61 CO 260/2023-423 — Krajský soud v Plzni

1. Výše označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a uložil žalované společnosti povinnost zaplatit žalobci – insolvenčnímu správci dlužníka [jméno] [příjmení] - částku 417 028,50 Kč s úroky z prodlení. Ve výši 107 792,40 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a tento výrok nabyl právní moci. Konečně soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 121 778 Kč. 2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že v roce 2011 uzavřel dlužník [příjmení] [příjmení], jeho manžela [jméno] [příjmení] a dcera [jméno] [příjmení] jako pronajímatelé nájemní smlouvu se žalovanou společností. Předmětem nájmu bylo mj. i technologické vybavení areálu benzínové čerpací stanice v budově [adresa] v k. ú. [obec]. Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka jeho poloviční spoluvlastnický podíl na budově a zařízení, a v listopadu 2016 nájemní smlouvu vypověděl pro neplacení nájemného. Nájemní vztah tak skončil 31. 12. 2016. Žalobce uváděl, že i po tomto datu, až do 21. 2. 2020 žalovaná uvedený majetek dále používala, a to bez právního důvodu a neplatila do majetkové podstaty odpovídající nájemné. Tím se na úkor žalobce, tedy majetkové podstaty úpadce obohatila. Soud prvního stupně zkoumal rozsah obohacení vzniklého žalované po částečném zastavení řízení (z důvodu neodstranitelné překážky řízení, neboť za prvé období bylo o vydání bezdůvodného obohacení již pravomocně rozhodnuto) pouze za období od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, kdy byla stanice prodána v rámci insolvenčního řízení. Zkoumal tedy výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalované za užívání již pouze části původního areálu za dobu 14 měsíců a 21 dnů. Zohlednil též, že žalovaná již část obohacení žalobci nahradila a podrobně se věnoval objektivnímu zjištění výše tohoto obohacení. Přitom poukázal zejména na znalecký posudek znalecké kanceláře [právnická osoba], o určení místně obvyklého nájemného za užívání části čerpací stanice, která byla vymezena již v předchozím řízení. Podle znaleckého posudku činilo obvyklé nájemné za prosinec 2018 částku 117 000 Kč, v dalších měsících pak vždy 75 000 Kč a na únor 2020, tj. pouze na část tohoto měsíce pak připadá nájemné 54 310 Kč a za celé období odhadl znalec celkovou částku nájemného na 1 146 310 Kč, přičemž úpadce byl vlastníkem poloviny budovy s vybavením, a nájemné v obvyklé výši jemu připadající je polovina, tj. 573 155 Kč. Soud prvního stupně ale dle odůvodnění svého rozhodnutí (odst. 19) nevycházel zcela ze znaleckého posudku, neboť dospěl k závěru, že při zjišťování výše obvyklého nájemného není důvod zohledňovat, že budova [adresa] v [obec] je postavena na pozemku jiného vlastníka. Mezi vlastnicí pozemku a jednatelkami a společnicí žalované je blízký rodinný vztah, jedna z jednatelek žalované je výlučnou vlastnicí pozemku, na němž je budova situována, a jde o úpadcovu dceru. Obvyklé nájemné bez korekce dané odlišným vlastnictví pozemku a budovy činilo v prosinci 2018 146 650 Kč, v dalších měsících roku 2019 vždy po 97 250 Kč a v lednu a v únoru 2020 pak 167 672 Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že ke shora uvedeným závěrům přihlédl vzhledem k důvodné argumentaci žalobce založené na specifické povaze vztahů mezi osobami, které nájemní smlouvu ze dne [datum] uzavřely. Za žalovanou totiž po celou dobu jednaly a ze zisku jejího podnikání, tj. z provozu čerpací stanice profitovaly tytéž osoby, které vystupovaly v pozici pronajímatelů (spoluvlastníci budovy a vybavení, případně osoby blízké). Čerpací stanici – budovu [adresa] s vybavením v [obec] – totiž žalovaná provozovala na pozemku, který byl ve výlučném vlastnictví jednatelky žalované, a ta je současně dcerou jediné společnice žalované. Nelze tedy hovořit o tom, že budova čerpací stanice je situována na pozemku jiného vlastníka, neboť jde o osoby blízké. Snížení obvyklého nájemného by tak znamenalo nedůvodné zkrácení majetkové podstaty dlužníka, a zvýšení prospěchu žalované. Z pronájmu pozemku zde profitovaly stejné osoby, které ovládají žalovanou a mají zisk z jejího podnikání. 3. Soud prvního stupně se také vyjádřil k rozsahu užívání areálu žalovanou ve zkoumaném období, jak ho zjistil z provedených důkazů i ze závěrů vydaného rozsudku v předchozím řízení mezi účastníky. Vysvětlil, proč je ve výši bezdůvodného obohacení – tedy obvyklého nájemného – zohledněno nejen užívání technologie čerpací stanice, ale i užívání budovy [adresa], v níž je technologie situována. Zejména poukázal na to, že provoz čerpací stanice je bez budovy nemožný, a předmětem nájemní smlouvy byla též budova. I v předešlém řízení nešlo pouze o užívání samotné technologie, ale vždy o technologické zařízení provozované v určitém objektu. Nárok žalobce je odvozen od polovičního spoluvlastnického podílu dlužníka k budově [adresa] s technickým vybavením, a to je třeba posuzovat jako celek. Pokud žalobce použil zkrácené označení předmětu nájmu, nic to na věci nemění, ostatně za uvedený rozsah předmětu nájmu také žalovaná již částečně plnila, a původně ani nezpochybňovala, že platí i za užívání budovy. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že bezdůvodné obohacení se žalované dostalo užíváním provozní budovy čerpací stanice s technologickým zařízením od roku 2017 na úkor majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] a odkázal na právní posouzení věci dle § 2999 odst. 1 o. z. i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR se závěrem, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému, jehož výše byla zjištěna znaleckým posudkem. Nelze ale vycházet z nájemného sjednaného v nájemní smlouvě z roku 2011, neboť tato nájemní smlouva byla uzavřena mezi rodinnými příslušníky, sjednané nájemné nemuselo odpovídat reálným poměrům a ostatně i pouze s přihlédnutím k inflaci za uplynulou dobu by nájemné od roku 2017 bylo podstatně vyšší, a původní nájemní smlouva inflační doložku obsahovala. 5. V odstavci 19 odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně provedl výpočet výše bezdůvodného obohacení za celé zkoumané období, tj. od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, přičemž vycházel z (nekráceného) obvyklého nájemného za prosinec 2018 ve výši 146 650 Kč, pro další období po 97 250 Kč měsíčně a za celou dobu 1 481 322 Kč. Z toho polovina připadající na dlužníka, který je polovičním vlastníkem budovy s vybavením, je částka 740 661 Kč. Od ní pak soud prvního stupně odečetl to, co již žalovaná do majetkové podstaty dlužníka zaplatila jako nájemné za zkoumané období, tj. 323 632,50 Kč a dospěl k závěru, že žalovaná má tedy povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu 417 028,50 Kč. Platby, které žalovaná určila jako plnění pro žalobce za jiné období, ovšem neodečetl s tím, že takový postup není správný. Úroky z prodlení pak stanovil v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení žaloby žalované a výrok o nákladech odůvodnil převážným úspěchem žalované v řízení, neboť původně (před částečným zastavením řízení) požadoval žalobce 2 024 821 Kč a žalovaná má tak právo dle § 142 odst. 2 o. s. ř. na náhradu 59 % účelně vynaložených nákladů. Ty představuje odměna advokáta za jednotlivé úkony právní služby, které jsou v odst. 23 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsány. 6. Ve včasném odvolání žalovaná rekapitulovala průběh řízení a obsah napadeného rozsudku a podrobně poukázala i na usnesení o částečném zastavení řízení, které soud prvního stupně vydal vzhledem k tomu, že žaloba, jíž žalobce řízení zahájil, zahrnovala i období bezdůvodného užívání stanice žalovanou, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Žalovaná dále namítla, že pokud žalobce požadoval zaplacení 1 472 418,50 Kč jako bezdůvodné obohacení od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, bylo nutné odečíst její již poskytnuté plnění 947 597,60 Kč, neboť to původně uznal i žalobce. Polovina obvyklého nájemného činila dle znaleckého posudku – bez korekce k níž dospěl soud prvního stupně - za nyní zkoumané období 573 155 Kč, a již zaplacená částka tento nárok značně převyšuje, žalovaná tedy žalobci nic nedluží. Soud prvního stupně pochybil, pokud účastníky nepoučil o změně právního posouzení již zaplacené částky 947 597,60 Kč, neboť žalovaná vycházela z odůvodnění usnesení o částečném zastavení řízení a předpokládala, že ji celou soud prvního stupně zohlední. Nelze také ignorovat, že od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2018 žalovaná zaplatila do majetkové podstaty dlužníka celkem 623 965,10 Kč. Žaloba je tak i v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce se domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení, aniž by zohlednil, že žalovaná má vůči němu splatné pohledávky, které sám uznal. 7. Žalovaná v další části odvolání poukázala i na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 162/2019-121, který se týká obdobného sporu mezi týmiž účastníky, tj. vydání bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty úpadce za užívání stejných věcí žalovanou, a to za období od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2018. Zejména uvedla, že tehdy soud stanovil jinou výši bezdůvodného obohacení, neboť vycházel z částky sjednaného nájemného dle nájemní smlouvy