25 CO 117/2023-296 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 221,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 3 946,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 746,47 Kč (výrok II.) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši částky 10 385 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu ze dne 15. 12. 2016, na základě které žalovaná vyvíjela pro žalobce činnost směřující k uzavírání smluv specifikovaných v této smlouvě, za což žalované náležela sjednaná odměna. Účastníky bylo sjednáno tzv. storno období, po jehož dobu žalovaná garantovala trvání uzavřených smluv a v případě ukončení smluv před uplynutím této doby byla žalovaná povinna vrátit poměrnou část odměny již žalobcem vyplacené. Ve smlouvě o spolupráci žalovaná prohlásila, že byla seznámena se zněním interních předpisů a pokynů, že s jejich zněním souhlasí a zavazuje se, že se jimi bude řídit. Žalovaná působila u žalobce na pozici tzv. tipaře. Před uplynutím tzv. storno období byly ze strany příslušných finančních institucí předčasně ukončeny smlouvy v žalobě specifikované, u kterých následně došlo ze strany finančních institucí k nárokování storno odměn vůči žalobci. Za tyto smlouvy byla žalované vyplacena odměna, přestože nebyly dodrženy storno podmínky těchto smluv a finanční instituce strhly žalobci tato storna z provizí za další žalobcem uzavřené obchody. Celková částka nárokovaných storen odměn vůči žalované po započtení kladných odměn činí 4 985,63 Kč. Žalobce se v řízení dále domáhal zaplacení částky 7 500 Kč poukazem na dohodu ze dne 19. 12. 2017 o poskytnutí zálohy na úhradu správního poplatku ČNB, na základě které žalobce uhradil 28. 11. 2017 za žalovanou správní poplatek ve výši 10 000 Kč jako zálohu na provizní bonus, přičemž žalovaná se zavázala tuto zálohu vrátit žalobci podle článku III. dohody o poskytnutí zálohy, pokud nebudou splněny podmínky pro výplatu provizního bonusu. Rozhodný den nastal dne 20. 7. 2017, přičemž pro splnění podmíněné produkce by se v celkovém přehledu produkce žalované musely nacházet odměny ve výši alespoň 37 500 Kč, nicméně do této doby žalovaná obdržela odměnu pouze ve výši 6 212,20 Kč, tedy nesplnila podmínky pro výplatu provizního bonusu a byla povinna částku 10 000 Kč vrátit žalobci zpět ve čtyřech měsíčních splátkách po 2 500 Kč, přičemž první splátka byla započtena v účetní závěrce 11/2017 oproti kladné produkci žalované. Žalobce nadále požadoval zaplacení částky 532 Kč představující neuhrazený poplatek za využívání e-mailové adresy poukazem na pokyn o poskytování e-mailové schránky ze dne 1. 8. 2018. Dále pak požadoval zaplacení částky 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná namítala, že předmětem smlouvy o spolupráci nebyla činnost podle některého ze živnostenských oprávnění žalované, a tedy není na její straně splněna podmínka podnikatele. Teprve se připravovala k získání oprávnění podle příslušných právních předpisů. Následně byla registrována jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel u ČNB. Smlouvy osobně neuzavírala, pouze klienty vyhledávala. Při uzavření smlouvy ze dne 15. 12. 2016 jí nebyly předloženy žádné další dokumenty ani odměňovací směrnice. Nebyla seznámena s pokynem žalobce ze dne 20. 2. 2009 ani s částkou 950 Kč za školení, faktury neobdržela. Soud po provedeném dokazování listinami a výslechem svědka pak k jednotlivým uplatněným nárokům uvedl, že pokud jde o částku 4 985,63 Kč jako vrácení storen provizí, pak má za prokázané, že žalovaná se podílela na uzavření smluv v žalobě uvedených, za což jí náležela odměna, tedy v případě, že došlo k ukončení těchto smluv, je povinna příslušné částky žalobci vrátit, avšak dospěl k závěru, že důvodný je návrh, pouze pokud jde o částku 2 726,83 Kč, neboť pokud jde o částku 2 258,80 Kč jako součet částek 1 635,10 (storno ze smlouvy FP/122177) a 623,70 Kč (storno ze smlouvy FP/125991), pak žalobce ani přes výzvu soudu neprokázal, zda a kdy vyplatil žalované její tipařskou odměnu za uzavření těchto smluv. Pokud tedy žalobce uvedené částky žalované nevyplatil, nelze ji zavázat k vrácení částečných storno provizí z uvedených smluv. Soud proto žalobu zamítl co do částky 2 258,80 Kč, pokud jde o storna provizí. Pokud jde o částku 7 500 Kč, jedná se o vrácení zálohy na provizní bonus a soud měl za prokázané, že žalobce zaplatil za žalovanou tento správní poplatek ČNB, a že byly splněny podmínky k vrácení této částky žalovanou vůči žalobci, neboť žalovaná nesplnila podmínky uzavřené dohody v tom smyslu, aby dosahovala sjednané produkce. Protože tak žalovaná nesplnila podmínky pro výplatu provozního bonusu dle dohody o poskytnutí zálohy, byla povinna částku 10 000 Kč žalobci vrátit ve sjednaných splátkách. Pokud tedy žalobce požadoval zaplacení částky 7 500 Kč, je jeho nárok důvodný a žalovaná byla k zaplacení této částky žalobci zavázána. Rovněž tak byla zavázána k zaplacení částky 950 Kč za účast na školení, kdy soud dospěl k závěru, že žalovaná se v souladu se smlouvou ze dne 15. 12. 2016 a pokynem pro spolupracovníky ze dne 20. 2. 2009 přihlásila v interním systému žalobce na školení s názvem [anonymizováno] [datum] [anonymizováno] [datum] [obec], přičemž zároveň v souladu s článkem IV. odst. 1 pokynu pro spolupracovníky ze dne 20. 2. 2009 potvrdila cenu za toto školení ve výši 950 Kč a následně se ho také osobně účastnila. Proto je tedy povinna nést náklady akce ve smyslu uvedených předpisů a byla proto k zaplacení této částky rovněž zavázána. Pokud pak jde o poplatek za užívání emailové schránky ve výši 532 Kč, soud dospěl k závěru, že žalobce prokázal umístění pokynu o poskytování e-mailové schránky ze dne 1. 8. 2018 do interního systému žalobce, kdy na základě tohoto pokynu byla žalovaná povinná platit částku 532 Kč žalobci za užívání e-mailové schránky, neboť nesplnila podmínky pro bezplatné užívání vymezené v uvedeném pokynu, kdy tento nabyl účinnosti dne 30. 9. 2018. V řízení však bylo prokázáno, že smluvní vztah účastníky založený smlouvou ze dne 15. 12. 2016 byl ukončen ke dni 31. 10. 2018 tedy žalované bylo uloženo zaplatit za používání e-mailové schránky poměrnou část za období od 30. 9. 2018 do 31. 10. 2018, tedy v rozsahu 1/12 z částky 532 Kč. Žalované proto bylo uloženo zaplatit částku 44,33 Kč a ve zbývajícím rozsahu žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Zamítnut byl rovněž nárok na zaplacení částky 1 200 Kč, kdy soud dospěl k závěru, že při uzavření smlouvy o spolupráci nebyla na straně žalované splněna podmínka podnikatele ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná v době uzavření této smlouvy nedisponovala příslušným oprávněním pro výkon podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle poměru úspěchu ve věci. 2. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení. 3. Žalovaná v podaném odvolání namítá proti nároku na vrácení provize ve výši 2 726,83 Kč. Má za to, že žalobce neprokázal, že by z tvrzené smlouvy byla vyplacena provize v žalobcem uváděné částce. Zpochybňuje výpis z provizního účtu. Má za to, že vztah se žalobcem nebyl již od počátku rovnocenný, žalobce opakovaně hledal důvody k dalším závazkům její osoby jako spolupracovníka, s čímž nesouhlasila, a namísto toho, aby žalobce platil za její činnost, tak si zřejmě ještě myslí, že by měla platit za údajné závazky. Jednání žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy. Žalobcem nastavený systém spolupráce s odstupem hodnotí jako jednostranně výhodný pouze pro žalobce. Žalobce neustále sliboval vysoké příjmy, které nikdy neposkytl, naopak musela platit nájem za pracovní místo, tiskárnu, počítač, a když byla z pracoviště vyhozena dne 24. 7. 2018, bylo jí na její dotaz, zda je finančně se žalobcem vyrovnána, sděleno, že má uhradit platby nájemného, tiskárny a počítače, což učinila. Pokud tedy nějaké závazky se žalobcem měla, pak tyto uhradila. Pokud jde o zálohu na provizní bonus, pak její uzavření postrádalo jakýkoliv ekonomický smysl z hlediska stanovení podmínek, za jakých záloha nemusí být vrácena, neboť dávno před jejím uzavřením bylo jasné, že případné výhody se pro její osobu neuplatní. Jde o součást ekonomicky velmi nevýhodného systému smluv, který žalobce nastavil. Do takového systému pak spadá i úhrada za školení ve výši 950 Kč. Poukazuje, že žádnou fakturu za školení neobdržela. Rovněž tak setrvává na svém tvrzení, že dnem 24. 7. 2018 žalobce znepřístupnil její e-mailovou adresu a zamezil vstup na pracoviště. Má za to, že soud prvního stupně by měl posoudit nemravné jednání žalobce jako celek. Je zřejmé, že jde o předem žalobcem nastavený nevýhodný systém, jehož cílem bylo přenést na smluvního partnera peněžité závazky, které bude smluvní partner nucen plnit činností v rámci spolupráce se žalobcem a z jeho činnosti bude profitovat jen žalobce. Poukazuje na to, že soud prvního stupně neúplně zj