18 Co 234/2024-210 — Krajský soud v Plzni

1. Napadaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o přikázání pozemku specifikovaného ve výroku I rozsudku, výrokem II žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně na vlastní náklady odstranit veškeré stavby na témže pozemku parc č. , hodnota, v obci a k. ú. , adresa, u , Anonymizováno, , který je ve vlastnictví žalované, a to do 90 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 46 455,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců. Své rozhodnutí odvodnil tím, že žalovaná v roce 2010 udělila své matce generální plnou moc. Matka žalované následně dne 15. 10. 2019 udělila žalobcům souhlas s tím, aby si na pozemku žalované umístili zahradní domek a zároveň požádala o vynětí části pozemku ze zemědělského půdního fondu. Na dotčeném souhlasu se podepsala jménem své dcery. Žalovaní byli od počátku srozuměni s tím, že zahradní dům a další přístavby staví na cizím pozemku, jednali po celou dobu výhradně s rodiči žalované. Žalovaná nepodepsala ani jiné dokumenty, na základě kterých bylo jednáno jejím jménem s různými společnostmi. Ustanovení § 1086 o. z. dopadá na zřizovatele, který byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku, neměl však ke zřízení stavby na cizím pozemku soukromoprávní titul. Tímto pravidlem je zvýhodněn poctivý stavebník, který z omluvitelných důvodů neví, že staví na cizím pozemku, vůči vlastníkovi pozemku, který trpí stavební činnost (až do zřízení stavby) s vědomím, že stavebník jedná v omylu o vlastnických poměrech. Toto zákonné ustanovení zakládá právo stavebníka pouze v případě existence dobré víry, a proto se neuplatní, pokud stavebník počne se stavbou v domnění, že s vlastníkem v budoucnu uzavřou smlouvu o úpravě obligačních nebo věcněprávních poměrů k pozemku. Žalobci neprokázali existenci žádného závazkově právního ani věcněprávního vztahu mezi nimi a žalovanou, na základě kterého by byli oprávněni nabýt pozemek do svého vlastnictví, kdy toto zůstalo pouze v rovině jejich tvrzení. Žalobci postavili stavbu (zahradní domek) v rozporu se společným územním souhlasem a souhlasem s provedením ohlášeného záměru vydaného stavebním úřadem. Na pozemku jsou zřízené další stavby, a to pergola z dřevěných trámů na betonových základech a polozapuštěný kruhový bazén s obezdívkou a přístřešek pro technologii bazénu. Na daná skutková zjištění soud aplikoval § 1085 o. z., který se použije v případě, pokud neoprávněně na cizím pozemku zřídil stavbu nepoctivý stavebník, jednal protiprávně a nenáleží mu ochrana, která se pojí s dobrou vírou. Soud neshledal žádný zájem hodný ochrany, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v daném případě byla na pozemku zřízena stavba označená jako zahradní domek, která však byla postavena v rozporu s dokumentací stavebního úřadu, kdy se mělo jednat o objekt využívaný pro rekreační provoz, k uložení zahradního nářadí. Soud porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla a přihlédl i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace. Nebylo prokázáno, že žalovaná se dozvěděla o neoprávněné stavbě v době její realizace a nelze jí proto přičítat k tíži, že proti ní nezakročila. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy při výpočtu odměny advokáta vycházel z § 9 odst. 1, § 7 a § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Dále zdůvodnil, proč nepřiznal některé položky z vyúčtování žalované.2. Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání, v němž uvedli, že soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobci nesplnili podmínku dobré víry. Občanský zákoník nestanoví, že obsahem dobré víry má být pouze soudem prvního stupně uvažovaný případ, což dokonce nevyplývá ani z důvodové zprávy k § 1083–1087 o. z. Soud měl při výkladu § 1086 odst. 1 postupovat podle § 2 odst. 2 o. z., kdy soud předmětné ustanovení vyložil také v rozporu s § 2 odst. 3 o. z., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s dobrými mravy, a žalobcům, kteří byli při zřizování stavby v dobré víře, působí mimořádné obtíže. Judikatura Nejvyššího soudu citovaná v rozsudku je na případ žalobců neaplikovatelná, stejně tak soudem prvního stupně citovaná literatura. Judikatura Nejvyššího soudu a právní literatura nejsou právně závazné a soud musí § 1086 o. z. vyložit v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke specifikům dané věci, na což zcela rezignoval. Žalobci zřídili stavbu na cizím pozemku se souhlasem vlastníka až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tudíž na danou věc nelze použít rozhodnutí 22 Cdo 828/2017. Stejně tak nelze použít rozhodnutí 22 Cdo 3112/2021, které řeší absolutně odlišný případ. Rozhodnutí 22 Cdo 372/2017 se zabývá přístavkem provedeným před datem 1. 1. 2014. Ani v jednom z těchto rozhodnutí se Nejvyšší soud do hloubky primárně nezabýval otázkou, co je obsahem dobré víry v případě § 1086 odst. 1 o. z. Ani v jednom případě neřešil Nejvyšší soud otázku zřízení stavby na cizím pozemku s výslovným souhlasem vlastníka. Žalobci pak citují komentář k § 1086, podle kterého dobrou víru je třeba vztahovat ke všem okolnostem, přičemž nelze ztrácet ze zřetele patřičnou opatrnost stavebníka v konkrétním případě. Komentář citovaný v odvolání žalobců připouští i širší výklad obsahu dobré víry, než uvádí soud ve svém rozsudku. Dobrá víra se v dané věci musí posoudit tak, že žalobci byli důvodně přesvědčeni o tom, že mohou pozemek stavebně využít, a to bez ohledu na to, komu náleželo vlastnické právo k pozemku, když disponovali souhlasem vlastníka pozemku ke zřízení stavby. Při zřizování stavby byli v dobré víře, když žalovaná jim dala písemný souhlas a po dobu několika let poskytovala žalobcům při stavbě součinnost, což nebylo soudem prvního stupně dostatečně zohledněno. Dobrá vína žalobců se navíc presumuje dle § 7 o. z. Nelze ji vyvrátit výslechem rodičů žalované, kteří jsou navíc spoluodpovědní za vzniklý stav. Naopak žalovaná včetně jejích rodičů porušila při jednání s žalobci § 6 odst. 1 o. z. a to jednat v právním styku poctivě. Nikdo však nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu dle § 6 odst. 2 o. z. a dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Soud svým rozhodnutím poskytl právní ochranu nepoctivému jednání žalované, včetně jejích rodičů. Zcela nesprávně soud posoudil otázku vědomosti žalované o stavbě zahradního domku. Soud opomenul, že žalovaná dala žalobcům ke stavbě zahradního domku souhlas, neboť udělila své matce generální plnou moc. Matka žalované potvrdila i souhlas se stavbou zahradního domku a za žalovanou tak nepochybně právně jednala, a to jak v případě souhlasu se stavbou, tak v případě souhlasu s vynětím pozemku ze zemědělského půdního fondu a jednání se stavebním úřadem v , adresa, . V e-mailu ze dne 19. 1. 2024 sama žalovaná potvrdila, že o zřizování stavby věděla. Nad rámec toho vlastnictví zavazuje a na vědomost žalované se případně musí aplikovat § 4 odst. 2 o. z., což soud rovněž neučinil. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovanou nebylo dohodnuto, že pozemek bude žalobcům prodán. Soud měl v rámci zásady volného hodnocení důkazů přikládat výpovědi rodičů žalované menší váhu s ohledem na příbuzenský vztah k žalované a na to, že vystupovali opakovaně jako její zmocněnci. Žalobci neměli důvod otci žalované nedůvěřovat, když se znali desítky let. Rodiče žalované při výslechu neuváděli pravdivé skutečnosti a stejně tak je neuváděla ani žalovaná. Žalobci navrhovali důkazy k prokázání nepravdivých tvrzení, ale soud tyto navržené důkazy neprovedl, tím neúplně zjistil skutkový stav, kdy provedením navržených důkazů mohla být nepochybně vyvrácena nepravdivá tvrzení žalované a jejích rodičů. Soud žalobce ani nepoučil, že neunáší důkazní břemeno, že dobrá víra žalobců byla vyvrácena, a tím žalobcům nedal šanci prokázat opak. Soud měl vyslechnout i samotnou žalobkyni, jejíž výslech byl navrhován. Neprovedením celé řady důkazů soud odepřel žalobcům prokázání toho, že byli ze strany žalované a jejich rodičů oklamáni v dobré víře uzavřít se žalovanou kupní smlouvu ve smyslu § 1785 a násl. o. z. Žalobci začali se stavbou v roce 2019 na základě slibů rodičů žalované. Provedli drenáže na pozemku z důvodu jeho odvodnění, a poté se souhlasem žalované získali stavební povolení, kdy započali s výstavbou samotného zahradního domku. V roce 2020 docházel otec žalované k žalobcům na obědy a jednalo se o kupní ceně pozemku (500 Kč/m2). Otec žalované žalobcům dokonce navrhoval, aby si na pozemku postavili rovnou rodinný dům, že jim ke stavbě může poskytnout spoustu dělníků. Otec žalované se na probíhající stavbu jezdil pravidelně dívat. Žalobci se po dobu výstavby, ale i po realizaci zahradního domku dotazovali rodičů žalované, kdy už jim bude pozemek prodán. Až do léta 2023 byli žalobci ze strany rodičů žalované ubezpečováni, že jim bude pozemek převeden do vlastnictví. Ještě v únoru 2023 tvrdil otec žalované žalobcům, že žalovaná prodá svůj pozemek za 2 400 000 Kč. K tomu si nechával zpracovat