovolání žalobkyň, jakož i v navazujícím rozsudku Krajský soud v Plzni, který z rozsudku Nejvyššího soudu vycházel. Případné další přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o opětovném dovolání v řízení o určení vlastnictví žalovaní považují za zcela nedůvodné a neúčelné. Podle názoru žalovaných těžiště argumentace žalobkyň směřuje do přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšných žalovaných. Soud prvního stupně však správně rozhodoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní v řízení zcela uspěli. Výroky II a III napadeného rozsudku tak jsou zcela zákonné. Postup dle § 142 odst. 2 o. s. ř. v daném případě nelze aplikovat, neboť řeší situace, kdy účastník má ve věci úspěch jen částečný. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalovaným přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. K odvolání žalobců odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k obsahu odvolání i k vyjádření žalovaných k tomuto odvolání a dospěl k závěru, že odvolání není možno považovat za důvodné. 5. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci. Ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje. Pro stručnost je možno na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plně odkázat. 6. V posuzované věci se žalobkyně domáhají na žalovaných vydání bezdůvodného obohacení ve výši 90 475 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaní bez právního důvodu užívají nemovitosti v obci [obec], které žalobkyně mají v podílovém spoluvlastnictví (§ 2991 o. z.). Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nejsou a v rozhodném období nebyly spoluvlastníky předmětných nemovitostí a k uplatnění žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jim tak nesvědčí aktivní legitimace, lze se s jeho závěrem plně ztotožnit. 7. Otázka vlastnictví předmětných nemovitostí byla pravomocně vyřešena ve sporu o určení vlastnictví vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 88/2020. V rámci tohoto řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2286/2022-241, vyslovil závazný právní názor týkající se aktuálního benevolentnějšího pohledu vyšších soudů na otázku nabytí vlastnického práva vydržením před 1. 1. 2014, pakliže k uchopení držby došlo po roce 1948, zejména v 50. letech minulého století. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2023, č. j. 61 Co 20/2022-274, který vycházel ze závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu 22 Cdo 2286/2022-241, bylo určeno, že pozemky p. č. st. [anonymizováno] a p. č. st. [číslo] v k. ú. [obec] byly ke dni 1. 3. 2011 ve společném jmění manželů [jméno] [příjmení], narozeného [datum] a zemřelého dne [datum], a [jméno] [příjmení], narozené dne [datum]. Bylo tak najisto postaveno, že žalobkyně v období od 1. 8. 2014 do 30. 6. 2017, za které se domáhají vydání bezdůvodného obohacení, ale ani v jiném období nebyly spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí a nejsou tak nadány aktivní legitimací k podání žaloby. 8. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu žalobkyň jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. 9. Pro úplnost je třeba uvést, že ani odvolací soud neshledal důvod pro další přerušení řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2023, č. j. 61 Co 20/2022-274. Jak již shora uvedeno, rozsudek Krajského soudu v Plzni vychází z jednoznačně vysloveného závazného názoru dovolacího soudu, kdy v takto krátkém časovém úseku od vydání předmětného rozhodnutí nelze předpokládat jeho změnu. Nejedná se o ojedinělé rozhodnu