61 CO 141/2023-153 — Krajský soud v Plzni

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení soud prvního stupně ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalobce závazek ke společnosti [právnická osoba] ze smlouvy o úvěru č. [bankovní účet] ze dne [datum] (výrok I), žalované uložil povinnost uhradit žalobci na vypořádání zaniklého společného jmění částku 23 751,88 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že řízení má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků řízení nevychází za řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. 2. Proti tomuto rozsudku, a to výhradě proti nákladovému výroku III, podala žalovaná včasné odvolání a namítla, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 217 430,13 Kč s tvrzením, že požadovaná částka má svůj původ v závazku vzniklém za trvání manželství a náleží do dosud nevypořádaného zaniklého společného jmění manželů, ale s tímto tvrzením byl žalobce úspěšný jen do částky 23 751,88 Kč, tj. do výše 11 % žalované částky. Zaplacení žalobcem požadované částky se žalovaná bránila prostřednictvím zvoleného zástupce z důvodu, že po ní požadoval uhradit tak vysokou částku a vznesl-li by v rámci požadavků na vypořádání zaniklého společného jmění nárok na úhradu částky nepřevyšující 25 000 Kč, k žádnému sporu by nedošlo a částku by žalovaná žalobci bez námitek uhradila. Úspěch a neúspěch v řízení je nutno posoudit s ohledem na uvedené skutečnosti a právní argumentace zvolená prvoinstančním soudem je nepřiléhavá, ba nesprávná. Procesní úspěch žalované ve sporu činil 89 %, takže jí náleží náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 78 %. Zástupci žalované za vykonané úkony právní služby náleží odměna odpovídající 4 a ½ úkonům právní služby, celkem 41 310 Kč, k tomu náleží i 5 režijních paušálů po 300 Kč, poměrná část 78 % po zaokrouhlení činí 33 392 Kč a s připočtením DPH žalované na náhradě nákladů řízení náleží částka 40 404 Kč, a v tomto směru žalovaná navrhla změnu napadeného výroku a dále žádala přiznat náklady odvolacího řízení. 3. Žalobce se ve vyjádření k odvolání s rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnil s tím, že v řízení soud není vázán návrhy účastníků, takové řízení není svou povahou řízením sporným, takže v těchto řízeních je uplatnění kritéria úspěchu ve věci z hlediska náhrady nákladů problematické. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/2020, dle něhož v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci a zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledažeby pro to byly dány zvláštní důvody. Dále poukázal na to, že je třeba také vzít do úvahy i skutečnost, zda některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu jednat o vypořádání společného jmění manželů a znemožnil tak mimosoudní vypořádání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3730/2015 a sp. zn. 22 Cdo 287/2017), kdy kritérium zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř., nebo dokonce přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů v souladu s § 143 o. s. ř. (nález Ústavního soudu I. ÚS 1441/11). Žalobce v dané věci nebyl procesně neúspěšný, řízení o vypořádání společného jmění zavinila žalovaná, která odmítla žalobci cokoli hradit, nenavrhla žalobci způsob vypořádání a odmítla jakoukoliv komunikaci. Tvrzení, že pokud by žalobce vznesl požadavek nepřevyšující částku 25 000 Kč, žalovaná by ji bez námitek uhradila, uplatnila žalovaná až v odvolání, toto tvrzení je nepravdivé a neodpovídá průběhu řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná se k prvnímu jednání nedostavila a její zástupce jakékoliv jednání o smíru kategoricky odmítl. Žalovaná v rámci řízení také záměrně uváděla nepravdivé informace a soudu sdělila, že žádný úvěr s žádným peněžním ústavem nesjednávala a všechny dluhy jsou sjednány pouze žalobcem a nespadají do SJM. Žalobce následně předložil k důkazu smlouvu o úvěru, kterou účastníci společně uzavřeli dne [datum] s [právnická osoba] a jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, kdy k úhradě dlužné částky z této smlouvy byli oba účastníci zavázáni společně a nerozdílně. V reakci na tvrzení žalované, že dluh z této smlouvy není součástí společného jmění, žalovanou vyzval, nechť mu uhradí polovinu dluhu ze smlouvy, když sám již dluh ve vztahu k [právnická osoba] zcela uhradil, ale ani na tuto výzvu žalovaná nereagovala. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a žalobci přiznal náklady odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, a aniž za tím účelem musel nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), odvolání žalované neshledal důvodné. 5. Jak správně poukazuje žalobce, řízení o vypořádání zaniklého společného jmění, byť je projednáváno ve sporném řízení dle části třetí o. s. ř., svou povahou není typickým sporným řízením, když se jedná o řízení, které může být zahájeno na návrh obou účastníků (tzv. iudicium duplex) a soud v řízení také není vázán návrhy účastníků v plném rozsahu, neboť je vázán jen co do rozsahu majetku (včetně dluhů), které kterýkoliv z účastníků učiní předmětem vypořádání, tj. v soudním řízení je označí jako majetek náležející do vypořádávaného společného jmění a soud v rámci řízení potom jako předběžnou otázku řeší, zda majetek do společného jmění náleží, či nikoliv. 6. V projednávané věci se účastníci nedohodli mimosoudně na kompletním vypořádání společného jmění, soud prvního stupně také neučinil závěr, že podíly účastníků na vypořádávaném společném jmění nejsou stejné, tudíž nepřiznal-li za této situace žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, tento závěr odvolací soud považuje za správný a souladný s aktuální judikaturou Ústavního soudu, na níž poukázal žalobce. 7. Navíc odvolací soud považuje za nesprávný názor žalované, že odměna jejího zástupce se má vypočítávat z tarifní hodnoty vycházející z částky, kterou žalobce po žalované požadoval na vypořádání zaniklého společného jmění, když v řízení o vypořádání společného jmění se tarifní hodnota pro určení výše odměny advokáta ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) stanoví z předmětu řízení, tj. hodnoty vypořádávaného majetku v zaniklém společném jmění (včetně hodnoty dluhů), ale předmětem řízení nejsou majetkové hodnoty, které některý z účastníků mylně považuje za součást nevypořádaného společného jmění, když uvedenou otázku, jak již bylo uvedeno, si soud řeší jako otázku předběžnou. 8. V projednávané věci žádný z účastníků odvoláním nenapadl rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích I a II, tudíž samotné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé odvolací soud nemůže věcně přezkoumávat, ale nad rámec již výše uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení považuje spravedlivé i z hlediska toho, jak soud prvního stupně posoudil věc samu, takže ve smyslu § 150 o. s. ř. by zde byly i důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. 9. Soud prvního stupně totiž sice učinil závěr, že dluh ve výši 358 540,26 Kč jako zůstatek ze smlouvy o úvěru č. [rok] [číslo], uzavřené žalobcem za trvání manželství dne [datum] s peněžním ústavem [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], netvoří součást společného jmění, byť prostředky z tohoto úvěru v rozsahu částky 294 889 Kč byly použity ke splacení dluhu z úvěrové smlouvy č. [bankovní účet], kterou uzavřeli oba účastníci s [právnická osoba] ještě před uzavřením manželství dne [datum] (na jejím základě byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč) a k úhradě dluhu z této smlouvy byli zavázáni společně a nerozdílně, tudíž uvedený zůstatek z úvěru od [právnická osoba] netvoří tzv. pasiva společného jmění manželů, když vznikl před uzavřením manželství, ale zároveň dospěl k závěru, že se jedná o společný dluh obou účastníků, byť netvořící součást nevypořádaného společného jmění, přičemž v řízení nebylo ani žalovanou tvrzeno, že by se na úhradě tohoto společného dluhu podílela. 10. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 11. V odvolacím řízení byl žalobce plně úspěšný, a jelikož v řízení o odvolání jen proti nákladovému výroku nelze přihlížet k tomu, že řízení o věci samé je tzv. iudicium duplex, žalobce má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst.