25 CO 164/2023-67 — Krajský soud v Plzni

1. Žalobce se ve věci domáhal zaplacení postoupeného nároku ze smluv o zápůjčce [číslo] ze dne 13. 11. 2018 a [číslo] ze dne 9. 8. 2019, které žalovaná uzavřela se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] Věřitel jí na základě smlouvy [číslo] poskytl zápůjčku ve výši 20 000 Kč, kterou měla splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 11 549 Kč ve 12 měsíčních splátkách, na dluh však zaplatila pouze částku 9 592 Kč Smlouvou [číslo] byl věřitel zavázán poskytnout žalované úvěr ve výši 75 000 Kč, z něhož část ve výši 21 715 Kč byla použita na refinancování zůstatku z předchozí zápůjčky [číslo] takže žalované byla vyplacena pouze částka 53 285 Kč. Tuto částku měla vrátit s poplatkem 21 181 Kč ve 24 měsíčních splátkách, ale zaplatila jen částku 36 072 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované, a na základě toho hodnotil obě předložené smlouvy jako absolutně neplatné. Žalobce měl tedy nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, které v případě smlouvy [číslo] odpovídalo rozdílu mezi poskytnutou jistinou a vrácenou částkou, tedy částce 10 408 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. V případě druhé smlouvy [číslo] došlo podle soudu prvního stupně k neurčitému zápočtu částky 21 715 Kč na dluh z jiné smlouvy, v důsledku neplatnosti zápočtu netvořila tato částka součást bezdůvodného obohacení žalované, a proto měl žalobce z této smlouvy právo pouze na rozdíl mezi poskytnutou jistinou 75 000 Kč a součtem vrácené částky 36 072 Kč a neplatně započtené částky 21 715 Kč. Z uvedené smlouvy mu tedy žalovaná dlužila jen částku 17 213 Kč. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl co do částky celkem 27 621 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku ji zamítl, aniž by účastníkům přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalobce ve včasném odvolání akceptoval právní názor soudu prvního stupně o neplatnosti obou předložených smluv, ale zpochybnil způsob výpočtu bezdůvodného obohacení i závěr o neplatnosti zápočtu částky 21 715 Kč podle smlouvy [číslo]. Započítávané pohledávky byly ve smlouvě specifikovány zcela výstižně a jednoznačně, a nebyl tu žádný důvod považovat tento zápočet za neplatný. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jen co do částky 21 715 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11. 3. 2022 do zaplacení a přiznal žalobci též právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. v napadeném rozsahu a shledal, že odvolání bylo podáno důvodně. 4. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale s jeho právním posouzením se odvolací soud neztotožnil v celém rozsahu, byť souhlasil s hodnocením obou smluv jako neplatných pro nesplnění povinnosti řádného prověření úvěruschopnosti žalované podle ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Ostatně žalobce tento závěr v odvolacím řízení nezpochybnil. 5. Soud prvního stupně správně shledal, že v důsledku neplatnosti obou posuzovaných smluv žalobci vzniklo toliko právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku. Výše bezdůvodného obohacení ze smlouvy [číslo] stanovil náležitě jako rozdíl mezi poskytnutou jistinou 20 000 Kč a vrácenou částkou 9 592 Kč, tedy 10 408 Kč. V případě smlouvy [číslo] však pro stanovení výše bezdůvodného obohacení odečetl od poskytnuté jistiny zápůjčky 75 000 nejen vrácenou částku 36 072 Kč, ale i částku 21 715 Kč, která byla podle této smlouvy použita na refinancování zůstatku dluhu ze smlouvy o zápůjčce [číslo]. S tímto způsobem stanovení výše bezdůvodného obohacení nemohl odvolací soud souhlasit. 6. Východiskem pro popsaný způsob stanovení bezdůvodného obohacení ze smlouvy [číslo] se pro soud prvního stupně stal jeho závěr o neplatnosti zápočtu, kterým bylo refinancování provedeno. Ve smlouvě bylo uvedeno, že část zápůjčky byla použita na splacení zůstatku celkové dlužné částky z předchozí smlouvy o zápůjčce, která byla ve smlouvě identifikována jejím číslem. Současně byla specifikována výše části zápůjčky použité na refinancování zůstatku, i částka, která měla být po snížení o zůstatek dluhu z předchozí smlouvy vyplacena na účet žalované. 7. Odvolací soud toto ujednání nehodnotil jako zápočet ve smyslu ust. § 1982 občanského zákoníku, protože v něm chyběly náležitosti pro zápočet požadované, nevyplývalo z něj, že by vůlí účastníků bylo pohledávky započítat a způsobit tak jejich zánik. Jednalo se toliko o dohodu o způsobu čerpání úvěru, v níž byla část zápůjčky účelově určena na refinancování dluhu. Účastníci se tak v podstatě pro čerpání části zápůjčky dohodli o jiném platebním místě, nikoli o zápočtu pohledávek. Kromě toho je třeba zdůraznit, že v uvedeném ujednání byly řádně specifikovány všechny potřebné údaje, tedy předchozí zápůjčka, výše částky použité na refinancování i výše částky, která měla být žalované vyplacena na její účet. Žalovaná tento způsob čerpání zápůjčky akceptovala, a při absenci její obrany v řízení nebyl důvod pochybovat o tom, že částka 21 715 Kč jí touto formou byla poskytnuta. 8. Odvolací soud tedy dospěl k závěru o odlišné výši bezdůvodného obohacení ze smlouvy [číslo] než jak ji stanovil soud prvního stupně, a shledal, že žalovaná se z této smlouvy na žalobcův úkor obohatila ještě o částku 21 715 Kč, použitou na refinancování zůstatku z další smlouvy. Z uvedeného důvodu odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v jeho napadené části podle ust. § 220 o. s. ř. a žalované uložil zaplatit žalobci podle ust. § 2991 občanského zákoníku ještě částku 21 715 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. 9. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když na žalobcově straně neshledal převažující úspěch, který by odůvodnil jiný způsob rozhodnutí.